Ladislav Karda

Improvizátor, improvizační trenér, lektor, hudebník a herec. Tím vším je Ladislav Karda, student herectví katedry alternativního a loutkového divadla DAMU. Stejně jako jeho ostatní spolužáky ho lze spatřit v absolventské inscenaci Objevení nebe nebo jako hráče na baskytaru během koncertů kapely Cílená nejistota. V rozhovoru Ladislav Karda prozradil, jaké byly jeho divadelní začátky, jak si představuje svou budoucnost po ukončení studia na DAMU a proč pro něho peníze nejsou to nejdůležitější.

Peníze mě nikdy nezajímaly.

Jak ses dostal k divadlu? Vzpomeneš si na svůj první kontakt s divadlem?

V devíti letech jsem poprvé chodil do dramaťáku a tam jsme dělali vánoční představení. Řekl jsem tam jedno slovo. Ptali se mě: „Co to nesou?“ A já jsem řekl: „Salám.“ To je jediné, co si z toho pamatuji. Pak jsem s dramaťákem přestal a věnoval se sportu – tenis, karate, fotbal, florbal, plavání, basketbal. Děda i táta byli fotbalisti, táta dokonce vlastnil fotbalové hřiště. Zkoušelo se tedy navázat na tuto tradici, ale nic z toho mě nebavilo, u ničeho jsem nezůstal. Bylo to v osmé třídě a já jsem tedy neměl jinou volnočasovou aktivitu. Proto jsem se opět vrátil k dramaťáku.

Kdy ses rozhodl, že budeš divadlo studovat? A co na tvou volbu říkali rodiče a přátelé?

Nebylo to vyloženě rozhodnutí pro studium, ale pro to věnovat se divadlu. Stalo se to na přehlídce v Bechyni, která se jmenuje Nahlížení. Měl jsem tehdy šestnácté narozeniny. Viděl jsem tam představení, které mě hrozně dostalo. Jmenovalo se Konec hry od Samuela Becketta a hráli to „jamáci“. Pak jsme se bavili v hospodě, já měl ty narozeniny, tak mi koupili rum. Zeptali se mě, čemu se chci vlastně věnovat a já si v tu chvíli uvědomil, že divadlu. Dál už to bylo takové postupné. Nebylo to tak, že bych z ničeho nic přišel a řekl „Mami, tati, jdu dělat divadlo.“ Začal jsem se věnovat improvizacím, hrát v představeních, pak jsem založil vlastní divadelní skupinu a vyústěním bylo studium herectví. Táta byl z toho možná trošku rozpačitý, ale ani on, ani máma neměli nikdy nic proti. Začali se dokonce taky potom věnovat divadlu.

Jaký byl tvůj první, opravdový kontakt s divadlem? Myslím tím, kdy sis poprvé vyzkoušel hereckou práci v divadle?

No, to byl ten salám…

Slýchávám spoustu různých historek o hereckých přijímačkách na DAMU. Někteří tvrdí, že se sem dostali zcela náhodou, moc se nepřipravovali. Jiní zase museli těžce dřít a přijímačky dělali třeba i třikrát, čtyřikrát. Jaká je tvá zkušenost?

Já jsem ten druhý případ. Hlásil jsem se třikrát na činohru, třikrát na „alternu“ na herectví, dvakrát na JAMU, ještě také na režii a jednou na produkci. Celkem tedy DAMU a JAMU proběhlo třináctkrát, z toho osmkrát herectví. Ty roky jsem se takhle snažil a pak jsem se v jeden rok dostal na režii na JAMU a na „alternu“ na herectví.

Je podle tebe pro umělce, který se chce živit uměním, důležité odborné vzdělání (studium na umělecké škole)?

Jestli se tím chce živit, tak by se měl na danou školu dostat. Ale není to podmínka, není to nutné. Spousta lidí může herectví porozumět i bez školy. Umění je obor, který se nedá moc naučit. Určitě odborné vzdělání pomáhá, ale nepřipraví tě úplně na to, že přijdeš na pracovní trh.

Myslím si, že se snad každý z nás, nacházejících se neustále v těsném kontaktu s divadlem, setkal s otázkou, zda se vůbec dá uživit divadlem. Jaký máš na to názor?

Já to vlastně moc neřeším. Nikdy mě nezajímaly peníze. Spíš jsou pro mě bonus. Samozřejmě, že něco bych už nedělal zadarmo, ale kdybych měl řešit jen peníze, tak budu dělat jiné divadlo, než jaké chci.

Co pro tebe znamená studium na DAMU? Samozřejmě kromě toho, že ti dává profesionální hereckou průpravu.

Určitě je to kontakt s prostředím, s lidmi. Každý den jsi v daném oboru trénovaný v různých disciplínách. V podstatě je to tady jako na talíři, ze kterého si student může brát. To, že je člověk denně v kontaktu s uměním, mu pomáhá o něm také přemýšlet.

Absolventům čtvrtého ročníku herectví KČD a KALDu je vždy na jednu celou sezónu svěřeno divadlo DISK. Je však zcela běžné, že kromě absolventských inscenací působí v divadlech a souborech mimo prostředí DAMU. Na jakých zajímavých divadelních projektech spolupracuješ ty?

Dělám už hodně dlouho improvizační divadlo, i během studia na DAMU. Začínal jsem u Improligy. Nedávno jsem si ale uvědomil, když se mě někdo zeptal, zda ji dělám, že už vlastně ne. Dělám jiné formy improvizace, založil jsem si i vlastní skupinu Dvacet tisíc židů pod mořem, se kterou tyto jiné formy improvizace zkoumáme. Hraji také v jednom představení v Divadle Dagmar v Karlových Varech.

Co tě v tomto směru baví víc? Realizace mimo DAMU nebo tvorba absolventských inscenací a vůbec působení v divadle DISK? A proč?

Pro mě je to nesrovnatelné, každá věc je úplně jiná. Improvizace mě baví, protože je to moje. Já tu skupinu někam vedu, snažím se něčeho dobrat. Zkouším, experimentuji a oni experimentují se mnou. Mám k tomu tedy úplně jiný přístup. V DISKU se ale taky těším na každou spolupráci.

Chodíš do divadla i jako divák? Jak ho z této pozice vnímáš?

Každé představení beru jako celek. Není to tak, že bych se soustředil víc na herectví, když ho studuji.

Ovlivnila tě v tvém divadelním formování nějaká osobnost? Ať už ve smyslu osobního setkání, profesní spolupráce nebo jen jako platonický vzor?

Mě inspirovalo setkání s Petrem Vášou. To považuji za jeden ze zdrojů mojí inspirace. Je mi hodně blízké to, co dělá a jeho divadelní jazyk. Stejně tak je mi blízká i práce Jiřího Havelky. I když oba děláme improvizace, neberu to tak, že děláme to samé.

Máš představu o tom, jaká bude tvá divadelní budoucnost po ukončení studia na DAMU?

To je stejné, jako otázka s těmi penězi. Neřeším to, nehrnu se někam za něčím. Jediné, co vím je, že bych si chtěl k tomu, co budu dělat, ponechat i věci, ve kterých jsem angažovaný. Což je právě ten improvizační soubor a hudební kapela. Chci improvizaci někam posunout. Skupinu jsme založili kvůli kombinaci herecké improvizace a ohledávání prostoru. Kdybychom toto téma ohmatali, řekli si „dobrý“, tak mi to nestačí. Vyvolává to další a další otázky. Nechci tomu říkat výzkum, spíš hledání. Toto hledání bych si chtěl ponechat.

Sníš o nějakém konkrétním souboru či divadlu, s nímž bys chtěl spolupracovat?

Řeknu to asi jinak, obráceně. Nechci zůstat jenom u těch improvizací, ale vysněný soubor nemám. Nikdy jsem neměl.

Máš zkušenosti s filmovým nebo televizním herectvím?

Hrál jsem v jednom filmu takovou docela středně velkou roli a párkrát jsem se také prošel v seriálu. Rozhodně bych nikdy nechtěl kvůli filmu opustit divadlo. Je to zcela jiný styl práce. Problém je v tom, že české filmy jsou takové plytké. Když nabídku nedostaneš, tak si můžeš říkat, že bys v tom a v tom filmu nikdy nehrál. Ale když ji dostaneš, tak si zase říkáš, co když je to moje jediná filmová příležitost. Navíc jsou z toho nějaké peníze, které jsou lepší než u divadla, to je jasné.

Kam unikáš, když si chceš odpočinout od divadla? Jaké jsou tvé záliby, koníčky?

Tak to je ta hudební kapela. Konkrétně folk-punková kapela s názvem Cílená nejistota, která původně začala jako divadlo. Pro mě je to tak trochu jiný druh bytí na jevišti. Stojím tam s kytarou a zpívám to, co jsme společně vytvořili a předávám to divákům. Ne, že by divadlo bylo o něčem jiném, ale je to jiný pocit. V kapele jsem sám za sebe. S kapelou jsou pak spojení i lidé, kteří nejsou z DAMU. S tímto okruhem lidí se vyčistím a přijdu na jiné myšlenky.

Vzkázal bys něco budoucím absolventům DAMU? Budoucím hercům?

Vzkázal bych jim, ať si najdou to, co je na divadle baví. Aby si každý našel to svoje divadlo a šel za tím. Když si podle mě člověk v divadle najde svůj motor, tak je to skvělý.

Objevení nebe (katedra alternativního a loutkového divadla DAMU) – video se spustí po kliknutí na fotografii.

Objeveni nebe - Alterna - DISK - web (29 of 54)

 

 

Autor

Tereza Pavelková
Tereza Pavelková

Pochází z malého městečka, které leží poblíž Bílých Karpat, nyní ale žije v Praze. Má za sebou (2016) tříleté studium bakalářského programu oborů Teorie a dějiny divadla a Teorie a dějiny filmu a audiovizuální kultury na Masarykově univerzitě v Brně. Momentálně je studentkou pátého ročníku na katedře teorie a kritiky pražské DAMU. Mezi hlavní zájmy řadí pochopitelně divadlo ve všech svých podobách. Kromě psaní divadelních kritik a recenzí se věnuje také dramatické a prozaické tvorbě. Mimo to miluje čtení knih, pečení, sledování seriálů, běh, cestování a setkávání s rodinou či přáteli.

Komentáře

Komentáře