Anežka Rusevová: “Moje sny se plní.”

Anežka nebyla z těch mladých hereček, které by byly na roztrhání ihned jak vylezly ze školy. DAMU absolvovala v roce 2010, ale na svoje role si musela docela dlouho počkat. Mezitím poznávala svět, zdokonalovala se v jazycích, dělala asistentku režie v opeře Národního divadla, ale také vařila turistům kávu a obcházela castingy. Na divadelních konkurzech často slýchala, že je sice dobrá, ale že „hledají Julii“. Před třicítkou se ale začaly časy měnit. Dnes Anežka hraje v několika divadlech, ve stálém angažmá je v Městském divadle Kladno, pravidelně točí pro televizi a kvůli roli v inscenaci The Naked Truth se naučila pole dance (tanec u tyče). Diváci ji mají rádi a rádi jí to dávají najevo – v roce 2017 se v anketě stala nejoblíbenější herečkou MDK. Na domovské scéně právě teď září v roli podobně cílevědomé a snící Štěpky Kiliánové v dramatu Petrolejové lampy.

Nová divadelní sezona už je v plném proudu. Vzpomeneš si ještě, že byly divadelní prázdniny?

To už je tak dávno, že to ani není pravda.

A kde jsi byla? Stihla sis alespoň odpočinout?

Ale jo, stihla. Byla jsem většinu času na naší milované chalupě, chodila na procházky, plavala v řece. Taky jsem byla týden v Itálii a – jak jinak – na skok v Berlíně.

Ještě před prázdninami jsi zažila náročné zkoušení a premiéru Petrolejových lamp, do toho jsi hrála a průběžně natáčela nekonečný seriál Ulice. Jak se Ti dařilo všechny ty aktivity skloubit?

Někdy je to opravdu dost náročné pro mě i mé okolí, ale snažím se to brát pozitivně. Jsem přirozeně raději, když mám co dělat, než kdybych co dělat neměla! Pravdou ale je, že když jsme zkoušeli Petrolejové lampy, musela většina mých aktivit na čas stranou. Prakticky vše se v tu chvíli podřídilo divadlu.

Jaký jsi měla pocit, když ses dozvěděla, že budeš hrát Štěpku a jaký byl tvůj vztah k Petrolejovým lampám před zkoušením?

Měla jsem z té role obrovskou radost, moc jsem si ji totiž přála a říkala jsem si, že bych se na to mohla hodit. Tím víc si vážím toho, že jsem ji dostala. Přiznám se, že román Jaroslava Havlíčka jsem předtím nečetla a filmové zpracování jsem viděla jako dítě, ale to jsem ho ještě nebyla schopná úplně pochopit. Takže jsem se tomu tématu začala naplno věnovat až před zkoušením a při něm.

Jaká je „tvoje Štěpka“?

Velmi živelná až živočišná bytost. Je velice svéhlavá a když něco opravdu chce, dokáže si za tím jít přes veškeré zákazy a konvence, které s sebou nese prostředí maloměsta i doba, v níž se příběh odehrává. To si myslím, že máme i lehce společné. Když já něco chci, také si za tím dokážu jít.

Jak se pracuje na tak výrazné a rozsáhlé, zkrátka hlavní roli? Máš nějakou metodiku nebo to jde spíš intuitivně?

Na toto zkoušení jsem se připravovala asi o něco více než na jiná, a to nejen herecky, ale i psychicky, abych byla odolná. Některé role vyžadují větší fyzickou přípravu, jiné zase duševní. Štěpka je pro mě spíš ten druhý případ, i když i třeba hlasově, dechově a obecně fyzicky je taky celkem náročná. Například nosím kolegy, Jardu a Matěje na zádech. Naštěstí, pozůstatky nějaké fyzické síly mi snad zůstaly ze sportu, tak to nemusím tolik řešit. (směje se) Výhodou té role je, že se fyzické vyčerpání, které je v tu chvíli reálné, skvěle bere do hry na jevišti, zejména ke konci příběhu…

Jak se ti spolupracovalo s režisérem Petrem Svojtkou?

Musím říct, že jsem se trochu bála. Petr je vážený režisér a má toho hodně za sebou, takže jsem z něj měla respekt. Naštěstí musím říct, že jsme si velmi sedli, velmi rychle si získal mou důvěru a já se jím nechala vést. Zároveň nám dával svobodu a prostor pro tvorbu. Našli jsme společnou řeč i humor.

Nemohu se nezeptat na představitele Pavla Maliny, tedy tvého hlavního hereckého partnera Jaroslava Slánského…

Jsem z něj nadšená a jsem strašně ráda, že jsme tuhle práci dělali spolu. Je to velmi cílevědomý, vždy připravený a precizní kolega a partner, takže jsme měli na čem stavět. Věděli jsme, o čem hrajeme a co je naším společným cílem. Podpora od Jardy i od ostatních hereckých kolegů mi velmi pomohla a myslím, že se i díky tomu na jevišti podařila vzácná souhra. Za to jsem opravdu vděčná a myslím si, že to vnímají i diváci, kteří posílají spoustu pochvalných ohlasů a komentářů.

Máš ráda, když se divadlo hraje naplno?

Ano, mám ráda, když se hraje s náležitou energií. A myslím, že i divák je rád, když vidí, jak se třeba herec potí, že do toho dává vše a že je to pravdivé. A my se teda při „Petrolejkách“ potíme hodně a všichni. (směje se)

Jsi žena několika talentů. Kromě herectví vynikáš v jevištním pohybu, v tanci, mluvíš několika cizími jazyky a mimo jiné jsi také prošla baristickým kurzem. Stává se ti, že je zapotřebí při hraní využít více schopností než jen tu prvotní?

Ty věci se propojují. Myslím, že pohybová průprava je pro herce zásadní a když je tzv. „rozhýbaný“, může mu to při práci na roli dost pomoci. Co se týče dalších schopností či dovedností, jsem přesvědčená, že je dobré umět toho co nejvíc a pak „mít kam hrábnout“. Ty vědomosti či zkušenosti jsou někde uložené a stane se, že se jednou zúročí. Sice mě mrzí, že už se tolik nehýbu, dělala jsem totiž závodně moderní gymnastiku, ale třeba to zase přijde a až dostanu do ruky kužele, budu vědět, co s nimi mám dělat. Díky němčině jsem zase nedávno dostala roličku v německém filmu nebo jsem překládala film pro dabing z němčiny do češtiny.

Máš za sebou několik repríz monodramatu Scherbenpark, které jsi hrála v Norimberku, pochopitelně v němčině. Jaká to byla zkušenost být sama na jevišti hodinu a půl a ještě hrát v cizím jazyce?

Je to jedna z největších a nejsilnějších zkušeností, jaké ve svém dosavadním hereckém životě mám. V něčem je svou náročností a nasazením srovnatelná se zkoušením a hraním Petrolejových lamp, i když jde o zcela jiný příběh a žánr. Když mi tu roli nabídli, myslela jsem, že budu muset odmítnout. Nedokázala jsem si představit, že se naučím třicet stránek dramatického textu v němčině. Přišlo mi to opravdu absurdní. Ale dostala jsem ten text asi půl roku před zkoušením, tak jsem začala dřít a nakonec jsem se to naučila a hlavně osvojila si ten text tak, abych ho říkala přirozeně. Myslím, že ho už z hlavy nikdy nedostanu. Žádný jiný text jsem se tolik neučila. A to jsem já. Vždycky, když ke mně přijde nějaká výzva, udělám všechno pro to, abych v ní obstála.

Umíš si představit, že bys hrála divadlo v Německu pravidelně?

Mám-li být upřímná, je to můj velký sen. I přes dobrou němčinu jsem pro rodilé mluvčí ale pochopitelně cizinka s „východním akcentem“, takže bych mohla asi vždycky hrát zase jen cizinky – Polky, Rusky, Bulharky… Na druhou stranu ta škála rolí je i tak poměrně široká. Uvidíme, třeba to ještě někdy vyjde.

Tíhneš také k pedagogické činnosti – zřejmě po mamince, choreografce, taneční teoretičce, pedagožce atd. – několik adeptů herectví jsi připravila na přijímací zkoušky na DAMU a mnozí byli přijati. Umíš si představit, že bys učila herectví?

Samotnou mě ta úspěšnost zaráží! Buď je to shoda náhod a všichni ti lidé, kteří ke mně přišli jsou tak talentovaní, že by se dostali na školu i beze mě, nebo jsem jim třeba v něčem fakt pomohla. Každopádně mě takové předávání zkušeností baví a do budoucna by mě to zajímalo i jako pravidelná činnost.

Vztah k divadlu máš daný od malička. Tatínek byl významný herec (Radan Rusev), dabér, maminka (Marcela Benoniová), jak jsme již zmínily, tanečnice a choreografka. V kolika letech jsi poprvé stála na jevišti a v čem to bylo?

Úplně poprvé v Karafiátových Broučcích, které jsme sehráli s kamarády na chalupě, to mi bylo asi šest. Organizoval to táta. A pak jsem dostala dětskou roličku v Shakespearově Cymbelínovi ve Stavovském divadle v režii Ivana Rajmonta a po boku Davida Matáska. Bylo mi osm let a nikdy na to nezapomenu…

Kdybys měla tu možnost, udělala bys na své herecké dráze něco jinak?

Občas si říkám „proč jsem nezůstala v Berlíně?“ – jenže já jsem chtěla dostudovat DAMU a pak už se těžko vrací zpátky. Hlásila jsem se pak na tu školu oficiálně, ale nepřijali mě. Tak si řeknu: „Proč jsem se nehlásila na dalších dvacet státních hereckých škol po celém Německu?“… Jenže pak si nakonec vždycky pomyslím, že všechno má svůj důvod a že jsem si prošla a stále procházím jinou cestou, která vůbec není špatná. Naopak! Potkala jsem skvělé příležitosti a lidi, točím, hraju, mám angažmá – všechno, po čem jsem dřív marně toužila. Takže vlastně musím říct, že se mi moje sny o herectví plní.

 

 

V čem můžete vidět Anežku Rusevovou na její domovské scéně, v Městském divadle Kladno?

Jaroslav Havlíček, Martin Velíšek, Ivan Rajmont: PETROLEJOVÉ LAMPY drama ze začátku krásného 20. století (režie: Petr Svojtka) role: Štěpka Kiliánová

William Shakespeare: MNOHO POVYKU PRO NIC, komedie v rytmu elektro swingu (režie: Zdeněk Bartoš) role: Beatricie

František Hrubín, Miroslav Hanuš: ROMANCE PRO KŘÍDLOVKU, básnická povídka (režie: Miroslav Hanuš) role: Tonka

Vlasta Žehrová: EXPOp 67, popová revue z let 60. (režie: Lukáš Pečenka) role: manekýnka Stella

Božena Němcová, František Pavlíček: BABIČKA, obrazy z venkovského života (režie: Martin Vokoun) role: Paní Prošková

…a od 8.12. 2018 v situační komedii Neila Simona APARTMÁ V HOTELU PLAZA!

 

Anežka Rusevová a její spolužáci v absolventské Markétě Lazarově (video)

 

Anežka Rusevová – Žofín 2012 (video)

 

Anežka Rusevová – Poněšice 2014 (video)

 

external-link-icon-png-5 m  Anežka Rusevová v rozhovoru pro rubriku OD 3, 2, 1… start! před pěti lety

external-link-icon-png-5 m  Oficiální web Anežky Rusevové

external-link-icon-png-5 m  Městské divadlo Kladno

Galerie

Autor

Kristýna Čepková
Kristýna Čepková

Od sezóny 2016-2017 kmenová dramaturgyně MDK. Vystudovala dramaturgii činoherního divadla na DAMU, poté byla dva roky v angažmá v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích, spolupracovala také se Západočeským divadlem v Chebu a Městským divadlem Mladá Boleslav. Mezitím učila dramatickou výchovu, pracovala pro Českou televizi a občas publikovala na portálu O divadle.cz. Jako dramaturg působí rovněž v pražském divadelním souboru 3D company, který hraje pátým rokem v Žižkovském divadle Járy Cimrmana.

Komentáře

Komentáře