Nataša Mikulová

Nataša Mikulová, narozená na Slovensku, je dvaadvacetiletá studentka herectví katedry alternativního a loutkového divadla na DAMU. Společně se svými spolužáky z ročníku nyní působí v divadle DISK. Momentálně ji lze spatřit například v loutkové inscenaci Objevení nebe. Zanedlouho však ze školního hnízda vyletí. Jaké má představy o své herecké budoucnosti? To a mnohem víc nám Nataša sdělila v následujícím rozhovoru.

Princezny hrát nemůžu.

Jak ses dostala k divadlu? Vzpomeneš si na svůj první kontakt s divadlem?

Když mi bylo asi pět let, můj strejda hrál a režíroval v ochotnickém souboru. Hráli tam Sam, zahraj to ešte raz od Woodyho Allena.

Kdy ses rozhodla, že budeš divadlo studovat? A co na tvou volbu říkali rodiče a přátelé?

Už si asi nepamatuju, kdy jsem se rozhodla. Od začátku jsem ho chtěla studovat. Neměla jsem nikdy nic, co bych chtěla dělat víc. Asi od šesti let, kdy se tě lidé začínají ptát, čím chceš být, jsem říkala, že chci být herečka nebo zpěvačka. Na začátku mi všichni říkali, že si to stejně rozmyslím. Takové to klasické klišé. A pak to začali brát jako samozřejmost, protože jsem upovídaná, extrovertní, afektovaná. Nakonec to tedy nebylo až takové překvapení. Rodina za mnou v mých rozhodnutích stojí, čehož si nesmírně cením – další klišé.

Jaký byl tvůj první opravdový kontakt s divadlem? Myslím tím, kdy sis poprvé vyzkoušela hereckou práci v divadle?

Můj první takový zážitek byl, když jsem asi jako desetiletá chodila do dramatického kroužku, kde jsme dělali nějakou hru, a já hrála baču. Hrávali jsme po školkách. Teď zpětně je to hodně úsměvné, protože jsem hrála chlapa, bylo mi deset, venku třicet stupňů a my jsme měli na hlavách beranice, kožichy a tak.

Slýchávám spoustu různých historek o hereckých přijímačkách na DAMU. Někteří tvrdí, že se sem dostali zcela náhodou, moc se nepřipravovali. Jiní zase museli těžce dřít a přijímačky dělali třeba i třikrát čtyřikrát. Jaká je tvá zkušenost?

Já jsem dělala přijímačky nejdřív na Slovensko, tam jsem se nedostala. Takže na přijímačkách na DAMU jsem si nedělala velké naděje a nebrala jsem to nějak vážně. Pamatuji si, že když jsem byla ve třetím kole, tak jsme měli pohovor hodně pozdě v noci a já jsem si říkala, že když mě teď nevezmou, tak se stejně vrátím za rok. Teď když profesory ze školy znám a vzpomínám, co všechno jsem jim tehdy na přijímačkách řekla, trochu se stydím.

Je podle tebe pro umělce, který se chce živit uměním, důležité odborné vzdělání (studium na umělecké škole)?

To je hodně diskutabilní. Podle mě záleží na tom, jaký člověk je. Samozřejmě ale, i když nevystuduje školu, musí pochopit principy a je jedno, jestli jde o „performerství“, nebo o činohru, alternu či tanec. Minimálně by si měl v sobě najít nějakou cestu, nějaký rukopis, ve kterém chce pokračovat. Samozřejmě, když chce jít někdo pracovat do rozhlasu a neumí mluvit, tak může maximálně chrčet. Takže jo, asi je odborné vzdělání důležité.

Myslím si, že snad každý z nás, kteří jsme neustále v těsném kontaktu s divadlem, se setkal s otázkou, zda se vůbec dá uživit divadlem. Jaký máš na to názor?

Asi se dá uživit, ale záleží na tom, jakou životní úroveň si chce člověk udržet. Když ti stačí žít od výplaty k výplatě, tak ano. Ale když chce mít člověk děti a rodinu, tak se musí hodně obracet, aby se uživil jenom divadlem. Spíš to asi nejde, než jde.

Co pro tebe znamená studium na DAMU? Samozřejmě kromě toho, že ti dává profesionální hereckou průpravu.

Škola je pro mě jedna z životních priorit, trávím zde celé dny, od rána do večera. Mám tady přátele, ať už přímo na DAMU nebo lidi, kteří se kolem DAMU točí. Procento mých přátel, kteří nemají s DAMU nic společného, je velmi malé.

Studentům čtvrtého ročníku herectví KČD a KALDu je vždy na jednu celou sezónu svěřeno divadlo DISK. Je však zcela běžné, že kromě absolventských inscenací působí v divadlech a souborech mimo prostředí DAMU. Na jakých zajímavých divadelních projektech spolupracuješ ty?

Víceméně se soustřeďuji na DAMU a DISK. Ono to přichází tak hodně nárazově, nemám zatím nějaké stále nabídky. Běžně se stává, že mi někdo jeden měsíc řekne o čtyři věci a pak je další tři měsíce ticho. Snažím se pracovat s hlasem, chtěla bych učit mluvu. Namlouvám nějaké voice-overy k různým reklamám ve slovenštině i češtině, prostě takové ty hezké věty, slogany, pohádky, atd.

Co tě v tomto směru baví víc? Realizace mimo DAMU nebo tvorba absolventských inscenací a vůbec působení v divadle DISK? A proč?

Působení mimo DISK čeká úplně všechny. Teď to bereme tak, že DISK je to, co je dané a jisté. Práce mimo DISK je samozřejmě také hrozně důležitá. Nestačí být jenom v nějakém inkubátoru. Ale škola je pro mě teď závazek, který přechází v nějakou praxi, v imitovanou realitu. Rozhodně ale chci zůstat u divadla.

Chodíš do divadla i jako divák? Jak ho z této pozice vnímáš?

Jsem hodně ovlivněná školou, jako asi každý, kdo studuje divadlo. Což mě někdy i mrzí. Nedokážu se podívat na film nebo představení s tím, že si užiju příběh. Vnímám prostě tu druhou stranu, což je právě ona práce.

Ovlivnila tě v tvém divadelním formování nějaká osobnost? Ať už ve smyslu osobního setkání, profesní spolupráce nebo jen jako platonický vzor.

Platonický vzor asi nemám. Hodně mě ale ovlivnila profesorka mluvy, protože bez ní bych nemohla v rámci mých možností fungovat. Naučila mě mluvit česky. Nemusím tedy na jevišti natolik uvažovat nad tím, co je správně a co špatně, přemýšlím automaticky v češtině. Vzor tedy ne, ale jsem vděčná, že mě vedla správnou cestou.

Máš představu o tom, jaká bude tvá divadelní budoucnost po ukončení studia na DAMU?

Já často říkám, že se nechci vrátit na Slovensko, ale trochu se bojím, že mě to jednou dožene. Angažmá bych se určitě nebránila, i když je to divné takhle říct. Je mi dvaadvacet a opravdu nevím, co bude po škole. Třeba skončím DAMU a budu chtít dělat v masokombinátu nebo housenku v černém divadle. Dělám si srandu, samozřejmě bych chtěla hrát.

Sníš o nějakém konkrétním souboru či divadle, s nímž bys chtěla spolupracovat?

No o snění bych nemluvila, ale musím říct, že mi je hodně blízká poetika Divadla na Zábradlí – jestli to není moc troufalé.

Máš zkušenosti s filmovým nebo televizním herectvím?

Mám, ale hodně malé. Natočila jsem pár klipů, nějaké klauzurní cvičení na FAMU, atd. Zajímá mě, co bych mohla ve filmu hrát zrovna já, protože si myslím, že princezny hrát nemůžu. Já je tedy hrát nechci, jedině kdyby někdo udělal pohádku o hladové princezně.

Kam unikáš, když si chceš odpočinout od divadla? Jaké jsou tvé záliby, koníčky?

Když chci uniknout od divadla, nebo být sama, tak si pustím Hanu Hegerovou, nahlas deklamuji její texty a brečím. Je to takový očistec. Jednou bych se u toho chtěla natočit, pak se na to podívat a zasmát se, jak jsem…blbá, no. :-)

Vzkázala bys něco budoucím absolventům DAMU? Budoucím hercům?

Co bych vzkázala? Jestli je baví třeba medicína, ať jdou na medicínu.

Nataša Mikulová
nebe
Objevení nebe (video)

 

Galerie

Autor

Tereza Pavelková
Tereza Pavelková

Pochází z malého městečka, které leží poblíž Bílých Karpat, nyní ale žije v Praze. Má za sebou (2016) tříleté studium bakalářského programu oborů Teorie a dějiny divadla a Teorie a dějiny filmu a audiovizuální kultury na Masarykově univerzitě v Brně. Momentálně je studentkou pátého ročníku na katedře teorie a kritiky pražské DAMU. Mezi hlavní zájmy řadí pochopitelně divadlo ve všech svých podobách. Kromě psaní divadelních kritik a recenzí se věnuje také dramatické a prozaické tvorbě. Mimo to miluje čtení knih, pečení, sledování seriálů, běh, cestování a setkávání s rodinou či přáteli.

Komentáře

Komentáře