Perličky na dně  (v Sudetech)

Maryša (Činoherní studio)

Řekla jsem si hned zkraje, že jako aktivní divadelník nebudu na Odivadle hodnotit. Přesněji řečeno – nebudu psát recenze. Myslím si, že se to nehodí. Že by se vlastně jednalo o střet zájmů, byť třeba nepřímo. Za poslední měsíc mě však potkaly dva natolik silné divácké zážitky, že se o ně chci a musím podělit alespoň tady, v rubrice zvané Mimochodem. A je dokonce dobře, že právě tady. V prostoru, kde je mimo jiné možné nezávazně (jen tak mimochodem) na něco zajímavého upozornit, neřku-li pochválit. Až spustíme rubriku Z divadelních luhů a hájů, budeme podobné příspěvky směřovat spíše tam.

V polovině listopadu jsem se vydala na výzvědy do Chebu – tedy na představení Západočeského divadla. Šimon Dominik tu zrežíroval text Karla Steigerwalda Horáková, Gottwald (s výmluvným mottem: “Zabijeme ženskou. Leknou se. Zvyknou si.“) jako neuvěřitelně nápaditý a v dobrém slova smyslu lehkonohý kabaret. Právě v kontrastu ke zvolené formě působí děsivé téma tak skutečně a intenzivně. Samozřejmě za předpokladu, že jde o formu herecky naplněnou, což se v Horákové děje opravdu ve všech případech. Za všechny musím jmenovat famózní výkon Diany Tonikové v roli E. F. Buriana.

Má druhá sudetská štace směřovala o necelý měsíc později do Činoherního studia v Ústí nad Labem, kde už více než půl roku hrají Mrštíkových Maryšu ve velmi radikální úpravě (až adaptaci), v režii Filipa Nuckollse. Jeho pojetí není žádnou prvoplánovou aktualizací, tím spíše je právě vyřešen problém se společenskou rovinou slavného dramatu ve vztahu k dnešku. Ze silně dramaticky vyhrocené – a tím dnešnímu světu bohužel poněkud vzdálené – Maryši je rázem záležitost velmi pochopitelná a lidská. Inscenace založená na cykličnosti určitých mechanismů, kterými je lidské společenství často postiženo, je zároveň nejvtipnějším zpracováním této legendární hry, jaké jsem měla možnost vidět. Troufám si tvrdit, že mé pobavení však zdaleka neplyne jen ze slušné znalosti původního textu. Zamyslet se, zasmát i zastydět mě donutily živé nápady tvůrců, stylová čistota a výkony všech deseti herců v čele s Klárou Krejsovou v titulní roli, nikoli však v roli jednoznačně hlavní…

Nebudu své Mimochodem dále prodlužovat a takříkajíc vám to napíšu na rovinu: Není od věci čas od času usednout do hlediště některého z mimopražských či tzv. oblastních divadel. Přemýšlejte o tom.

Autor

Kristýna Čepková
Kristýna Čepková

Narodila se v Praze, vystudovala Malostranské gymnázium a činoherní dramaturgii na DAMU. Dva roky působila v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. Nyní je na volné noze, hostuje "po vlastech českých" a podílí se na nezávislých divadelních projektech (především jako kmenový dramaturg souboru 3D company). Je lektorkou dramatického kroužku, příležitostně spolupracuje s Českou televizí a je zakládající členkou redakce portálu O divadle. Má prokazatelnou slabost pro oblastní divadla.

Komentáře

Komentáře