„Divadlo chápu jako TO umění.“
Jak ses dostal k divadlu? Vzpomeneš si na svůj první kontakt s divadlem?
Na základní škole, asi ve čtvrté třídě, jsem hrál na besídce pro rodiče Bambiho. Později na gymplu, v primě, si mě vyhlédl učitel češtiny a společenských věd Miroslav Urubek do Divadelního souboru Masarykova gymnázia ve Vsetíně. Když jsem o přestávce zlobil, tak se rozhodl mé přebytečné energie využít a pokusit se ji kultivovat. Chodilo nás tam asi třicet. Snažil se nás naučit zodpovědnosti za sebe a za celek a nechal nás nahlédnout do intenzivnějšího, osobnějšího světa. V souboru jsem se mihnul v primě a sekundě. Až v sextě jsem se pak do něj zase vrátil, a protože jsme zkoušeli mimo jiné Romea a Julii, měl jsem možnost pokusit se ztvárnit roli Tybalta – to byl první profesionálnější kontakt s divadlem.
Proč sis nakonec zvolil právě obor činoherní herectví?
Přišel jsem na to jednoduše. Na gymplu jsem zjistil, že mě nebaví chemie, fyzika, matika a baví pouze angličtina a tělocvik. Konzultoval jsem to právě s panem Urubkem, který mi řekl, že by pro mě herectví mohla být cesta, a tak jsem si podal přihlášku na DAMU a JAMU. Zkoušel jsem tehdy jen činoherní katedru, protože jsem si nedovedl úplně představit, jaké věci se dělají na KALDu. Na DAMU jsem se dostal napoprvé, na JAMU naopak ani do druhého kola.
A co na tvou volbu říkali rodiče a přátelé?
Máma je lékařka, ale než se rozhodla jít na vysokou školu, tak chtěla být herečkou a dokonce uvažovala o studiu na herecké škole, ale nějaká učitelka jí to tehdy rozmluvila, protože měla špatnou výslovnost. Proto šla nakonec jiným směrem. Dá se říct, že si ve mně plní sen ☺.
Slýchávám spoustu různých historek o hereckých přijímačkách na DAMU. Někteří tvrdí, že se sem dostali zcela náhodou, moc se nepřipravovali. Jiní zase museli těžce dřít a přijímačky dělali třeba i třikrát, čtyřikrát. Jaká je tvá zkušenost?
Jeden z monologů, které jsem na přijímačkách předváděl, pochází z role Žida Shylocka ze hry Kupec Benátský, jejíž kabaretní obdobu jsme zkoušeli na gymplu. Konkrétně se jednalo o hru Vlastimila Pešky Převýborná historie o benátském kupci aneb kabaret věkem zaprášený, leč navýsost aktuální, do kterého pan Urubek vložil původní Shakespearův monolog. Ten jsem měl tou dobou už naučený, takže jsme s panem učitelem pracovali na výrazu. Potom mi taky přidal nějaký monolog z autorské hry Martina Františáka. Se Shylockem a s přípravou básní mi pomáhala i paní učitelka z dramaťáku v ZUŠ ve Vsetíně. Takhle jsem to dal dohromady a asi od listopadu intenzivněji zkoušel. No a kupodivu to vyšlo. Říkal jsem si tehdy, že pokud se hlásí čtyři sta uchazečů a berou dvanáct lidí, tak je šance jen tříprocentní. Takže jsem si nepřipouštěl, že bych se mohl dostat. Nakonec mě tedy vzali na DAMU, ale kdyby ne, asi bych skončil ve Zlíně na Vyšší odborné škole.
Myslím si, že snad každý z nás, kteří se nacházíme neustále v těsném kontaktu s divadlem, se setkal s otázkou, zda se vůbec dá uživit divadlem. Jaký máš na to názor?
Tady si vůbec nejsem jistý. Zrovna včera jsem se spolužáky řešil nástupní plat v divadlech za předpokladu, že by člověk dodělal i magisterský titul. Vlastně jsme se neshodli na tom, jestli se z toho dá vyžít nebo ne. Po studiu to samozřejmě zjistím, ale teď nevím. Je pochopitelné, že většina herců kvůli tomu dělá dabing, seriály, prostě komerčnější věci, které jsou více pro peníze. Divadlo chápu jako TO umění, sféru, kde se herec může realizovat a prezentovat své dovednosti. Zároveň nechci, aby to vyznělo tak, že filmy, seriály nebo reklamy nemůžou být považovány za umění. Já teď ale objevuji divadlo a tak je mi pochopitelně nejbližší.
Co pro tebe znamená studium na DAMU? Samozřejmě kromě toho, že ti dává profesionální hereckou průpravu.
Je to obrovské klišé a řekne to asi každý, ale je to tady prostě takové rodinnější – tím, že má škola míň studentů, pedagogů, jsou práce a vztahy osobnější. To mi vyhovuje. Já mám povědomí o lidech, které mám před sebou, a oni mají povědomí o mně. Jsem velký trémista, dřív jsem se hodně bál vystupovat před lidmi, v čemž mi výrazně pomohli mí spolužáci, před kterými si nemusím hrát na lepšího, než jsem, protože mi to za ty čtyři roky stejně neuvěří – to mi pomáhá svobodněji zkoušet. Chci tím říct, že v sebe máme vzájemnou důvěru a stydíme se před sebou jen minimálně. Ve chvíli, kdy je někdo z nás trapný nebo mu něco nejde, smějeme se tomu, poradíme si a jede se dál, aniž bychom si brali naše chyby přespříliš osobně. Snad to tak nepřipadá jen mně. Zároveň si také myslím, že jsem teď, oproti gymplu, zodpovědnější. Kromě procesu osamostatňování se v tom má samozřejmě prsty také náš vedoucí ročníku Daniel Hrbek. Měli jsme spolu několikrát rozhovor o mém přístupu ke studiu, protože jsem párkrát nechal spolužáky „ve štychu“ během generálky, během jevištního pohybu, tance, atd. Občas jsem zaspal, zapomněl přijít… Tak mi to osvětlil a teď je to podstatně lepší. Zjistil jsem, že když se o určité věci víc starám, tak mi na nich také o to víc záleží. Já vím, je to „jak z Hrabala“.
Mluvil jsi o tom, že trpíš trémou, což může být pro herce problém. Pracoval jsi s pedagogy na DAMU nějak systematičtěji na jejím odstranění?
Myslím si, že spousta herců má trému. Nejsem si úplně jistý, že se dá cíleně pracovat na jejím odstranění. Možná tím, že jsi záměrně postavená do určitých situací, ať už to je to třeba to, že nerada zpíváš, a proto budeš ve své roli zpívat a postupným reprízováním odbouráš svůj strach. Zároveň ale studium na DAMU umožňuje to, aby se člověk do nekomfortních situací dostal celkem neplánovaně, což samozřejmě k odstranění trémy přirozeně vede. Je to opět i o prohlubování vztahů s lidmi tady. Já si do druháku myslel, že se věci dějí skutečně ze dne na den, ale stejně jako spousta věcí je odstranění trémy – té, která člověka limituje při výkonu – dlouhodobější proces, na jehož konci zdaleka nejsem.
Studentům čtvrtého ročníku herectví KČD a KALDu je vždy na jednu celou sezónu svěřeno divadlo DISK. Váš ročník zde uvádí hned tři absolventské inscenace. Na jedné straně jsou to například poměrně klasické Téměr TŘI SESTRY, které režíroval Tomáš Töpfer nebo Dobrý člověk ze Sečuanu režiséra Petra Kracika. Na straně druhé pak současná hra s názvem Pomona v režii Jana Holce, absolventa KČD. Jak moc se liší spolupráce s profesionálním režisérem od té se studentem, vaším vrstevníkem?
Protože je Honza student, jsme si věkově blízcí, známe se navíc z gymplu a hráli jsme spolu ve dvou inscenacích ochotnického souboru, tak snáze konzultujeme některé věci, i tehdy, pokud máme třeba odlišný názor. Já se ale nepovažuji za tolik zkušeného herce, abych si mohl dovolit do těch věcí tolik kecat, proto většinou dávám zapravdu režisérovi. Když spolupracuji s profesionálem, vím, že je o něco zkušenější, což je pro mě svým způsobem pohodlnější, protože se můžu nechat vést jeho představou. Jelikož taková práce ale nestimuluje dialog, tak má člověk trochu tendenci polevit. Honza Holec nám při zkoušení nechává více volnosti, můžeme si u něj dovolit lítat mezi žánry a postupně to společně uplácávat do výsledného tvaru. Pan Töpfer i pan Kracik měli jasnější představu, proto nás naváděli směrem, kterým sami chtěli. S Honzou jsme Pomonu tvořili společně. Také je důležité říct, že u obou pánů profesionálů byly stěžejní čtené zkoušky, pro zevrubný výklad a pochopení vztahů, což Brecht i Čechov vyžadují. Pan Kracik třeba chtěl, abychom šli u stolu až na dřeň, řvali jsme po sobě, a když to bylo málo, tak jsme zkoušeli do té doby, dokud se člověk třeba i nenaštval jenom proto, že na místě není schopný vytvořit žádanou emoci a najednou to tam bylo.
Nedávno měla premiéru inscenace Kamarádi, na které spolupracovalo tvůrčí dramaturgicko-režijní duo Kristýna Kosová a Adam Svozil, jejichž inscenace Rituální vražda Gorga Mastromase získala cenu Marka Ravenhilla. Jak se ti s nimi spolupracuje?
Cena zde nehraje roli, vždycky záleží na samotné spolupráci. Adam s Kristýnou jsou hrozně roztomilí v tom, jak jsou sehrané kombo. Na škole se častokrát stávalo, že režisér s dramaturgem najednou zjistili, že se na některých detailech vlastně neshodnou. U Kristýny a Adama má člověk pocit, že je všechno v nějaké harmonii, neshoda se vyskytne jen minimálně, ale na to si vždy řeknou „To jsme mysleli takhle.“ a jede se dál. Kristýna je podle mě pro Adama trochu taková máma, udržuje ho na uzdě. Skvěle se doplňují. Adam je zase více artový, hodně řeší vizuál a stylizaci. Rád chodí svoje nápady zkoušet na jeviště, na jednu stranu to působí komicky, ale zároveň tím pro mě vytváří uvolněnou atmosféru, kde se nemusím stydět cokoliv zkusit a to mi vyhovuje. Nápady herců nezatracuje, zkouší je, a když zjistí, že se mu do koncepce nehodí, upustí od nich. Jsem rád, že jsem s tímhle tandemem mohl zkoušet. Jsou dobří.
Hru Kamarádi napsala studentka dramaturgie Barbora Hančilová. Je to tedy úplně jiný text, než s jakými jste se dosud u absolventských inscenací setkali. Co na něj říkáš?
Kamarádi jsou pro mě složití především na pochopení žánru. Už kvůli tomu, že jednotlivé situace jsou značně rozkouskované. Zároveň nejsou tak závažné jako v klasických hrách, nikdo se tam nestřílí jako například ve Třech sestrách, nikdo nepřijde o dům kvůli hloupé selce. To je mimo jiné i záměrem, ukázat malichernost „problémů bílé středostavovské mládeže“. Co se Báře nejvíc povedlo, je podle mě hádka Petra a Moniky. Je napsaná tak dokonale, že stačí v podstatě jen odříkat text a bude to fungovat. Jsem Báře, Adamovi a Kristýně vděčný, že nám připravili dobrou závěrečnou „diskovku“.
Je zcela běžné, že kromě absolventských inscenací působí studenti herectví v divadlech a souborech mimo prostředí DAMU. Na jakých zajímavých divadelních projektech pracuješ ty?
Po druháku mi zavolal pan režisér, náš ročníkový vedoucí a ředitel Švandova divadla Daniel Hrbek, že by pro mě měl roli v gangsterce Zabít Johnnyho Glendenninga. Takže mimo školu, ve které se pomaleji našlapuje, aby se člověk dopracoval k výsledné klauzuře, jsem se dostal najednou mezi zkušené herce Švandova divadla a měl jsem pocit, že jsem chod často brzdil, protože jsem spoustu věcí nevěděl, neuměl a některé určitě neumím a nevím doteď. Vděčím mu ale za to, že mi zvedl sebedůvěru, vysvětlil mi několik řemeslných věcí a umožnil mi hrát na půdě prestižního pražského divadla. Se spolužáky jsme hráli také malé role během Shakespearovských slavností. No a v rámci Divadla Spektákl působíme ve Studiu Švandova divadla, tam hraju třeba v inscenaci Maryšo! Evo! Dom! Francka.
Chodíš do divadla i jako divák? Jak ho z této pozice vnímáš?
Chodím, ale velmi zřídka. Většinou se snažím vnímat celý tvar a jsem takový vděčný divák. Přijdu třeba na nějaké klauzury a říkám si, jak to bylo skvělé. Pak to najednou konzultuju se spolužáky a zjistím, že se jim spousta věcí nelíbila, dramaturgie, scéna, kostýmy a pak si vždycky připadám hloupě, že se tak lehce se vším spokojím a že nedovedu vnímat jednotlivosti. Nedávno jsem byl v Divadle Ungelt na představení Smrt a dívka, ve kterém hrají Petr Stach, Tomáš Dastlík a Lucie Štěpánková. Naturalistický tvar a herecký koncert. Kdyby těmto hercům někdo řekl, že to byla ukázka precizně odvedeného řemesla, šíleně by jejich výkon urazil. Odcházel jsem a bylo mi fyzicky a psychicky špatně. Uvědomil jsem si, že takového herectví nejsem teď schopen ani ze čtvrtiny.
Ovlivnila tě v tvém divadelním formování nějaká osobnost? Ať už ve smyslu osobního setkání, profesní spolupráce nebo jen jako platonický vzor.
Musím říct, že nemám herecké vzory. Samozřejmě jsou určití herci, které obdivuji, například Louis de Funès byl ve svém oboru naprosto fenomenální. Pak třeba Viktor Preiss, pan Hrušínský a tak dále. Snažím se ale od všech, se kterými se na škole nebo mimo ni potkávám, něco pochytit, abych byl třeba jednou dobrý.
Sníš o nějakém konkrétním souboru či divadle, s nímž bys chtěl spolupracovat?
Snil jsem o Švandově divadle. Angažmá se mi sice nesplnilo, ale dostal jsem možnost si tam zahrát. V říjnu mi přišla nabídka z Jihočeského divadla, o kterém vlastně nic moc nevím, ale dal jsem na radu pana Hrbka, který mě za tu dobu už zná a ví, kde bych mohl najít dobré uplatnění, tak jsem to vzal. Chtěl bych asi hrát s lidmi, které už znám, protože se mi nechce se úplně znovu seznamovat a zvykat si na nové lidi, i když mě to jistě nemine. Ale mít někde nějakou stálou základnu, domácí půdu, kde bych hrál třeba jen se spolužáky z ročníku, to by bylo fajn.
Máš zkušenosti s filmovým nebo televizním herectvím?
Žádnou hlubší zkušenost nemám. Hrál jsem epizodní roli ve V.I.P vraždách a točil jsem internetovou reklamu pro Ondrášovku. To byl zatím můj první kontakt s kamerou.
Říkáš „zatím“ – chtěl by ses kamerovému herectví věnovat?
Určitě ano, třeba seriálům, především kvůli penězům. Případně také filmům, o kterých bych si myslel, že mají smysl, ale to jsou všechno takové naivní představy.
Kam unikáš, když si chceš odpočinout od divadla? Jaké jsou tvé záliby, koníčky?
Hraju počítačové hry, převážně Counter Strike ☺. Jsem v tomhle šíleně nudný. Nebo si zajdu s klukama zakopat. No a baví mě také hudba, mám takovou posedlost hlasovými rozsahy, zpěváky, takže někdy do noci poslouchám, jaké nejvyšší a nejnižší tóny byl určitý zpěvák schopen zazpívat nebo jak je schopen zpívat naživo. Tedy vlastně „naživo“ na youtube, což je paradox.
Vzkázal bys něco budoucím absolventům DAMU? Budoucím hercům?
Nemyslím si, že jsem v pozici, kdy bych měl rozdávat rady, protože si sám se sebou často nevím rady. Takže jim asi jen popřeju hodně štěstí.
