Denisa Barešová

Denisu Barešovou, studentku čtvrtého ročníku herectví na Katedře činoherního divadla, můžete znát jako svůdnou Lizavetu (běsi_), chtivou prostitutku Boženu (TÖRLESS), jako groteskní Evičku (Žranice) nebo odtažitou Karin z Bergmanových existenciálních Šepotů a výkřiků. Tato mladá absolventka DAMU je začínající talentovanou herečkou a zpěvačkou, která má již teď zkušenosti s vystupováním na prknech Národního divadla. Denisa však dokáže překvapit nejen v různých hereckých polohách, ale také svými zájmy, které zahrnují cukrařinu či maratony Harryho Pottera. V následujícím rozhovoru se dozvíte, jak se jí spolupracovalo s režiséry mimo školní divadlo, v jakých inscenacích se objeví v nejbližší době a jak relaxuje.

Chtěla bych si v divadle pořádně zazpívat.

Jak ses dostala k divadlu? Vzpomeneš si na svůj první kontakt s divadlem?

Asi jsem někdy před rodiči plácla, že bych chtěla být herečka. V osmi letech mě poslali na konkurz do Dismanova rozhlasového dětského souboru. V DRDS jsme pod vedením manželů Fleglových chodili na dabingy, konkurzy, castingy, sem tam se objevil třeba nějaký štěk či malá role v rozhlasové hře. Najednou jsem se ocitla na konkurzu do Národního divadla na roli Adélky v J.A. Pitínského Babičce. A vyšlo to! Takže to byl asi můj vyloženě první kontakt s divadlem.

Proč sis zvolila právě obor činoherní herectví? Hlásila ses i na jiné katedry?

Věděla jsem, že na činohře je velká konkurence, a proto jsem si to chtěla zkusit už v septimě na gymplu (po vzoru mých kamarádů, není to neobvyklý postup), abych věděla, co mě za rok v maturitním ročníku bude čekat. Říkala jsem si, že když se dostanu alespoň do 2. kola, tak to další rok má smysl. Jenomže jsem se dostala ještě dál a pak jsem byla přijata. Byl to jen takový můj vnitřní test, který ovšem vyšel lépe než výborně, takže jsem se pak nemusela zabývat tím, jestli se hlásit na jiné obory. Ale myslím, že bych se určitě hlásila i na KALD. Ne, že bych si říkala ‘tak když ne činohra, tak třeba aspoň ta alterna’, ale protože i tenhle obor se mi moc líbil. Studovala jsem v té době hudební gympl, takže mi alterna dávala i větší smysl.

Váš ročník vstoupil do DISKu inscenací běsi_ (rež. Norbert Závodský), ve které se se spolužačkou Jindřiškou Dudziakovou střídáš v roli Lizavety a Virginského. Dá se vůbec říct, zda se ti některá z nich hraje líp?

Ono se to skoro nedá říct, protože každá z těch postav je hrozně odlišná. Ale přiznám se, že se mi Lizaveta Nikolajevna dostala hodně pod kůži už při čtení knihy. Trošku mě to děsí, ale postavu Lízy, kterou jsme společně s Norbertem vytvořili, miluju. Vyžaduje hodně zákulisní přípravy. Trvá to skoro dvě hodiny, když si make up a vlasy dělá člověk sám (teda abych nekřivdila Vláďovi Pokornému, ten mi vždycky krásně udělá natáčky). Strašně mě baví tahle čančací transformace, kostým je úchvatný, ale hlavní je dialog se Stavroginem. To pro mě není ani tak scéna, jako spíš zážitek.

Probíhala tvá herecká příprava na roli muže (Virginskij) a následná práce s režisérem odlišně, než je tomu u ženských postav?

Virginskij vznikl docela náhodou. Zkoušení běsů_ bylo docela netradiční a pokud si dobře vzpomínám, začínali jsme tak, že jsme se s Jindřiškou střídaly v roli Lízy. Norbert věděl, že chce, abychom hrály každou reprízu obě dvě. K Virginskému jsme se pak dopracovali časem. Mám ale pocit, že ta postava začala vznikat až s premiérou. Pokaždé je to taková sázka do loterie. Ani mi nepřijde, že by můj Virginskij byl určitého pohlaví, spíš si v tom přijdu jako nějaká podivná existence ☺. Nemám ho nijak pevně podchyceného, ale zkouším, co s ním jde dělat. Zkouším to fyzicky, nějak se pokroutit, ale neudělat z něj postiženého. Je to ale těžké, když už třeba něco vyjde, tak to přes další reprízu, kdy hraju Lízu, zapomenu.

Další inscenací vašeho hereckého ročníku je TÖRLESS (režie Ondřej Štefaňák) – zdramatizovaný román, v němž autor Robert Musil vypovídá skrze příběh chovanců o šikaně. Je pro tebe téma násilí a zla v dnešní době aktuální?

To je, doufám, snad pro každého. Jsem přesvědčená, že toto je většině lidí blízké či alespoň známé téma, nehledě na dnešní dobu. Všichni se šikanou mají zkušenost, jen o tom třeba takhle nepřemýšlí. I když nebyl člověk na jedné či druhé straně, tak toho byl jistojistě vědomky či nevědomky svědkem.

Každý z režisérů výše jmenovaných inscenací zvolil pochopitelně odlišný způsob herecké práce, k němuž vás vedl – od stylizovaných běsů_, přes řekněme naturalistické herectví v TÖRLESSOVI, až po silně groteskní Žranici (režie Adam Skala). Jsou ti některé z těchto hereckých prostředků bližší?

Nemůžu vůbec říct, který z nich je mi bližší. Každý z našich režisérů pracuje naprosto odlišně a taky má jinou poetiku. Když se v tom cítím dobře, je mi úplně jedno, jaký způsob práce to je. Člověk se spíš snaží jet v kódu inscenace, než že by vyloženě praktikoval způsob herecké práce. V TÖRLESSOVI je pro mě zajímavé být chovanec, vlastně ne moc charakterově vykreslená postava a pak ta změna do chtivé prostitutky. Ve Žranici je moje postava komentátor, jakýsi pohled zvenčí. Postava Evičky je groteskní sama o sobě už jen tím, jak vypadá – pahýlky a velká mašle to hrají za mě, já jen zkonstatuju pár věcí, a vybočuji právě tím, že jsem vlastně mezi všemi těmi postavami trošku ‘civilnější’, co se týče hereckého projevu. Takhle groteskně vyhrocené postavy, jako hrají moji spolužáci, jsem vlastně nikdy nezkusila.

Mimo inscenace uváděné v DISKu jsi ztvárnila také postavu Adélky v inscenaci Babička, kterou režíroval Jan Antonín Pitínský nebo Kitty v Pýše a předsudku režiséra Daniela Špinara. Liší se nějak herecká spolupráce se studenty, začínajícími režiséry v DISKu, od té s profesionálním režisérem?

Liší se to hlavně v tom, že na škole se známe dlouho a vlastně jsme všichni přátelé. Víc si na sebe dovolujeme, práce je intenzivnější, zkouší se i deset hodin denně, je to mnohem detailnější proces. Režiséři studenti to nechávají méně na nás. Hodně si do toho navzájem kecáme. Ve škole se cítím být součástí inscenačního týmu a nemyslím na to, že jsem tu v pozici herce. Když jsem zkoušela jinde, bylo jasné, kdo je kdo, zkouška měla jasný časový rámec, proces byl disciplinovaný, není to takový punk jako na škole. Ale baví mě jedno i druhé. Na práci s panem Pitínským si už moc nepamatuju. Více s námi pracovala pomocná režie, spíš nám říkali, odkud kam máme přeběhnout. A na Pýše a předsudku jsem byla permanentně v šoku, že stojím na jevišti ND s herci, na které tam chodím a které obdivuji. Jelikož Kitty není nijak složitá postava, nebyl tam žádný velký boj.

Jakým jiným divadelním projektům se věnuješ mimo inscenace, které jsou uváděny v DISKu?

Mimo Pýchu a předsudek teď právě zaskakuju za Evu Josefíkovou v představení Pankrác 45′ ve studiu Švandova divadla, na jaře mě čeká hostování na velké scéně Švandova divadla v inscenaci Úklady a láska v režii Martina Františáka.

Láka tě filmové nebo televizní herectví?

Je to jiná disciplína a pro mě nesmírně zábavná. Nedávno jsem dotočila film, který půjde do kin, tak jsem hodně zvědavá, jak to bude vypadat. Když bude příležitost, ráda bych se tomu věnovala dál.

Sníš o nějaké konkrétní roli, postavě, kterou by sis někdy v budoucnu chtěla zahrát?

Nedávno jsem o tom přemýšlela. Jsou postavy ze školních klauzur, které bych chtěla udělat plnohodnotně a ne jen jako cvičení. Taky jsou lidé, se kterými bych chtěla spolupracovat nebo prostory ve kterých bych měla touhu hrát. Udělat se spolužáky něco po škole. Je pro mě atraktivnější brát věci tak, jak přijdou, než vyčkávat na vysněnou postavu. Ale jedno přání mám. Chtěla bych si v divadle pořádně zazpívat, hihiii.

Kam unikáš, když si chceš odpočinout od divadla? Jaké jsou tvé záliby, koníčky?

Když jen trochu můžu, odjedu za rodinou na okraj Prahy. Mám tam rodiče a sourozence, slepice, zahradu a plnou lednici. Nedávno jsem tam odjela vypustit a zhlédnout celou ságu Harryho Pottera. Začínám pracovat v takovém rodinném bistru jako servírka, to je mě pro taky vnitřní odpočinek. S mámou jsem od malička pekla, proto pečení a cukraření zbožňuji, to je můj nejmilovanější relax. U sebe v bytě nemám moc dobrou kuchyň, nesvítí tam denní světlo a pečení mi tam nedělá radost. Zato u rodičů je to nejlepší. Nejvíc odpočívám u receptů, které trvají dlouho. Složité postupy mě šíleně baví. Ideální je několikrát kynuté pečivo. U makronek mám pak šílenou radost, když se povedou. Moje sestra je vegan, baví mě modulovat recepty a snažit se přizpůsobovat recepty její dietě. Po DAMU mám v plánu vyučit se pekařkou/cukrářkou ☺.

Vzkázala bys něco budoucím absolventům DAMU? Budoucím hercům a herečkám?

Škola uteče jako voda. Užijte si to. Mně se stýská už teď.

Denisa Barešová

Šepoty a výkřiky (video)

 

Galerie

 

Autor

Tereza Pavelková
Tereza Pavelková

Pochází z malého městečka, které leží poblíž Bílých Karpat, nyní ale žije v Praze. Má za sebou (2016) tříleté studium bakalářského programu oborů Teorie a dějiny divadla a Teorie a dějiny filmu a audiovizuální kultury na Masarykově univerzitě v Brně. Momentálně je studentkou pátého ročníku na katedře teorie a kritiky pražské DAMU. Mezi hlavní zájmy řadí pochopitelně divadlo ve všech svých podobách. Kromě psaní divadelních kritik a recenzí se věnuje také dramatické a prozaické tvorbě. Mimo to miluje čtení knih, pečení, sledování seriálů, běh, cestování a setkávání s rodinou či přáteli.

Komentáře

Komentáře