Mimochodem, ta klasika…

Mimochodem, ta klasika...

Už dlouho mě fascinuje úzký okruh her, které se donekonečna znovu a znovu inscenují na českých scénách. Chápu, že cokoliv od Shakespeara, Moliéra nebo Čechova, případně Jak je důležité míti Filipa, Tramvaj do stanice Touha nebo Oidipús jsou něco jako sázka na jistotu, ale je to vážně nutné v takové míře?

Pominu-li fakt, že o jistotu kvality nejde, protože právě tyhle hry je velmi snadné podcenit, neustále živíme to, co Peter Brook už na konci šedesátých let nazval mrtvolným divadlem. Nacpat do dramaturgického plánu Shakespeara není nápad, to je čirá beznaděj nebo lenost. Našli jsme vatu, kterou ucpáváme díry v invenci, protože diváci stejně ze setrvačnosti přijdou. Pro koho je to ale dobré?

Existuje dost studiových divadel, která se věnují současným českým i zahraničním textům. A i když se inscenace ne vždy povedou, málokdy nemají alespoň ze tří čtvrtin zaplněná hlediště. I přes neúspěchy zkouší nové texty a občas i jiné postupy. Je samozřejmě nemyslitelné aby se velké činoherní scény zahltily experimentálními steampunkovými kusy a dokonale vyděsily svoje stálé diváky, ale i z klasických her se dá přece vybrat víc, než jen tu zaručenou množinu. A mimochodem, když je tedy nezbytné tahat zase z toho jediného rybníka, mohli bychom to pro změnu zkusit alespoň trochu jinak.

Autor

Brigita Zemen
Brigita Zemen

Brigita Zemen vystudovada divadelni teorii a kritiku na pražské DAMU. Po zkušenostech s tvorbou televizních seriálů se vrátila zpět k divadlu, aby se začala živit jako divadelní kritička a copywriterka. Mimo jiné se také intenzivně věnuje péči o lidské mládě. Miluje vše britské a irské a z duše fandí současnému divadlu.

Komentáře

Komentáře