Mít či nemít…?

Michal Isteník s Ivanou Krmíčkovou - 39 stupňů (zdroj: Buranteatr)

Na to téma už se toho hodně namluvilo, nažertovalo a vzhledem k tomu, kde žijeme také naplivalo… Přiznám se, že osobně mám k udílení Cen Thálie již několik let ambivaletní a značně rezervovaný postoj. Nelze jim upřít platné místo v divadelníkově kalendáři, ale na každém záleží, zda si v něm datum předávácího ceremoniálu zaškrtne či ne…

Názory na hodnocení odborné komise i na průběh slavnostního večera se různí, jedni jsou konzervativnější, druzí by to celé překopali… Mnozí umělci po podobném ocenění léta touží, mnohým je to vcelku jedno, ale dosud nikdo se neurazil, když Thálii dostal. Je jasné, že nikdy nemůže komise obsáhnout celou českou divadelní mapu, nemůže zhlédnout všechny inscenace a uspokojit tužby (návrhy na nominace) všech. Ostatně, jen bláhový snílek by něco takového očekával. Kolují různé zkazky o fungování či nefungování komise i o vztazích v ní. Řadového divadelního diváka, pro něhož se divadlo především dělá, to ovšem může sotva zajímat. Na straně druhé tato společenská událost alespoň trochu obrátí zrak veřejnosti směrem k divadlu, a to i té její části, která o něj nezavadí, jak je rok dlouhý… Takže pro české divadlo odpověď přece jen zní: “Mít…”. (O tom ale zase někdy jindy.)

Sama jsem se zmíněným divákem nedávno zase na chvilku stala. To je totiž podle mých měřítek nejlepší hodnocení, jakého se inscenaci může dostat. Když při jejím sledování jednoduše zapomenu na svou profesi a vystudovaný obor. Tentokrát se jednalo o 39 stupňů z brněnského Buranteatru, který byl na další z pravidelných pražských štací v Divadle v Celetné. Mezi pěti vyrovnanými a velmi kvalitními hereckými výkony se se svou jevištní suverenitou, obratností a nevtíravým šarmem vyjímal Michal Isteník. Na různé ceny několikrát nominovaný, ne zas tak dávný absolvent JAMU, který je kromě “Buranů” také členem souboru Městského divadla v Brně. Vzpomněla jsem si na jeho možná první ocenění – čestné uznání festivalu Zlomvaz za neuvěřitelné ztvárnění služebné v Pravém inspektoru Houndovi od Toma Stopparda, jehož inscenaci jsem viděla za časů svých studií. Je pravda, že jeho specifickou (a slovy nepopsatelnou) chůzi po jevišti si vybavuju dodnes.

Říkám si, jakou cestu musel takový herec ujít, jakou ještě ujde a jaké místo na té trase zaujímá cena, jakou je Thálie. Jeho reakce při vyhlášení výsledků byla spontánní, upřímná, ale nikoli všeříkající. A to je dobře. Takové věci si člověk asi má nechat pro sebe, herec obzvlášť. Nejen ten, kdo už “ji má” ale může říct, zda “mít či nemít…” Nemůžu se totiž ubránit pocitu, že bouřící rozjásané publikum (například jednoho březnového večera ve vyprodané Celetné), které aplauduje brilantní komedii bude asi přece jenom víc. Další Thálii už možná nedostane, ale takových děkovaček určitě čeká Michala Isteníka ještě hodně. A pochopitelně nejen jeho. Přiznejme si, že jsou tou největší – a často bohužel jedinou – odměnou za hereckou práci. Na to je možná potřeba upozorňovat víc, než na nějaké slavnostní ceremoniály.

 

Autor

Kristýna Čepková
Kristýna Čepková

Narodila se v Praze, vystudovala Malostranské gymnázium a činoherní dramaturgii na DAMU. Dva roky působila v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. Nyní je na volné noze, hostuje "po vlastech českých" a podílí se na nezávislých divadelních projektech (především jako kmenový dramaturg souboru 3D company). Je lektorkou dramatického kroužku, příležitostně spolupracuje s Českou televizí a je zakládající členkou redakce portálu O divadle. Má prokazatelnou slabost pro oblastní divadla.

Komentáře

Komentáře