Maloměšťáci v HaDivadle

HaDivadlo otevře 44. sezonu Práce zprávou o cizotě v nás – premiérou Gorkého Maloměšťáků.

„Svět se zekonomizoval a vylil do tabulek. Z práce, která tuto ekonomiku pohání, se čím dál tím víc vytrácí rovina poslání a zůstává jen pragmatický pohled na výšku příjmů a sociální status,“ uvádí Ivan Buraj, umělecký šéf a režisér první premiéry Maloměšťáků Maxima Gorkého, v manifestu sezony. „Pojmy jako péče, veřejná služba a obnovitelnost jsou, i přes všudypřítomný ekologický kolaps naší planety, přehlušovány pojmy jako efektivita, zisk nebo růst. Práce vytvářející hodnoty je odsunutá prací vytvářející jenom peníze.“

Obrazem lidské chamtivosti, vyhrocených vztahů a nedůvěry v osobní postoj, které toto dělítko mezi pomyslně smysluplným pracovním posláním a prací orientovanou na zisk a kapitál spolupomáhá rýsovat, je příběh domácího zažehnutého požáru ve více než sto let staré hře klasika Gorkého, kterou se Buraj rozhodl interpretovat v návaznosti na své dřívější adaptace jiných realistických dramat Henrika Ibsena (Eyolf, 2017) a A. P. Čechova (Strýček Váňa, 2016).

Završující díl volné trilogie dostává ve světle aktuálního dění nehynoucích krizí lidství a rozpolceného systému Evropy – ale též celoplanetární situace – až apokalyptický rozměr. Gorkého debutové drama z roku 1901 je příběhem o mezigeneračním neporozumění, hádce a nenávisti nahrazujících dialog a empatii, a především temné „cizotě v sobě samém“, která ovšem nahlížená ze správného úhlu může být cestou k ozdravení a pochopení slepé uličky, do níž se člověk, jako dominující tvor kolonizující planetu, sám zahnal.

„Chápu zde realismus jako symbol této antropocentrické perspektivy. Ale zatímco v realistickém dramatu se běžně postavám přibližujeme, hlouběji a hlouběji, zde nám lidé mizí, stávají se cizími a čím dál tím méně bychom jim měli rozumět. A nejen my – jako by i samotné postavy začínaly samy sobě méně rozumět. Jde tedy o to podívat se na sebe očima cizince, někoho ne-lidského a uvidět v sobě to cizí,“ vysvětluje Ivan Buraj své pojetí, ve kterém se téma odcizení stává hnací, nenápadnou silou a zároveň klíčovým zdrojem nutné nové naděje.

Epizodická kompozice kráčející ve spirálovitém temporytmu vstříc „chvále temnoty“ a možnému poslednímu oddechnutí a demaskování individuálních lží a nenávistí, nabývá podob mezilidského spirituálního hledání a balancuje na tenké hranici reality a iluze, vyprávění a mlčení, šeptání a výkřiků odcizeného štěstí. „Neboť konec se blíží!“ říká v dramatu Tětěrev, ústy Jiřího Svobody, a jak sám ví, času na pochopení příčin je při pohledu ven – mimo zdi scénografie – zoufale málo.

 

Maloměšťáci

Petr by chtěl dostudovat práva a mít práci. Taťána by chtěla, aby jí Nil naslouchal a také aby ji miloval. Nil chce, aby přišel nový a spravedlivější svět. Polja chce jít do divadla.

Ikonický text ruského realistického dramatu. Útulný interiér z přelomu 19. a 20. století jako symbol zlatého věku rodiny. Slušní lidé a čajový servis. Život s jasnými hranicemi mezi tím, co je venku a co vevnitř. Práce jako ochrana těchto hranic. Konverzace a kostýmy – nuda interiéru. Kolik je hodin?

Otec rodiny – Vasil Vasilijevič Bezsemenov pronajímá byty mladým lidem. Nemá rád dlužníky, dobrodruhy ani židy. Jeho dům – jeho hrad a hlavně jeho pravidla! Teplo rodinného krbu. Ale co když je tento krb počátkem požáru? Generační konflikt?

Peklo domova! Jak se vyhnout frašce do nekonečna opakovaných konfliktů, které už ztratily svůj smysl? Není naše společnost v současnosti obětí jednoho z těchto konfliktů? Můžeme definovat sebe jedině skrze svého nepřítele? Kdo má právo soudit? Jak se nestát pevností a být schopen přijímat cizí? Není konec konců všechno cizí – i my sami? Boj s interiérem sebe sama! Uvidět cizí v sobě! Chvála temnoty.

 

Autor: Maxim Gorkij, překlad: Bohumil Mathesius, režie: Ivan Buraj, scéna: Lenka Jabůrková, kostýmy: Kateřina Marai a Kateřina Kumhalová, dramaturgie: Matěj Nytra

Hrají: Táňa Malíková, Magdalena Straková, Jiří Miroslav Valůšek, Cyril Drozda, Simona Peková, Jan Lepšík, Jiří Svoboda, Mark Kristián Hochman, Anna Čonková, Karel Vondrášek, Taťána Janevová, Marie Veselá

 

Premiéra 13. prosince 2018

 

Galerie

Komentáře

Komentáře