Jindřiška Dudziaková

Nové absolventské ročníky herců a hereček jsou už v DISKu jako doma a je tedy nejvyšší čas, abychom vás s těmito mladými začínajícími umělci seznámili. Začneme u Jindřišky Dudziakové, studentky herectví na Katedře činoherního divadla, narozené ve Znojmě, kterou můžete nyní spatřit v absolventských inscenacích čtvrtého ročníku (běsi_, TÖRLESS, Žranice, Šepoty a výkřiky). Jindřiška je také součástí souboru Pomezí, jehož stejnojmenná inscenace sklidila několik ocenění (např. Cenu divadelní kritiky za sezónu 2016/2017 nebo poctu festivalu alternativního divadla Příští vlna/Next wave). Mladá herečka na sebe v rozhovoru prozrazuje, jak se cítí v roli mužské postavy, srovnává jednotlivé „diskové“ inscenace a hovoří o svých minulých i chystaných projektech.

 Chtěla jsem být doktorkou nebo vodníkem.

Jak ses dostala k divadlu? Vzpomeneš si na svůj první kontakt s divadlem?

Neminuly mě samozřejmě různé dramaťáky, ale k divadlu jsem se dostala přes spolužačku Báru Hančilovou (studentka oboru dramaturgie na KČD, pozn. TP), a později soubor OLDstars. Na první kontakt si bohužel nevzpomínám, divadlo pro mě asi nebylo něco magického – herectví nebyl dětský sen, jako malá jsem chtěla být paní doktorkou nebo vodníkem.

Proč sis zvolila právě obor činoherní herectví? Hlásila ses i na jiné katedry?

Protože na alterně prý mají akrobacii dvakrát týdně :-) Jsem z rodiny učitelů/výtvarníků, takže jsem podala přihlášku ještě na Katedru výchovné dramatiky a uvažovala o scénografii.

Váš ročník vstoupil do DISKu inscenací běsi_ (rež. Norbert Závodský), ve které se se spolužačkou Denisou Barešovou střídáš v roli Lizavety a Virginského, což jsou dvě naprosto odlišné postavy. Dá se vůbec říct, zda se ti některá z nich hraje „líp“?

Samozřejmě, že obě jsou to zajímavé příležitosti, ale osobně musím říct, že se mi líp dělá Virginskij. Mám až překvapivou svobodu v tom, co budu na tom malém prostoru dělat. Lizaveta je velmi komplikovaná postava, vyžaduje to obrovské soustředění, velké emoce, prožívání, ale zároveň opravdovost. Virginskij funguje naopak jako odlehčení celé inscenace. Jsem vděčná, že mám možnost zkoušet si oboje, ale tenhle groteskní upocený pán mě prostě baví. A navíc tam můžu sníst ten chlebíček!

Probíhala tvá herecká příprava na roli muže (Virginskij) a následná práce s režisérem odlišně, než je tomu u ženských postav?

Tady by se hodila nějaká srandovní historka, jak jsem se vciťovala do role muže a chodila na pánské toalety nebo tak něco. Asi kdyby se jednalo o psychologické herectví, tak možná, ale to, co tam dělám, je fakt stylizovaný ústřel. Je to vyhrocené ještě tím, že jsem děvče a všichni to vidí – nesnažíme se dělat, že to tak není, je to spíš taková malá koketerie s divákem, balancování na hraně stylizace a karikatury. Dlouho jsem se pochechtávala nad jednou větou z románu, která nakonec není v Norbertově dramatizaci Běsů použitá. Jde o to, že Virginskému v noci prohodí oknem rozsvícené ložnice cihlu, a on se tak moc bojí, že se zastele do postele, a dělá, že tam není. Na základě toho se vylouplo to gesto s nervózním ustrašeným osušováním čela, a já ho jen začala donekonečna variovat v rámci našeho „zlobení“ s Kryštofem Bartošem (v roli Liputina, pozn. TP) na zkouškách. Zbytek tak nějak vznikl sám – a pořád vzniká. Máme s Kryštofem úmluvu, že tam na každé repríze propašujeme nový maličký fór.

Další inscenací vašeho hereckého ročníku je TÖRLESS (rež. Ondřej Štefaňák) – zdramatizovaný román, v němž autor Robert Musil vypovídá skrze příběh chovanců o šikaně. Je pro tebe téma násilí a zla v dnešní době aktuální?

Samozřejmě, to je snad bez debaty. Ale myslím si, že násilí není primární téma té inscenace, alespoň pro mě ne. Z mého pohledu je TÖRLESS spíš o vlivech skupiny na jedince, o ohebné morálce – o tom, jak snadno člověk začne dělat věci, o nichž není přesvědčen, jenom proto, že je dělají ostatní.

Každý z režisérů výše jmenovaných inscenací zvolil pochopitelně odlišný způsob herecké práce, k němuž vás vedl – od stylizovaných běsů_, přes řekněme naturalistické herectví v TÖRLESSOVI, až po silně groteskní Žranici (režie: Adam Skala). Jsou ti některé z těchto hereckých prostředků bližší? Je možné práci jednotlivých režisérů nějak porovnat?

Prostředky jsou prostě prostředky, já řeším spíš konkrétní jazyk těch inscenací. Jsou mi samozřejmě bližší věci, u kterých tomu jazyku můžu úplně porozumět, a podílet se na jeho vytváření. Na Žranici je super ta do absurdna vyhnaná exprese, podávaná s absolutní drzou sebejistotou. TÖRLESS zase různě ohýbá nastavený komunikační kód s divákem, ale zůstává stylově čistý. U běsů_, ale hlavně u nyní připravovaných Šepotů a výkřiků (režie: Norbert Závodský) jsou zase silné vizuální obrazy. Co se týče práce s hercem, nejlepší zkušeností byla pro mě Adamova Žranice – vlastně za celé studium to byla první věc, na které jsme se výrazně podíleli všichni, jako ročník. Mám velké štěstí, že moje absolventská role je právě ve Žranici. Jednak díky Ministryni výživy – to je postava za odměnu – a jednak díky tomu zkoušení. Bylo to výborné, zábavné, uvolněné, ale velmi produktivní. Myslím, že jsme si to všichni užili, a snad je vidět, že Žranici hrajeme fakt rádi.

Mimo inscenace uváděné v DISKu je možné tě vidět také v imerzivním projektu Pozvání tvůrčího týmu složeného z Lukáše Brychty, Kateřiny Součkové a Štepána Tretiaga. Herectví v imerzivním divadle je založené na mnohem větší blízkosti a interakci s diváky. Byla pro tebe práce na Pozvání v tomto směru nějak obtížná?

Imerzivní divadlo klade na herce úplně jiné nároky. Musíte být pekelně soustředění a velmi flexibilní, schopní improvizovat a reagovat za postavu v jakékoliv nečekané situaci, která vznikne, a u toho nekazit časování celého představení. Divák se po prostoru pohybuje podle své vůle, takže nejde hrát, jenom když na vás zrovna někdo kouká. Musíte být zkrátka „teď a tady“ celé ty tři hodiny. Na začátku to bylo všechno nové a těžké, měla jsem ale možnost koukat na ostatní – máme v tom souboru neuvěřitelné lidi – třeba Vojta Bartoš umí úplně skvěle zacházet se slovem a jazykem, Káča Dvořáková zase bez obav vstupuje s divákem do odvážných interakcí… každý z mých kolegů v Pozvání je v něčem výborný, to by bylo na dlouho. :-) Intenzivně jsme zkoušeli, učili se od sebe, a navzájem si hráli diváky. Imerzivní divadlo totiž s diváky stojí a padá – i díky nim nebude nikdy žádné představení stejné. Spoustu věcí nakonec zjistíte až s jejich příchodem, podle reakcí. Velká porce té práce se děje během reprízování, v určitém smyslu je každá repríza zkouškou. Je to vyčerpávající, ale mívám z toho obrovskou radost a pocit naplnění. Takže náročné určitě, ale neřekla bych obtížné. I když vlastně ano, Pozvání je exteriérový projekt, zkoušeli jsme ve velkých vedrech, a ta spálená záda jsem zvládala opravdu s obtížemi. :-)

Jakým jiným divadelním projektům se věnuješ mimo inscenace, které jsou uváděny v DISKu?

Hraju v Pýše a předsudku, kterou režíroval v Národním divadle náš bývalý pedagog Daniel Špinar. Od nás z ročníku jsme tam tři děvčata – já hraju nejmladší Bennetovic dceru Lydii, co uteče s důstojníkem. Jinak to už zmiňované imerzivní Pozvání je druhý projekt, který jsem dělala se stejným týmem. První inscenace se jmenuje Pomezí a po ní nese název i celý náš soubor. To je moje absolutní srdeční záležitost. Obdivuju naše režijní trio a opravdu úplně všechny, kteří se na tom podíleli a dokázali v tom opuštěném domě na Florenci vytvořit něco tak výjimečného a krásného. Vlastně by se to mělo napsat v přítomném čase, protože se to tam probouzí pokaždé znovu a znovu. Na konci května budeme mít derniéru, to bude těžké loučení.

V tvém medailonku jsem se dočetla, že se věnuješ autorské (nejen) divadelní tvorbě. Můžeš to nějak rozvést a třeba jmenovat ty počiny, na které jsi nejvíc pyšná?

Klauzuru ODCHÁZÍME jsem měla moc ráda. Dělali jsme ji s Norbertem ve třetím ročníku, já jsem díky ní pro sebe objevila Jana Balabána, ke kterému se od té doby pořád vracím. Teď na Valentýna má premiéru náš autorský projekt České milování. Je to magisterka Julie Šurkové z alterny. Bude to o holkách a o lásce! Teda režíruje to Adam Skala, takže spíš „o buchtách a o koitu“. :-) Na stejné téma kreslím komiksové stripy. Jo, a když už jsme u té lásky, chystám už dlouho takovou koláž z náhodou objevené milostné korespondence mého pradědečka z první světové války. Už se tím zaobírám strašně dlouho, takže asi budu pyšná, až dokončím tohle.

Láká tě filmové nebo televizní herectví?

Láká, miluju dobovky ze třicátých let! Snad se někdy objeví nějaká příležitost.

Sníš o nějaké konkrétní roli, postavě, kterou by sis někdy v budoucnu chtěla zahrát?

Spíš bych si přála se k nějakým rolím vrátit a udělat je znova a líp. A taky sním o spolupráci s konkrétními kolegy a režiséry.

Kam unikáš, když si chceš odpočinout od divadla? Jaké jsou tvé záliby, koníčky?

Pocházím z jižní Moravy a moc ráda se tam vracím. Poslední dobou mě baví i ty dlouhé cesty tam. Když řídím, musím se na to soustředit a vypínám tím pádem všechno ostatní. Mám jinak spíš takové trochu srandovní kutilsko-babičkovské záliby. Doma na to máme speciální slovo: „šontání“ a „bastlení“. Teď se tomu říká DIY. V poslední době se na popud Aničky Peřinové věnuju tématu ekologie a udržitelnosti. Takže momentálně „šontám“ a „bastlím“ spoustu bezodpadových a eko alternativ k věcem, které používám.

Vzkázala bys něco budoucím absolventům DAMU? Budoucím hercům a herečkám?

All drama must remain on stage.

 

Šepoty a výkřiky (video)

Jindřiška Dudziaková (foto: Jan Zima)

Galerie

Autor

Tereza Pavelková
Tereza Pavelková

Pochází z malého městečka, které leží poblíž Bílých Karpat, nyní ale žije v Praze. Má za sebou (2016) tříleté studium bakalářského programu oborů Teorie a dějiny divadla a Teorie a dějiny filmu a audiovizuální kultury na Masarykově univerzitě v Brně. Momentálně je studentkou pátého ročníku na katedře teorie a kritiky pražské DAMU. Mezi hlavní zájmy řadí pochopitelně divadlo ve všech svých podobách. Kromě psaní divadelních kritik a recenzí se věnuje také dramatické a prozaické tvorbě. Mimo to miluje čtení knih, pečení, sledování seriálů, běh, cestování a setkávání s rodinou či přáteli.

Komentáře

Komentáře