O švédském venkově a generaci Z

Inscenace Emma a trollí sen vznikla na základě sympatického zaujetí režisérky a herečky Petry Johansson pro švédskou krajinu. Johansson dříve působila v divadlech ve Stockholmu, Jönköpingu a Tranås a absolvovala také několik švédských divadelních škol. Předlohou příběhu o dospívající Emmě a trollovi Morganovi jí byla trollí ukolébavka, v níž slova hoajajajaj puff zpívá maminka před usnutím svým jedenácti trollíkům.

Emma je dívka z velkého města. Je pro ni proto obtížné vyrovnat se s představou, že bude své letní prázdniny trávit na venkově u babičky, zatímco jsou její rodiče na vykopávkách v Peru. U babičky je zkrátka nuda. Dny tráví zavřená doma u počítače nebo s mobilem v ruce, přičemž jejím největším problémem je, že na venkově není signál. Práce, se kterou by mohla babičce pomoci, jí taky nevoní. Stará se hlavně o to, aby babička pekla bez lepku a vařila zdravě, protože Emma jí jen rostlinnou stravu. Je zkrátka „v peacu s přírodou“, jak sama říká, ale paradoxně v ní moc času netráví. Babička jí radí, aby šla ven a skamarádila se s ostatními dětmi z vesnice, ale Emmě, jako správné moderní dívce, stačí její přátelé na „fejsbuku“. Nakonec ji přece jenom přemluví – Emma je vyslána do lesa na maliny a právě tam potkává trolla Morgana, který zde trénuje na závěrečné zkoušky ve strašení. Emma se nevyděsí, považuje ho nejprve za blázna, kterých ve Stockholmu potkává spousty. Morgan ji však přesvědčí svým kouzelným hrnečkem, který Emmě vyčaruje maliny. A tak začíná vzájemné poznávání – Emma má konečně kamaráda a Morgan se skrze ni dozvídá něco o lidském světě.

Roli Emmy v inscenaci ztvárnila sama režisérka Petra Johansson a i přes její kostým tvořící džínové kraťasy, kšandy, tenisky a růžová sluchátka, je tedy na první pohled těžké odhadovat přesný věk dívky. Specifická, až pubertální mluva („dej si vodmrsk“) a gesta, mimika, pohyby (převracení očí, ležérní „cool“ postoj, znuděný posed v křesle) však odkazují na věk okolo třinácti, čtrnácti let. Její obsazení do role hlavní hrdinky považuji za šťastné, jelikož nechává minimálně v otázce věku prostor pro zapojení dětské fantazie. Úskalím takového obsazení se může snadno stát zbytečná stylizace do chování dítěte až infantilní přehrávání. Johansson se takového způsobu herectví však vyvarovala. Emmu hraje s dospělostí sobě vlastní, což jí umožňuje uvědomovat si a svým způsobem i ironizovat jednotlivé nuance Emmina charakteru.

Na tomto místě bych ráda ocenila hereččin výkon především na mnou viděné repríze. Kvůli zranění totiž musela mít po celou dobu berle, avšak nebyly pro ni překážou, ba naopak je dokázala přirozeně a vtipně vtělit do celku představení. Emma o sobě například tvrdí, že ráda běhá, ale „s berlemi to fakt nejde,“ jak herečka improvizovaně poznamenala. Morgan zase komentoval to, jak vypadají lidé – soudě dle Emmy „můžou mít klidně i čtyři nohy.“

Troll Michala Šturmana je záměrně více vtipnou až roztomilou lesní postavou, než děsivým trollem strašícím lidi. Přispívají k tomu nejen obrovské uši, připomínající plachty, jež jsou součástí kostýmu, ale i fyziologické vlastnosti herce. Představa trolla, jakožto malého panáčka s velkýma očima a roztřepanými vlasy je dnes poměrně běžná, až stereotypní. Avšak troll, jakožto bájná postava severské mytologie, byl obr mnohdy až gigantických rozměrů. Šturman svou výškou naplňuje představu bájného mýtického trolla navzdory tomu, že je na programu inscenace vyobrazen onen malý panáček. Morgan se v inscenaci navíc všemožně krčí, hrbí – to aby ukázal i deformovanost trollího těla. K celkovému dojmu lesního tvora pak přispívá i jeho roztrhaný zelený svetr s ocasem, čepice a krátké džíny se záplatami. Trolla si je právě proto možné velmi snadno splést s pařezem nebo s kamenem porostlým mechem. S tím tvůrci také vědomě pracují – v první scéně setkání s Emmou se schovává v obráceném křesle a opravdu tak připomíná obrovský kámen.

Nedostatkem inscenace je ale absence dramatických situací, a tudíž i jednání. Výchozí situace – trollí babička (Blanka Zdichynová) se shání po kouzelném hrnečku, který Morgan půjčil Emmě – je jasná. Bohužel je ale narušována příliš dlouhými dialogickými i monologickými scénami, v nichž se jednoduše „nic neděje“. V momentě, kdy se na scéně poprvé objeví trollí babička, odříkává dlouhý monolog o svém pletení, o vnukovi Morganovi, lidském světě, apod. Následuje opět velmi dlouhý dialog s Morganem, který se domů vrací bez hrnečku, po němž se jeho babička začne shánět. Emmina babička (Marcela Nohýnková) chce naopak doma nalezený hrneček vrátit, a tak jde na místo, kde se má její vnučka setkat se svým novým kamarádem. Trollí babičku napadá to samé. Během dialogu, v němž jedna druhou považuje nejdříve za podivínku a poté trollí babička lidskou za Morganovu kamarádku, se dětské publikum začínalo vrtět a vycítilo tak postupně se zpomalující temporytmus inscenace. Ono udržení temporytmu je v dětském divadle zásadní. Pozornost malých diváků se přirozeně po čase vytratí a tvůrci by s tím v dramaturgicko-režijní koncepci měli nejenom počítat, ale i vědomě pracovat. Inscenace zde bohužel naráží na problém absence dramaturga a obsazení autorky textu a zároveň režisérky do hlavní postavy. Vzhledem k tomu, že tvar režisér zpravidla nahlíží z hlediště, s odstupem, je schopný ho vyčistit od nešvarů, které herci přirozeně vidět nemohou.

K celkovému zpomalení přispívají i přestavby mezi jednotlivými výstupy. Jednoduchá scéna, složená ze závěsů, křesla, stolku, lustru a koberce je variabilní a umožňuje poměrně snadnou proměnu z prostředí domu Emminy babičky na les či trollí jeskyni. Přestavby jsou však zpomalovány nadbytečnými tanečky postav, které vlastně neslouží k ničemu jinému, než k oživení, aby se divák měl během proměn scény na co dívat.

Na scénografii je však přesto nutné ocenit její antiiluzivnost. Křeslo, na kterém v první scéně lelkuje znuděná Emma, se vzápětí stává kamenem či pařezem, za nímž se v lese skrývá Morgan. Zelený koberec se zase v jednu chvíli rozpůlí, to aby se z něj stal mechový trávníček v lese.

„Inscenace Emma a trollí sen zprostředkuje českým dětem prvky švédského venkova,“ stojí v tiskové zprávě. Kromě toho, že mezi jednotlivými výstupy zaznívají švédské písně, přičemž dojde i na trollí ukolébavku, a že se Emma potkává s tvorem severské mytologie, se publiku více švédských odkazů nedostane. Příběh by mohl být dost dobře rámován českým venkovem. Téma inscenace (a potažmo i textu Petry Johansson) je totiž univerzální. Emma je vlastně představitelkou současné generace Z, do níž patří děti a dospívající narození od poloviny 90. let do současnosti. Jsou zpravidla uzavřeni do svých virtuálních, internetových světů, vzájemně se poznávají jen na sociálních sítích a reálný kontakt se proto víceméně vytrácí. Emma v podstatě neví, jak se seznámit s ostatními vrstevníky ve vesnici a právě v tom jí pomůže troll Morgan. Nakonec sice usíná společně se svou babičkou dlouhým, několikaletým spánkem (Emmina babička je uspává ukolébavkou), avšak na scéně se objeví místní kluk Morten, jež se nápadně podobá Morganovi (opět Šturman). Po krátkém seznámení oba nadšeně odcházejí do lesa na maliny. Emma tak konečně najde i skutečného kamaráda a ostatním dětem v hledišti radí: „Stačí jít ven a určitě někoho potkáte!“

O „zkaženosti“ dnešní mladé generace se v dětském divadle hraje poměrně často. S tématem se běžně vyrovnávají žáci a studenti v dramatických kroužcích, avšak jejich výpověď je autentičtější, jelikož hrají sami o sobě. Umí problém ironizovat, dívat se na něj s nadhledem, ale i uvědoměle, s větší vážností, protože se týká jich osobně. Text Petry Johansson bohužel sklouzává k zevšeobecňující tezi, kterou na konci Emma ještě explicitně pronese. Téma se nijak nerozvíjí, neposouvá, od začátku je jasné, kam bude inscenace směřovat – Emma najde opravdového kamaráda mimo „fejsbuk“ a pozná, že reálný kontakt je nedocenitelný. Problém dnešní internetové generace je tedy aktuální, nosný, ale pouze v případě, že se s ním pracuje hravě, jinak, že se k němu například v divadelním komentáři vztahují i inscenační složky. Inscenace Emma a trollí sen má ke zdařilému uchopení tématu velmi dobře našlápnuto švédským námětem příběhu, obsazením a hereckým ztvárněným postav, antiiluzivní scénografickou koncepcí, avšak v dramaturgicko-režijní rovině zůstává bohužel jen na půli své cesty.

Petra Johansson: Emma a trollí sen

Režie: Petra Johansson

Hrají: Petra Johansson, Blanka Zdichyncová, Marcela Nohýnková, Michal Šturman

Produkce: Květuše Soukupová

Premiéra: 12. 7. 2016 v Divadle ABC

Galerie

Autor

Tereza Pavelková
Tereza Pavelková

Pochází z malého městečka, které leží poblíž Bílých Karpat, nyní ale žije v Praze. Má za sebou (2016) tříleté studium bakalářského programu oborů Teorie a dějiny divadla a Teorie a dějiny filmu a audiovizuální kultury na Masarykově univerzitě v Brně. Momentálně je studentkou pátého ročníku na katedře teorie a kritiky pražské DAMU. Mezi hlavní zájmy řadí pochopitelně divadlo ve všech svých podobách. Kromě psaní divadelních kritik a recenzí se věnuje také dramatické a prozaické tvorbě. Mimo to miluje čtení knih, pečení, sledování seriálů, běh, cestování a setkávání s rodinou či přáteli.

Komentáře

Komentáře