Dana Medřická (1920 – 1983)

21. ledna tomu bude už třicet let, co nás opustila jedna z nejvýznamnějších českých hereček – Dana Medřická. Protože toto neradostné, ale důležité výročí vychází právě na pondělí, tedy den, kdy vychází aktuální číslo O divadle, rozhodli jsme se ho věnovat  právě paní Medřické. Jako malou předehru vám přinášíme několik vzpomínek Miroslava Doležala na Danu Medřickou a „její“ Kočičí hru.

Text Kočičí hry ležel v dramaturgii Národního divadla velmi dlouho a nikdo se neměl k činu. Dokonce jsem tehdy slyšel od našeho vedení, že to je červená knihovna, nesmysl, který nikoho nebude bavit. Odsoudili to. Až nakonec, nevím, jakým zázrakem, se to dostalo na repertoár.
Tu hru udělala Dana Medřická s Vlastou Fabiánovou. Bylo to jen hrubě přeložené a ony si to přepsaly. Ty dvě holky byly největší kamarádky v divadle – a jak spolu mluvily v civilu, takové si napsaly dialogy do Kočičí hry. Měly k sobě ohromně blízko a tím to dostalo ohromný punc.
Kočičí hra se hrála skoro 500x. Já jsem nezažil úspěšnější hru. Znám člověka, který to viděl šestnáctkrát. Kdyby byly zůstaly naživu, tak jsme to hráli dodneška.

Nikoho z nás ani nenapadlo, že bychom se nešli děkovat, i když jsme měli poslední výstup dávno před koncem a mohli jsme jít domů. Já jsem měl pauzu snad čtyřicet minut od posledního výstupu, ale čekal jsem v divadle, abych mohl stát na jevišti vedle té Dany.

Úspěch Kočičí hry byl postaven na přátelství Dany Medřické a Vlasty Fabianové, ale byla za ním i skvělá souhra celého obsazení – to byly vynikající výkony. Ale ony byly tahouny.
Já jsem pověstný tím, že chodím do divadla minimálně hodinu před představením, nemůžu jinak. Chodím i po jevišti za staženou oponou, abych se dostal do atmosféry té hry. A jednou jsem se už dosoustředil a jdu ve Staváku do vrátnice a v tom šla Dana – bylo tak za tři minuty sedm nebo za pět minut, abych nelhal. Říkám jí: “Dano, vždyť to projedeš.” A ona říká: “Ne ne.” A pak jsem zjistil, že ona to tak dělá vždycky, dokonce říkala: “Já nesnesu sedět v šatně a čekat, kdy se cinkne.” Dokonce jí dolů nosili i kabát a tu pletenou čepici, v níž hrála, aby tam hned vletěla. Ona byla ohromně dynamický člověk.

Tehdy byl šéfem činohry Václav Švorc, přišel za ní a říká: “Danuško, já mám potíže s repertoárem, mohla bys to zahrát dvakrát? Odpoledne a večer?” – “Samozřejmě.” A od té doby to nasazovali dvakrát denně, třeba v sobotu a v neděli odpoledne a večer. To jsem nikdy nepochopil, že to vydržela, ona tam neslezla vůbec ze scény, vydržela to a nijak to neodbyla. Nepolevila si, pořád jela a táhla to představení.
A i když se pak vdala do Španělska, říkala: „Kdyby bylo potřeba, zavolejte, do večera jsem tady.” Z toho Španělska. Tak to milovala.

(zaznamenala Jana Kolářová)

Komentáře

Komentáře