Konec jedné éry

Miloslav Mejzlík a Natália Drabiščáková jako Gajev a Raněvská (foto: Patrik Borecký, DNZ)

S výmluvným podtitulem “Sbohem, starý živote!” zinscenoval režisér Jan Frič Čechovův Višňový sad. Postavy této hry vidí jako figury z panoptika – groteskního i dojemného zároveň a na jevišti Divadla Na zábradlí tak v nejrůznějších detailech a odkazech ožívají reminiscence tvorby “starého zábradlí”. V neposlední řadě je to vzpomínka na patrně nejvýraznější osobnost této scény uplynulých dvaceti let, Petra Lébla.

Jak už má Jan Frič ve zvyku, není toto ohlížení se nijak trýznivé, naopak k němu přistupuje s velkým nadhledem a prostřednictvím dosti absurdních souvislostí (od vložených komických mikrosituací až po výběr hudby). O to víc však vyznívá závěr, ironický a jímavý, aniž by kdokoli z jeviště či zpoza něho tzv. “tlačil na pilu”. Největší inscenační výhrou podle mě bylo obsazení hlavní role Natálií Drabiščákovou, která je dokonalou Raněvskou – směšnou, sobeckou a místy hysterickou, ale také okouzlující, bezbrannou a komicky zmatenou. Tato herečka umí přesně pointovat situace, jak už mnohokrát dokázala, a díky své schopnosti hereckého střihu vás nejednou rozesměje.

Dalším výrazným řešením, které vychází z paralely “višňový sad – Divadlo Na zábradlí”, je přiznání inspicientky a její obsazení do role starého sluhy Firse. Svým civilním, v dobrém slova smyslu nehereckým, ovšem také velmi suverénním projevem podtrhuje vyznění celé inscenace a zároveň ji nepřipravuje o silný závěr, který je tak zbavený jakéhokoli patosu. Dvouapůlhodinové bi/alancování na tenké hranici grotesky a tragikomedie, které uteče jako nic, navíc se silným osobním vkladem všech zúčastněných se jeví jako ideální způsob, jak hrát Višňový sad v roce 2014. Ostatně, Čechov psal především komedie, což si sice neustále opakujeme, ale zdaleka ne každá inscenace jeho her tomu odpovídá… Višňový sad, který vznikl na konci jedné “poslední sezóny”  (premiéru měl 1. května 2013) naštěstí ano.

Zkrátka, kdo alespoň zpovzdálí zažil uplynulou éru Zábradlí, neměl by si Višňák nechat ujít. Ať už se vám líbila nebo nelíbila, rozhodně nebyla bez výrazu a vzpomínku si zaslouží zcela jistě. Další věta, která se opakuje, až se z ní stala fráze, nicméně tím nepozbyla pravdivosti je: Všechno musí jednou skončit, aby mohlo přijít něco nového. Ráda bych dodala, že ten kdo odchází nebo vyprovází na cestu se musí a chce ohlédnout zpět, aby se mohl rozloučit. V tom je paralela s poslední Čechovovou komedií nejpřesnější. Tak bon voyage a hodně štěstí!

Autor

Kristýna Čepková
Kristýna Čepková

Narodila se v Praze, vystudovala Malostranské gymnázium a činoherní dramaturgii na DAMU. Dva roky působila v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. Nyní je na volné noze, hostuje "po vlastech českých" a podílí se na nezávislých divadelních projektech (především jako kmenový dramaturg souboru 3D company). Je lektorkou dramatického kroužku, příležitostně spolupracuje s Českou televizí a je zakládající členkou redakce portálu O divadle. Má prokazatelnou slabost pro oblastní divadla.

Komentáře

Komentáře