Jak asi mluví dlaždiči…

Práskni do bot (Divadlo Na Jezerce)

Divadlo Na Jezerce už od března hraje drsnou irskou komedii Owena McCaffertyho Práskni do bot, kterou režisér Jan Hřebejk přenesl do českých reálií. Čtyři dlaždiči, které hrají Radek Holub, Václav Liška, Martin Sitta a Jan Hrušínský namísto obkládání záchodků debatují, haštěří se a filozofují o smyslu života a mluví při tom – vcelku pochopitelně – “jako dlaždiči”. Vyprodaná repríza, kterou jsem navštívila a nadšené reakce publika mě již poněkolikáté přivedly k úvahám, které se kolem současné dramatiky vznáší od začátku a stále znovu. Jak je to s vulgarismy na jevišti? Osobně zastávám názor shodný s většinou divadelních odborníků, že pokud nejsou samoúčelné a nemají být jediným a hlavním zdrojem humoru, je všechno v naprostém pořádku. Divadlo odráží realitu a realita je, jaká je. Dlaždič bude asi těžko mluvit jako profesor lingvistiky, byť má třeba mezi úvahami o dlaždicích filozofické návaly, s nimiž ale bohužel vůbec neumí nakládat, jako je tomu v případě jednoho z hrdinů zmíněné komedie. Přesto se najdou diváci (a není jich málo), kteří se vůči vulgarismům v divadelních hrách a priori vymezují a když zasednou do hlediště, začnou nesouhlasně šumlovat a pokašlávat při prvním slovíčku. Nemůžu si pomoct, ale zajímalo by mě, jak mluví většina z nich doma, jestli jsou opravdu takoví puristé a “Mirkové Dušínové” nebo jestli je to prostě tak trochu pokrytectví a oni se v tichu obýváku nahlas smějí přisprostlé filmové komedii, kde se všichni kopou, s prominutím, do zadku. Není to náhodou tak, že divadlo je částí populace považováno za něco konvencionálně vznešeného, kde je kromě použití tzv. sprostých slov zakázáno třeba taky “hrát Shakespeara v džínách”?

Na druhou stranu se zdá, že situace se mírně zlepšuje, alespoň v Praze. Svědčí o tom nejen zmíněné publikum tleskající Práskni do bot, ale třeba také hry Martina McDonagha, které se úspěšně hrají snad ve všech divadlech v republice, “nejsprostší inscenace v dějinách Dejvického divadla” Ucpanej systém, která je beznadějně vyprodaná a tak dále. Drsná doba si prostě občas žádá drsný slovník nejen u sledování zpravodajství, ale když na to přijde, tak i na jevišti.

Mimochodem, článek na téma Dejvické divadlo už brzy na O divadle.

Autor

Kristýna Čepková
Kristýna Čepková

Narodila se v Praze, vystudovala Malostranské gymnázium a činoherní dramaturgii na DAMU. Dva roky působila v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. Nyní je na volné noze, hostuje "po vlastech českých" a podílí se na nezávislých divadelních projektech (především jako kmenový dramaturg souboru 3D company). Je lektorkou dramatického kroužku, příležitostně spolupracuje s Českou televizí a je zakládající členkou redakce portálu O divadle. Má prokazatelnou slabost pro oblastní divadla.

Komentáře

Komentáře