„O jádru pecky naší“ v Periferii Františka Langera

Periferie - Tereza Richtrová a Ivan Dejmal, foto: Jiří Doležel

Ve středu 10. dubna se ve Švandově divadle uskuteční představení Langerovy Periferie, kterou v lednu uvedlo v premiéře Moravské divadlo Olomouc. V režii Štěpána Pácla a dramaturgii Milana Šotka tam vznikla inscenace velké Langerovy hry, jež byla poprvé uvedena ve vinohradském divadle v roce 1925 a brzy si získala i věhlas evropský. Olomoucká inscenace vskutku pozoruhodně naplňuje její pověst „českého Zločinu a trestu“: je v ní tragika i ironie, hluboká touha po důstojném životě i trpká zkušenost s fungováním lidského světa. Znovu nám objevuje Langerův osobitý styl ve světle, v němž zahlédneme citlivé tóny čapkovské, nespoutaně humorný soud Haškův i vzdálený úsměv Franze Kafky.
Scénování olomoucké Periferie vychází z kabaretního podhoubí první republiky a nese se „v lehkonohém rytmu“. Langerův Muž před oponou (Petr Kubes) tu má jako kabaretní konferenciér lesklý frak a cylindr a jako takový má i moc roztočit Franciho podivný osud. A ten se pak na jevišti i doslova „roztáčí“ ve strhující hudbě živého orchestru a odvážných tanečních číslech ‘Mamsel Annie a Mosjé Franciho’ (Tereza Richtrová a Ivan Dejmal), jimž láska na pár chvil dovolila létat: a to je jen jedno z kouzel, kterým tu – jako ve správném kabaretu – můžeme být přítomni…
Svůj podíl na olomoucké inscenaci mají scénografka Pavla Kamanová, výtvarnice kostýmů Daniela Klimešová, choreografka Kristýna Slezáková a hudební skladatel Jakub Kudláč. Herecký ansámbl hraje s nasazením a všem postavám proudí v žilách krev. A jaká je to náramně zábavná společnost! Tu šmírující švec (Petr Kubes), dva opatrní kamarádi (Jiří Nebeführ a Vojtěch Lipina), jeden nadmíru arogantní pán (Roman Vencl), komická dvojice „horlivých“ strážníků (Michal Švarc a Zdeněk Svobodník), roztoužená operetní služtička (Klára Klepáčková) a její povznesená mondénní paní (Lenka Kočišová), tu ředitel baru s vystupováním šaška (Jaroslav Krejčí) a mlsný obchodník s dámským prádlem (Jiří Suchý z Tábora) a nakonec policejní komisař (Petr Kubes) víc věřící úřednímu lejstru než doznání zoufalého člověka. A tak je s každou další scénou břemeno Franciho nešťastného činu těžší. A tím víc, jak se ho každý snaží od sebe odtlačit. Včetně soudce (Václav Bahník), který se kdysi do spravedlnosti absolutně zamiloval, ale neunesl její trestající tvář.
Tak v okamžiku, kdy se prostor jeviště vyprázdní a na jediné zbylé lavici osaměle usedne Franci uštvaný vlastním svědomím, čas jako by se na chvíli zastavil a tázal: „Co vlastně očekáváte, když hledáte jen vlastní prospěch? A jak se chcete srovnat s minulostí, o jejíž vině víte a přitom jí lhostejně nastavujete záda!“
Naštěstí, je tu ještě láska… A jak se jedním aktem lásky Langerova hra začíná, tak jiným láskyplným aktem končí. Ivanu Dejmalovi a Tereze Richtrové patří díky a uznání za to, že o ní hrají tak čistě, až člověk žasne nad tím, jak ji František Langer chápal a jak mistrovsky o ní uměl psát. V tom je olomoucká inscenace skutečnou poctou jeho dramatickému umění, které nám po sobě zanechal.
Velevážené publikum, Mesdames et Messieurs, meine Damen und Herren, račte vstoupit a s úderem gongu se s chutí zakousněte do té syrové mrkvičky, po které je na všechno lépe vidět…

Petra Honsová

Komentáře

Komentáře