Král umírá (Národní divadlo moravskoslezské)

V Divadle “12” umírá král, má na to přesně 90 minut – aneb absurdní groteska jako první premiéra na nové komorní scéně Národního divadla moravskoslezského.

V ostravské premiéře uvádí činohra Národního divadla moravskoslezského hru Eugène Ionesca “Král umírá”. Absurdní grotesku o konci jednoho světa na pozadí konce lidského bytí. Národní divadlo moravskoslezské uvádí ve své stoleté historii dílo tohoto dramatika vůbec poprvé, zároveň jde o první premiéru v novém komorním Divadle „12“ ve zrekonstruovaném komplexu Divadla Jiřího Myrona.

Eugène Ionesco je považován za mistra absurdního dramatu 20. století. Jeho Král umírá předkládá divákovi v 90 minutách mataforu konce Bérengerova království na pozadí neodvratného konce jeho života. Král Bérenger I. zemřít odmítá. „Zemřu, až já budu chtít!“ – to je jedna z jeho nejvýraznějších zoufalých replik.

Hra pracuje s oblíbeným Ionescovým tématem smrti v přesně vyměřeném čase (90 minut), což zoufalému králi opakovaně připomínají starší ze dvou královen i jeho lékař.

Dramaturgyně Sylvie Vůjtková: „Titulní postava prochází fázemi popírání, vzdoru, sebelítosti, poslední snahy se smrti vzepřít. Ve finále dospěje ke smíření. Tak, jako mu hodiny odtikávají každou vteřinu k neodvratnému konci, tak se drolí i jeho svět, jeho království. Přitom okolní říše vzkvétají. Souboj krále se smrtí je také soubojem dvou královen a jejich přístupu ke smrti – ta mladší se zoufale snaží smrt popřít a odvrátit, starší je nakonec ta, která králi odchod usnadní.”

Režisér Vojtěch Štěpánek ke svému režijnímu pojetí: „Král umírá je jeden z nejtěžších divadelních textů, které lze inscenovat. Za prvé: musíte mít ideálního představitele Krále. Za druhé: nesmíte se bát opustit svůj komfortní prostor a riskovat vše. Král je velkou hereckou příležitostí pro Františka Večeřu. On je centrem této hry, je klíčem k její realizaci. Odvedl na sobě skutečně hodně práce. Obdivuhodné.”

Hlavní poselství hry – postoj ke smrti, kterou neumíme přijmout – shrnuje dramaturgyně Sylvie Vůjtková takto: „My se dnes neumíme postavit k umírání a smrti realisticky, není to součást naší kultury, našich životů. Smrt nás děsí, snažíme se ji co nejvíce oddálit a žít za každou cenu co nejdéle nehledíce na to, jak kvalitně. Dnes se často umírá osamoceně v nemocnicích a léčebnách a ne doma v rodinném kruhu. Jen abychom neměli smrt na očích.“

Vojtěch Štěpánek: „Pracujeme podle hesla: Hrůza a směšnost sestry jsou. Ionescova hra po vás chce, abyste předvedli vše, co umíte. A teprve když se jí přestanete bát, ukáže vám, že můžete cokoliv. I být králem.”

Nedůstojné a komické Bérengerovo devadesátiminutové umírání a zánik jeho světa, jeho království, je v kontrastu s viditelnou snahou o opulentnost a přepych, které vládnou scéně Milana Davida a kostýmům Marty Rozskopfové – perské koberce, šperky, hedvábné pyžamo krále v kontrastu k jeho děravým ponožkám, černá jednoduchost starší z královen proti přepychu oděvu, líčení a záplavě šperků té mladší. Podobnost dvou postav, kostýmů starší královny a lékaře, s reálnými osobnostmi není úplně náhodná.

 

Eugène Ionesco: Král umírá

Překlad Milena Josef Tomáškovi, režie Vojtěch Štěpánek

Hrají: František Večeřa, Anna Cónová, Petra Lorencová, Renáta Klemensová, Tomáš Jirman, Jiří Sedláček

 

 

Eugène Ionesco (1909-1994) – po otci Rumun, po matce Francouz, psal hlavně francouzsky a většinu života strávil ve Francii, měl francouzské občanství. Patří mezi hlavní představitele absurdního divadla (franc. Nouveau Théâtre – Nové divadlo). Dospěl ve své tvorbě k názoru, že svět je plný utrpení a fanatismu, proto se v jeho hrách objevuje tragická a bezradná vize světa. To ho vedlo k tvorbě tzv. antiher a absurdního dramatu. V počátečních hrách na scénu uvádí lidské roboty, odosobněné, mechanicky jednající loutky. V pozdějších dílech jsou tito hrdinové nadáni určitým vědomím a zlidšťují se. Jde zejména o postavu Bérengera, vystupujícího nejen ve hře Král umírá. Velké bérengerovské i nebérengerovské hry pak inklinují k tématům společenským, k tématům stárnutí a smrti a k tématům násilí, moci a zla. Posedlost tématem stárnutí a smrti se u Ionesca s věkem prohlubuje. Objevuje se jako dominantní téma i v některých jeho pozdějších hrách ze 60. let, ale i v jeho zápiscích a denících. Další téma, které u autora věkem sílí a stává se posedlostí, je téma společenského násilí a zla ve všech formách (v jeho díle se odráží zejména osobní zkušenost s rumunským fašismem).

Ostravské publikum zná jeho hry Plešatá zpěvačka a Židle. Drama Král umírá uvádí naše divadlo v Ostravě nyní poprvé. V Česku mělo drama premiéru už v roce 1964, poté bylo ale dlouho zakázáno.

 

Galerie

Komentáře

Komentáře