Macocha

„Škoda jen, že je vždy nutné začít od sebe.“ Jsem spisovatelka. Byla jsem spisovatelka. Byla jsem manželka, matka, intelektuálka. Byla jsem umělkyně. Chtěla jsem. Nechci. Vidím se a vidím je. Vidím rozostřeně! Vypravěčka – jako Elfriede Jelinek červené knihovny – stojí v noci na balkóně a shlíží dolů na lidi. Vzpomínky jí unikají a roubují se navzájem. Na dně které lahve se ztratilo dítě, kde vyprchala láska k muži? Jeden Jarda, mlčky stínující v obrazech z minulosti, a před ním pět hereckých hlasů – pět fází života rozpité identity! Revize feministické touhy po nezávislosti, po individuálním právu organizovat si svůj životní monolog, ovšem bez zábran a vědomí následků? Petra Hůlová, mluvčí současné „kavárenské“ intelektuální literatury, se v posledním vydaném románu sebereflexivně obrací ke své vlastní masce autorky-analytičky. Obrací listy a stránky a panáky přerývané nechronologie svých kariérních zkušeností. Avšak klame tělem. Klame jazykovou houští a bezohlednou upřímností. Pohled do zm(n)ožených perspektiv příběhu přináší rozklad ženy na atomy – sbor kategorizující a bilancující tabu ženského osudu ve vratkém napětí mezi sebedestrukcí a léčivou autoterapií. Jde tu přeci o živý existenciální boj! O pokus smířit se s vlastními „náměsíčnými“ kroky bytem postkapitalistické svobody volby. Inscenace vznikla v koprodukci se Studiem Hrdinů.