Nikola Bartošová

Narozena 1987 v Semilech. * Absolventské role: Paní Pernellová (Tartuffe), Ela (Kazimír a Karolína), Alexandra (Markéta, dcera Lazarova), Polina / Služka (Racek) * Motto a “Co ke mně patří” v době absolutoria: “Nemám motto. Proč? Proto.” * Tanec, divadlo pro děti, klavír, lyže, aerobic. Občas studium divadelní vědy na FF UK.

Nikola Bartošová je další herečkou ročníku DAMU 2010 z dokumentu Patnáctka. I ona odpověděla na otázky a odpověděla tak hezky, obšírně a mile, až srdce zaplesalo. Video je – jako u všech jejích spolužáků – ukázka z natáčení v posledním roce tohoto pětiletého sběrného dokumentu, fotografie pak z chvíle absolutoria DAMU. Fotografie objasňující to, že ač v tomhle ročníku absolvovalo patnáct lidí, posledních pár měsíců jich do školy chodilo šestnáct…

Nepovažuji za zásadní, aby má práce byla naplněna úspěchy, ale spíš, aby měla nějaký smysl, a to nejen pro mě samotnou, ale hlavně pro někoho dalšího.

Co pro mě na škole bylo nejdůležitější, co nejvíc mi dala – a jak jsem to viděla hned po absolutoriu a jak to vidím teď.

Studium herectví pro mě bylo především základní zasvěcení do řemesla. Škola vám dá ochutnávku toho, co dobrého ale i špatného sebou herectví nese. Rovněž to pro mě byl takový start cesty k sebepoznání, protože právě proces sebepoznání často chtě nechtě souvisí s uměleckou tvorbou. Já se do svých osmnácti let vůbec neřešila. Měla jsem pocit, že můžu z osmiletého gymnázia jít studovat cokoliv. Na DAMU jsem se zase potom řešila moc. Začala jsem k činohře studovat ještě divadelní vědu, protože mi najedou chybělo biflování. Poté jsem zase zjistila, že chci hrát, a že už se biflovat nechci. Studium herectví vás rozebere na malinkaté kousíčky a vy se pak léta dáváte dohromady, a když se z toho nepoděláte, je to ku prospěchu věci. Pozvolna se po těch pěti letech vzpamatovávám. Z toho mi nyní vychází pocit, že bych si to celé dala ještě jednou a bezbolestně, v klidu, v pohodě, s větším odstupem a s nadhledem. Mnoho věcí jsem skrze řešení svého ega nestihla zachytit. Po bitvě je každý generál, že? Teď už vím, že jsem mnohdy nemusela bojovat, nebylo s kým, ani s čím a se sebou samotnou to nemělo význam.

Ale zpět k otázce – krom tohoto všeho, o čem píši, mi škola dala hlavně nové a některé, doufám, dlouhotrvající vztahy, především přátelské a za ty děkuju. S odstupem času si potvrzuji, že to mělo smysl. Jsem vděčná pedagogům, kteří se mnou měli svatou trpělivost, za to, že to se mnou nevzdali a něco mě naučili.

Jak prvních pět profesionálních let splnilo má očekávání = co jsem v profesionálních letech čekala a v čem je praxe jiná (v dobrém i ve špatném), než jakou jsem o ní měla na začátku představu.

Nemám za sebou souvislou hereckou praxi, protože jsem nyní na druhé mateřské dovolené, a tak se mi to hůř posuzuje. Nikdy jsem nebyla v angažmá. Po škole na mě nikdo nečekal s neomezeným tarifem nabídek. I když takovou naivní představu jsem pochopitelně neměla ani za studií, ale pořád jsem tak nějak věřila, tajně doufala, že mě někdo objeví. V tu dobu jsem však měla před sebou především milé mateřské povinnosti, a tak jsem se nikam ani necpala.

Nyní jsem asi větší realista. Nebylo by vzhledem k mé rodině správné neustále čekat, kdo mi co nabídne. Nemůžu si dovolit jednou práci mít a podruhé zase nemít. Nebylo by správné hrdě si tvat na tom, že chci za každou cenu hrát divadlo. Nechtěla jsem procházet obdobími, kdy nebude “co do huby”. To jsem si především v určité fázi svého života skutečně nemohla dovolit. A také už vím, že nechci moc často večer doma chybět a přenechávat čtení pohádek hodným tetám. I když jsou skvělé a moc mi pomáhaly a stále ještě někdy pomáhají. Beru, co mi život dává a pracovně se učím být nejen pevně nohama na zemi, ale také být iniciativnější.

Zatímco někdo dál prohlubuje ze studií vykopané základy činoherního herectví, já si oblast působení spíš rozšiřuji. Chodím na různé taneční semináře a workshopy. Dostudovala jsem pedagogiku a k hraní začala částečně učit na ZUŠ. Tím hledám ideání poměr mezi časem stráveným s rodinou, zkoušením, hraním a tancováním, které mám tak ráda a další prací, která mě těší, a za kterou je člověk přijatelně placen. Často mi přijde, že umět hezky říct básničku je málo a mám pořád ještě roupy naučit se něčemu dalšímu, pořádnému. Někdy mi přijde, že teprve se dvěma svými dětmi v náručí a na bedrech, vstupuju do puberty a přemítám “co se sebou, co bych tak asi mohla v životě dělat”. Uvidíme, kdy mi ta puberta skončí. Snad budu za dalších pět let vědět víc.

Vyjmenuj a blíže představ své největší úspěchy za těch prvních pět let.

Nepovažuji svoji práci za naplněnou úspěchy a už vůbec ne na půdě klasického činoherního herectví, tam mnoho příležitostí ani nemám. Vážím si práce a hraní inscenace “Chabrus line” s bezva partou, která mě mezi sebe přibrala, a to s pohybovým divadlem Veselé Skoky v Divadle v Celetné. Mám ráda pohybové divadlo. Vždycky mě to k němu táhlo. Bavilo mě být tři roky skřítek Lupi v pořadech pro děti PKF – Praque philharmonia. Je krásný pocit, když s vámi děti celou dobu na koncertu jdou, když jim při tom září oči, když za vámi chodí potom do šatny nebo vám posílají obrázky a dopisy. V nedávné době jsem překonala sama sebe, když jsem rok zpívala s kapelou Pískomil se vrací. Nejsem zpěvačka, spíš ba dokonce jsem nezpěvačka, a na mikrofon s kapelou to pro mě byla teprve novinka. Každý koncert byl nářez a vždycky jsem tam nechala litry potu. Mám ráda, když se můžu vydat a vyřádit. Díky panu skladateli Zdeňku Zahradníkovi se učím melodramatickému přednesu, což je zase úplný protipól od vystupování s punkovou kapelou, a rovněž jsem nepočítala, že se s tímto žánrem někdy potkám. Nikdy předtím mě nelákal a teď mě těší každá možnost uvedení něterého z nazkoušených melodramů, především pak Máchova Máje, kde dělám Jarmilu. Baví mě být patetická. Dále si užívám tvůrčího procesu při vytváření a hraní pohádek s naším souborem Pohadlo, který už se za těch pět let dobře zavedl a funguje. Zrovna zkoušíme novou, v pořadí již čtvrtou, pohádku “Fridolín se hledá”. Když nad tím tak přemýšlím, možná že za největší osobní pracovní úspěch považuji, že jsem v ZUŠ Praha 5- Stodůlky zvedla zájem o literárně-dramatický obor ze čtyř žáků na třicet a že, když se po třech měsících mateřské dovolené zajdu za svými žáky podívat, ti mladší se na mě radostně vrhnou a ti starší, puberťáci, po mně, přiměřeně věku, alespoň hodí oko, jako že mě rádi vidí. Několik z nich si našlo cestičku k divadlu, k literatuře, k pohybu a z toho mám radost a cítím rozhodně ne úspěch, ale spíš zadostiučinění. Nepovažuji za zásadní, aby má práce byla naplněna úspěchy, ale spíš, aby měla nějaký smysl, a to nejen pro mě samotnou, ale hlavně pro někoho dalšího.

Kde bych chtěla profesně být za dalších pět let.

Učím se postupně oddělovat iluze od toho, co skutečně lze a nelze. Až mě moje holky trochu pustí, chtěla bych si zase zahrát něco činoherně a pro dospěláky :) Abych ukojila své touhy, abych se udržovala, rozvíjela a nezapomněla. Ale jsem si jistá, že za dalších pět let bude pro mě profesně důležité to, co bylo i doposud: abych byla, jak se u nás vždycky říkávalo “co k čemu”, ať už v jakémkoliv oboru. A když si přeci jen dovolím na chvilku snít, chtěla bych zase víc a lépe tančit a psát pro děti. Před pěti lety jsem vydala dceři Františce na vlastní náklady knížku básniček “Koniny jedné maminy”. Teď bych chtěla, aby měly další knížku obě dvě holky pospolu, Františka i Tonička. Sem tam už mě něco napadá a nedá mi to v noci spát.

Pozvi diváky tam, kde jsi na sebe nejvíce pyšná.

Na bezlepkový koláč s ovocem ze zahrádky? Teď ho máme pořád a už se jsem se ho docela naučila.

 

_MG_7793 copy
Video – Poněšice 2014
DAMU 2010

 

Autor

Jana Smetánková
Jana Smetánková

Autorka myšlenky portálu O divadle, majitelka vydavatelství Thespis, které vydalo – s výjimkou Cimrmanů – prakticky všechna DVD s divadlem, která se kdy na českém trhu objevila a je dokonce tím subjektem, který jako první přišel s myšlenkou prodeje záznamu divadelního představení.

Komentáře

Komentáře