Jan Strýček (3, 2, 1… start!)

Divadlo DISK bylo sice na začátku června během slavnostního Koulení předáno dalším absolventským ročníkům, avšak připomeňme si posledním rozhovorem herecký ročník, jež brány DAMU (a DISKu) právě opustil. Patří do něj i Jan Strýček, student herectví na katedře alternativního a loutkového divadla, kterého jste mohli spatřit v absolventských inscenacích Objevení nebe, skončí to ústa, Pavilon nebo Zítra si povíme. Jan se věnuje i jiným divadelním projektům, o nichž se v rozhovoru rozpovídal – mohli jste ho vidět také na Lodi tajemství, v autorském loutkovém představení Goon – Krvavá pomsta. Kromě divadla se Jan věnuje novinařině, překládání dramatických textů a říká o sobě, že se učí dávat věcem volnější průběh. Proč byl pro něj KALD jedinou správnou volbou? Na kterou absolventskou inscenaci je nejpyšnější? A jak moc ho studium na DAMU změnilo? Seznamte se s dalším mladým talentovaným hercem, o němž v brzké době jistě uslyšíte.

Studium na DAMU mě změnilo lidsky.

Jak ses dostal k divadlu?

Moje první kontakty s divadlem proběhly, když jsme jako děti s bráchou jezdili na Bělotínský týden zpěvu, kde jsme zpívali v dětském ateliéru. Je to festival, kam jezdí amatérští sboroví zpěváci. V dětském ateliéru se každý rok připravoval kromě písňového pásma i muzikál nebo nějaký sled skečů, v němž jsme hráli. Tam jsem si poprvé přičichl k divadlu a zjistil jsem, že mě baví a že s ním asi budu kamarád. To mi bylo nějakých sedm let.

Proč sis zvolil právě obor alternativní a loutkové herectví?

I když mě divadlo bavilo, tak jsem dlouho neměl ambici dělat ho nějak profesionálně. Jako kluk jsem dokonce udělal konkurz do dětského sboru Národního divadla moravskoslezského, ale nenastoupil jsem tam, protože se mi nechtělo – a to se táhlo v podstatě až do puberty. Nikdy jsem si nemyslel, že budu herec. Zlomilo se to někdy na střední škole, kdy jsem zase začal chodit do dramaťáku a zhruba během druháku nebo třeťáku jsem si uvědomil, že bych chtěl hrát „doopravdy“. Podal jsem si přihlášku na JAMU i na DAMU, jak na činohru, tak na alternu. Ten, kdo mě přesvědčil, abych šel na KALD, byl pan profesor Krofta, který na Dnu otevřených dveří strašně hezky mluvil o katedře a o tom, jak by měla vypadat v budoucnu. Byl to rok, kdy předával vedení Jirkovi Havelkovi a říkal, že by chtěl, aby studium na KALDu otevíralo studentům dveře. Aby je bavilo divadlo zkoumat, aby si vyzkoušeli všechno a pak se sami rozhodli, jaký typ divadla chtějí dělat. Potom už jsem věděl, že jinam nechci, i když jsem se ještě několik dalších roků hlásil znovu taky na činohru. Čtvrtý rok jsem si podal přihlášku jen na alternu a říkal jsem si, že je to naposled a když se to nepovede, tak na to kašlu. Měl jsem v tu dobu angažmá, hrál jsem v zájezdovém divadle pro děti a byl jsem tam spokojený, takže jsem si říkal, že když to nevyjde, tak to prostě nevyjde. Ale ono to nakonec vyšlo.

Vydržel ti pocit, že nechceš studovat nikde jinde, než na KALDu, i během studia?

Myslím, že ano. Člověk se tady samozřejmě setkává se vším, dobrým i špatným, co mu může katedra nabídnout. Spousta věcí třeba nefunguje, tak, jak jsem si myslel a vím, že by mohly fungovat líp, ale když to vezmu rámcově, tak si myslím, že byl KALD správná volba a jsem za ni rád.

Co pro tebe studium na DAMU znamená? Kromě toho, že ti dalo profesionální hereckou průpravu.

Mě třeba studium na DAMU hrozně změnilo lidsky. Jsem jiný člověk, než jaký jsem byl předtím. Co se týče herecké stránky, myslím, že teď mám mnohem větší schopnost odstupu. Už dokážu odhadnout, co bude v rámci celku asi fungovat a co ne, co bych mohl na jevišti udělat, jak bych se měl zachovat v rámci tvaru, který zkoušíme, jak by třeba měla jednat moje postava a podobně. Člověk ztratí takovou tu prvotní naivitu. Co se lidské stránky týče, změnilo mi studium určité priority a pohled na život a musím přiznat, že ne vždycky k lepšímu. Taky jsem se tady seznámil se spoustou lidí a mohl s nimi pracovat. Navíc, a to je pro mě nejdůležitější, nám škola poskytla absolutní tvůrčí zázemí. Mohli jsme tu zkoušet, kdy a jak jsme potřebovali, měli jsme k dispozici materiál a techniku, pedagogy ke konzultacím… DAMU mi zkrátka dala možnost věnovat se divadlu stoprocentně od rána do večera, což je ale někdy na druhou stranu i dost vysilující. Člověk zažívá momenty, kdy padá na držku, kdy už to fakt nechce dělat a nemá to rád, ale to je, myslím, přirozené a máme to tak všichni.

První absolventskou inscenací vašeho ročníku byl titul Objevení nebe, v němž jsi byl loutkovodičem jedné z hlavních postav Onno Quista. Jak vnímáš vztah tebe jako herce k loutce, kterou vodíš? Jak probíhala tvorba takové postavy?

Cesta k výslednému tvaru byla hrozně složitá a spletitá. S Braněm Mazúchem, režisérem inscenace, jsme se zabývali tím, jak zpracovat to, že děj ovládají andělé a zároveň jsou tam lidé, kteří jsou anděly popostrkováni. Tyto lidi nakonec představují právě loutky. Jeden z prvních plánů byl, že my herci budeme hrát živé postavy, ale  tím pádem jsme neměli moc představu o tom, jak by tam měly figurovat loutky. Při druhé nebo dokonce třetí změně celkové perspektivy tvaru jsme nakonec došli k současné podobě. Já jsem se snažil najít si jako anděl vztah ke konkrétnímu člověku, jako nějaký jeho supervizor. Říct si, čím je mi sympatický, čím nesympatický, proč bych mu třeba mohl fandit nebo proč bych ho naopak neměl mít rád a chovat se k němu tak, aby to pak na mě, andělovi, bylo poznat. Samozřejmě jsme vedle toho museli najít i způsob precizní práce s loutkami, protože jsou tam obrovsky důležité. A nakonec jsme museli udržet odosobněnou linii, kterou se projevují andělé. Tu odosobněnost nám Braňo hodně kladl na srdce. Dlouho nám trvalo, než jsme to pochopili, ale myslím si, že jsme to nakonec zvládli.

Absolventskou inscenaci s názvem `skončí to ústa` režíroval Jiří Adámek – výrazná osobnost současného alternativního divadla. Je známý především pro svoji specifickou metodu práce, vyznačující se např. stylizovaným (ne)herectvím, nepravidelnou strukturou, dekonstrukcí jazyka na fragmenty, soustředěním se na zvukovou stránku slov, rytmickou hrou se slabikami, hláskami, atp. Je ti tato metoda blízká?

Mně se s Jirkou pracovalo moc dobře, protože ho jednak mám rád lidsky, ale taky je mi tenhle jeho způsob práce nesmírně sympatický. Měl poměrně jasnou představu o tom, jakým způsobem by měly být interpretovány texty, a pak nám nechával velikou volnost v práci s předmětem. Devadesát procent nápadů, na které jsme přišli na zkouškách, kdy jsme si s těmi předměty jen tak hráli a zkoušeli, co nabízí, tam nakonec opravdu zakomponoval s tím, že je jen drobně upravil podle potřeb inscenace a textů. Zkoušení mě tedy bavilo a náročné začalo být až nějaké dva týdny před premiérou, kdy tvar začal nabývat velmi konkrétních obrysů a Jirka po nás chtěl, abychom dělali určité věci určitým způsobem, jinak nebudou fungovat – a to je věc, kterou zevnitř prostě nevidíte. Nechápali jsme, proč po nás chce, abychom desetkrát nebo patnáctkrát zopakovali to či ono a proč na tom tak pedanticky trvá, když my jsme měli pocit, že už je jedno, jak s danou věcí pohneme nebo jak něco řekneme. To bylo hodně těžké, takže jsme s tím, ještě s pár dalšími spolužáky, měli problémy. Ale nakonec musím uznat, že ta důslednost výslednému tvaru pomohla. I když v inscenaci nebylo tolik momentů, kde bychom se mohli herecky projevit, tak inscenace držela pohromadě a fungovala.

Váš herecký ročník se představil také v autorském projektu Pavilon, který byl specifický tím, že neměl pedagogické vedení, jak je to běžné u většiny diskových inscenací. Jeho tvůrci byli tři scénografové – Natálie Rajnišová, Anežka Kalivodová a Mikoláš Zika. Byla práce se studenty scénografie oproti inscenování s režisérem odlišná?

Anežka je naše spolužačka a s Mikym i s Natálkou Rajnišovou máme hrozně blízký vztah. Už jsme s nimi několikrát pracovali na klauzurních projektech – zrovna na inscenaci `skončí to ústa` se Natálka scénograficky podílela. Navíc Anežka, kromě toho, že je scénografka, s námi studovala i v magisterském hereckém programu na KALDu. Znal jsem tím pádem dobře Anežčin způsob práce, takže jsem se těšil, a když nám na prvních zkouškách představili, jak by měl celý projekt vypadat, hrozně se mi líbil. Za sebe musím říct, že Pavilon byl nejlepší věc, jakou jsme kdy udělali, a jsem na něj strašně pyšný. Asi jsem za to Anežce nikdy dostatečně nepoděkoval, ale musím jí vyseknout poklonu. Byť pracovala se svými spolužáky, se kterými se potkává denně, tak se jí to povedlo ukočírovat. Celou dobu měla jasnou vizi, jak by to mělo začít a skončit a dala nám volnou ruku v tom, jak jednotlivé situace naplnit. Mně se ta inscenace strašně líbila, protože jsme na ní pracovali všichni a každý si do ní mohl vložit určitý druh divadelního jazyka, který je mu blízký. Anežka dbala na to, abychom se mohli každý vyjádřit a ukázat a myslím, že to na tom bylo strašně poznat. I když byl tím pádem Pavilon trochu nevyrovnaný, scénografie byla monumentální, herecké akce byly také zveličené a asi by tomu slušel ještě nějaký dramaturgický zásah nebo korekce, tak bylo podle mě hrozně poznat, že jsou to všechno naše nápady, které jsme dali dohromady společně a že nás to bavilo hrát.

Poslední absolventskou inscenací vašeho ročníku byl titul Zítra si povíme, v němž jste se v té nejobecnější rovině věnovali tématu politické praxe, což se v současné společenské situaci ukazuje jako velmi aktuální. Jaké momenty inscenace v tobě dnes nejvíce rezonují?

Já jsem od té inscenace strašně moc čekal, protože se mi líbilo, že Nina s Petrem mají odvahu sáhnout do něčeho tak aktuálního a seriózního, ale neměl jsem moc představu, jak to chtějí udělat. Nina říkala, že strašně dlouho hledali jazyk, který by pro tu inscenaci použili, aby nedopadla, jako většina aktuálních společensko-kritických projektů, které se nakonec smrsknou jenom na moralitu. Myslím si, že hledali fakt poctivě, ale nakonec se to bohužel projevilo na úkor některých akcí. Především třeba hromadné scény, nebo jednotlivé charaktery a projevy postav mohly být mnohem dotaženější a konkrétnější a i my herci jsme v tomhle směru mohli přinést ještě něco navíc, ale na konci zkoušení už jsme na to neměli ani čas, ani sílu. Takže to mě trochu mrzí, ale jinak si myslím, že inscenace sdělovala přesně to, co sdělit chtěla – absurditu a „neviditelnou“ stránku politiky. Velké penzum práce v ní vykonají lobbisté, lidi v kanclech, úředníci na ministerstvech a politici pak jen prezentují něco, na čem se strašně dlouho a pečlivě pracovalo a co už je vlastně jenom špička ledovce. Proto se mi v inscenaci líbil ten mumraj vzadu, který vždycky přerušil perfektně vystavěné monology, ale divák už věděl, že to je jenom iluze, protože měl možnost nahlédnout do zákulisí toho, jak to všechno složitě vypadá a probíhá.

V rámci Zlomvazu (pozn. – mezinárodní festival vysokých divadeních škol) jsi spolu se spolužáky z KALDu uvedl loutkové představení s názvem Goon – Krvavá pomsta, které je inspirované stejnojmenným komiksem Erica Powella. Jak projekt vznikal?

Někdy před Vánoci mě oslovil Dan Kranich, jestli bych s nimi nechtěl dělat projekt, který si vymyslel jako svoji absolventkou práci, o které bude psát diplomku. Vím, jak Dan pracuje s loutkami a jakou má rád divadelní poetiku, takže jsem ani trochu neváhal, protože jsem věděl, že tohle prostě dělat chci. Zkoušení bylo hrozně fajn a parádně jsme si to s Danem, Tondou Týmalem a Ivem Sedláčkem užívali… Nebo, nevím, jak kluci, ale já jsem si to užíval, byť ty momenty těsně před premiérou byly hektické. Zkoušeli jsme to vlastně ve stejnou dobu, kdy Zítra si povíme, takže já jsem dělal tyhle dvě věci souběžně. Časově i psychicky to tím pádem bylo náročné, ale zvládal jsem to, protože mě Goon strašně nabíjel energií a s kluky se mi hrozně dobře pracovalo. Plánujeme tím pádem tohle uskupení udržet a udělat spolu aspoň ještě jednu nebo dvě věci podobné Goonovi. Momentálně se ale nejvíc snažíme – pořád neúspěšně – vymyslet název souboru.

Jakým divadelní projektům se momentálně věnuješ?

Na téhle otázce je hrozně hezky poznat, jak je ten divadelní život vrtkavý. Já jsem vlastně do prosince minulého roku nebo možná do ledna, kromě školních věcí nedělal vůbec nic a pak se úplně spontánně sešlo několik nabídek. Začalo to právě Goonem a pokračuje to dalšími projekty. S Terkou Černou, která je taková naše dvorní scénografka (dělala třeba scénografii k Objevení nebe), připravujeme inscenaci o jejím dědečkovi, který byl v 50. letech politický vězeň zavřený v lágru. Líbilo se nám to téma a přišlo nám, že je až mrazivě aktuální. Chtěli bychom tím lidem říct, že se u nás zase nenápadně objevuje nějaké, řekněme, plíživé zlo, které nejde vidět a pak, když si ho všimneš, tak už je pozdě s ním něco dělat – podobně jako třeba v 50. nebo 60. letech. Takže teď jsem s Terezou ve fázi zkoušení – společně jsme napsali scénář, Terka tomu dělá scénografii a já režíruju. Hledáme formu, která by byla nějak adekvátní a nesklouzla k moralizování. Další velká věc, kterou jsem nedávno dozkoušel, je o parašutistech, kteří se podíleli na atentátu na Reinharda Heydricha. Není to jen o Gabčíkovi a Kubišovi, ale o všech, kteří se sešli v kryptě na Resslovce a umřeli tam. Měla by to být pocta hrdinům, ale taky apel na lidi, aby si uvědomili, že tady není na druhou stranu všechno zas tak špatně. Jde o veliký a složitý projekt, který dělá Jana Raila Hlavsová. Má to celé na bedrech a neuvěřitelně tím žije. Napsala scénář, sehnala prostory, finance, všechny herce a celou věc i režíruje. V poslední době se mi tedy sešly vážné politické projekty.

V medailonku vaší ročenky píšeš, že jsi spolupracoval na řadě studentských filmů s famáky. Chtěl by ses filmovému herectví věnovat i v budoucnu?

Jde samozřejmě o úplně odlišný druh práce, než divadelní herectví, takže mě přirozeně hodně zajímá. Střídání žánrů a způsobů tvorby mě baví, což je koneckonců důvod, proč jsem šel na KALD. Časem by mě asi přestal bavit jeden typ divadla. Měl jsem štěstí, že jsem si mohl vyzkoušet točit studentské filmy, ale i nějaké televizní projekty pro Českou televizi, tak jsem si mohl osahat, jaké to je, stát před kamerou. Určitě to není věc, kterou bych zavrhoval. Problém je ale takový, a to mají podle mě všichni, že řeší, kdy jsou ty projekty ještě nějakým způsobem únosné, protože zkrátka nejsou moc dobré, ale člověk za ně dostane hodně peněz. A kdy už je začít odmítat, protože ví, že nejsou dobré a nechce hrát a priori ve všem jenom proto, aby byl vidět – přičemž ale hrozí, že se rozkřikne, že „tenhle stejně nic nebere, tak mu už ani nevolejte.“ Řekněme si na rovinu, že u nás, čerstvých absolventů, s minimem zkušeností, a s tím, že nás nikdo nezná, asi nehrozí, že by nám někdo napsal roli na tělo v nějakém skvělém seriálu nebo filmu, který má přesah a je kvalitní umělecky i obsahově. Člověk se k tomu musí propracovat a otázka je, jak. Jestli obrážet castingy a brát v podstatě všechno nebo sedět a čekat, jestli náhodou jednou něco takového nepřijde, s tím, že se může stát, že to opravdu nikdy nepřijde.

V medailonku jsem se také dočetla, že mezi své dovednosti řadíš schopnost vystresovat všechny dávno před tím, než se doopravdy začne něco dít. Co tím myslíš?

To je veliká pravda a asi by ti to spíše popsali mí spolužáci. Jsem takový, že věci řeším už tři týdny dopředu, aby bylo všechno nachystané, všichni věděli, co mají dělat, kam mají přijít, kdy začne zkouška atd. Nutno podotknout, že to není vždycky potřeba a myslím si, že svým spolužákům tím hrozně lezu na nervy a oni mi to samozřejmě i říkají, takže se to snažím trochu korigovat. Mít věci pod kontrolou a neustále něco organizovat je pro mě typické, ale někdy je to v herecké práci na škodu, protože uvolněnost a spontaneita za tebe mnohdy vyřeší víc, než když si všechno naplánuješ. Myslím si ale, že je to se mnou časem trochu lepší a pracuju na tom, abych tím lidi kolem až tolik neprudil a dával věcem volnější průběh.

Kam unikáš, když si chceš odpočinout od divadla? Jaké jsou tvé záliby, koníčky?

Strašně rád zpívám a hraju na klarinet. Díky paní Olze Češková, pedagožce zpěvu tady na DAMU, jsem si uvědomil, že docela zpívat umím. Tak jsem si řekl, proč ne. S bráchou hraju v kapele, která má i dechovou sekci – dvě trubky a klarinet a docela nám to zní, tak z toho mám radost. Hudba je tedy můj relax, který provozuju aktivně, ale baví mě, i když si třeba zpívám jenom tak sám doma. Taky si hrozně rád čtu. Někde se zavřu s knížkou, nebo si sednu ven, když je hezky a úplně nejradši chodím s kamarády na pivo. Je fajn občas vypadnout mimo ten náš malý divadelní svět a zjistit, že jiní lidi mají taky jiné problémy a že ty naše jsou v porovnání s nimi kolikrát dost úsměvné. Další věc mimo divadlo, která mě baví a které se snažím věnovat, je novinařina. Věnoval jsem se jí už během svého studia na Karlově univerzitě, kde jsem byl ještě před DAMU – měl jsem velké štěstí, protože mi byla nabídnuta práce pro magazín Forbes. Působím tam jako překladatel a sem tam jako autor nějakých článků. Taky jsem pro Dilii z anglického originálu přeložil jednu hru určenou teenagerům. Překlady nebo tvorba věcí, které cílí na mladé publikum, mi dávají smysl a rád bych se jim nějak věnoval i v budoucnu, aby bylo divadlo pro teenagery kvalitnější – zatím moc není. Už jsem s tím vlastně začal díky Goonovi, tak snad to bude pokračovat i dál.

Vzkázal bys něco budoucím absolventům DAMU? Budoucím hercům a herečkám?

Možná, aby si – než nastoupí na DAMU – našetřili hodně peněz, protože pak už nebudou mít čas chodit na brigády a bude to finančně náročné. Ta škola je fakt full time job. A taky asi, pokud to doopravdy chtějí, aby to zkoušeli znovu a znovu a nedali se odradit neúspěchem.

 

 

Krvavá pomsta
Krvavá pomsta
Jan Strýček

Autor

Tereza Pavelková
Tereza Pavelková

Pochází z malého městečka, které leží poblíž Bílých Karpat, nyní ale žije v Praze. Má za sebou (2016) tříleté studium bakalářského programu oborů Teorie a dějiny divadla a Teorie a dějiny filmu a audiovizuální kultury na Masarykově univerzitě v Brně. Momentálně je studentkou pátého ročníku na katedře teorie a kritiky pražské DAMU. Mezi hlavní zájmy řadí pochopitelně divadlo ve všech svých podobách. Kromě psaní divadelních kritik a recenzí se věnuje také dramatické a prozaické tvorbě. Mimo to miluje čtení knih, pečení, sledování seriálů, běh, cestování a setkávání s rodinou či přáteli.

Komentáře

Komentáře