Červená – tragédie slepoty z vlastních přesvědčení

Zvykli jsme si na to, že Divadlo v Řeznické umí pro své diváky připravit pozoruhodné tituly a poutavé inscenace. Od tohoto svého kurzu se divadlo neodchýlilo ani uvedením cenami ověnčené hry Johna Logana Červená. Komorní příběh dvou malířů a jejich hovorů nejen o tom z „nejtišších“ druhů umění – výtvarném, harmonicky oživuje umění dramatické umocněné působivým uměním hudebním. Symbióza všech složek podílejících se na výsledné podobě inscenace nabízí divákům skutečně silný zážitek.

Patrně nejvíce si představení vychutnají znalci výtvarného umění. Autenticita, kterou do inscenace vnáší osoba hlavního představitele – amerického malíře a grafika lotyšského původu, abstraktního expresionisty, Marka Rothka (vlastním jménem Marcus Rothkowitz, 1903-1970), drobné odkazy a srovnávání tvorby jednotlivých velikánů výtvarné scény, přesná orientace a přímé postihnutí souvislostí v kontextu uměleckého vývoje kunsthistorie, to vše může být pro takového diváka lahůdkou. Zkrátka ovšem nepřijdou ani diváci ve výtvarném umění méně orientovaní.

Všechny může oslovit „souboj“ a osobní dramata dvou kontrastních postav, stárnoucího a do sebe zahleděného Rothka žijícího ve vlastním, hermeticky uzavřeném světě, a jeho mladého, konvencemi, znalostmi a životními zkušenostmi zatím nespoutaného, pomocníka Kena. Sugestivní příběh obou vyjadřují výborně napsané dialogy vedoucí diváky k zamyšlení. Nestačí se jen dívat a naslouchat, je třeba i přemýšlet…

Ostatně i to radil Rothko svému mladému pomocníkovi – přečíst si třeba Nietzscheho Zrození tragédie z ducha hudby a Freuda a … A když si Nietzscheho přečetl, tak jej Rothko vyvedl z omylu, že to nestačí, že nestačí jednoduše tlumočit dionýský a apollinský „protikladný“ princip, že je nutné o tom přemýšlet! Lidé se mnohdy snaží ze sebe „něco udělat“ čtením „vhodných“ a uznávaných knih, dokud ale o jejich obsahu nezačnou hluboce a dychtivě přemýšlet, jejich snahy jsou vždy odsouzeny k nezdaru. Člověk se mentálně nerozvíjí tím, co čte, ale tím, co si o přečteném myslí! Přemýšlením, nikoli pouhou znalostí informací (které jsou navíc nyní víc než kdy jindy tak snadno dostupné), se vytváří osobnost. Přemýšlení je růst. Přemýšlení a otevřená mysl.

Kontrasty, které bychom asi těžko hledali v Rothkových obrazech, jasně vystupují z inscenace, je plná protikladů, nejen již zmíněného dionýského a apollinského. Hlavním motivem hry je konflikt mezi uměním a komercí, tedy v  tvorbě tak všudypřítomných protikladných tendencí. Na první pohled upoutá vizuální kontrast hlavních hrdinů – subtilní mladík ve slušivém obleku vedle mohutného (a později bosonohého) obra za zenitem, zřetelné jsou i kontrasty životních pohledů, ideály a touhy mládí vedle rezignace a zklamání zralého věku. Rothkovo ležérní oblečení, spuštěné kšandy, vyvolávající dojem uvolněnosti jsou v přímém kontrastu s prudkým tokem ostře a přesně cílených myšlenek, jako by někdo vzbudil mušketýry oděné jen do nočních košil a v prachových peřinách vlídného bezpečí a blízkosti se rozezněl ledový cinkot kordů zahájeného boje gradujícího v krvavou spršku červené…

Režisér Viktor Polesný obsadil do hlavní role malíře Rothka Miroslava Etzlera, který si pak za svého partnera vybral Martina Krause, člena hereckého souboru Divadla na Vinohradech. Jejich souhra funguje výborně, naslouchají si a patřičně na sebe reagují, jsou přítomní a přesně sdělují myšlenky autora. Ovládají malý prostor scény a snadno si podmaňují diváky. Jedí, pijí, kouří, malují, cákají barvou, to vše divákovi na dosah, na dotek před diváky v sytém červeném světle nehnutě stojí a s nepřítomným pohledem zabodnutým do hlediště na sebe nechávají působit drama obrazu… (Rothko – „Mé obrazy se mi jeví jako drama, tvary na obraze jsou herci.“).

Krásnou ukázkou toho, že si i publikum tvoří představení k obrazu svému, je moment, kdy Rothko paroduje snoby kupující obrazy. Miroslav Etzler s každou reakcí publika, s každým hlasitějším záchvěvem smíchu, trochu přidal, bylo znatelně cítit, jak se energie z hlediště přesouvala na jeviště a naopak. V této scéně, i ve scéně, kdy Rothko kvílí a běduje, že ho nastupující generace malířů ničí, se Miroslavu Etzlerovi daří, možná díky jeho skvělé herecké intuici, udržet přesnou míru emocí.

Rothkův „úsměvný“ nářek nad „utrpením“, které mu způsobuje sílu nabírající pop-art, se střihem dostává opět do kontrastu s mrazením z pohledu do zrcadla, které malíři nastaví jeho pomocník. Rothko se mu v úvodu hry chlubil a s „patřičnou“ hrdostí i líčil, jak on a jeho souputníci zastávající umění abstrakce zadupali do země kubisty. Ken mu tedy nyní pohotově jeho slova o tom, že syn vypudí otce, jen připomene – „vždyť to samé jste udělali vy, čemu se teď divíte?!

Právě zde je vidět zřetelný a velmi dobře ztvárněný vývoj této postavy. Martin Kraus hraje Kena z počátku jako respektem svázaného adepta malířství, který se stává Mistrovým pomocníkem – tedy nákupčím všeho potřebného, donašečem jídla, natěračem pláten a míchačem barev, postupně se přes zklamání a otrávenost ze své, vytouženému malířství dosti vzdálené pozice otrkává a nakonec se neobává přímo vyjádřit svůj názor, i když tím vstupuje do třaskavých konfliktů se svým zaměstnavatelem.

Kdyby se člověk nechal pohltit černou, zavřel by oči a pouze naslouchal, zřetelně by v komorním prostředí Řeznické vynikla významná plasticita hlasových projevů i užití jemných výrazových prostředků v případě obou hereckých výkonů, iluze z představení by pro diváka „ve tmě“ zůstala zachována a živoucí.

Pohlcení černou totiž byla Rothkova dominantní obava… Ve svém temném zakouřeném ateliéru pracoval se svým pomocníkem na lukrativní zakázce – sérii mnoha velkých pláten, kterými měl vyzdobit restauraci Four Seasons na Park Avenue. Silně prožíval frustraci z nepochopení a „zneužití“ svých obrazů, při jejich prodeji nic nechápajícím snobům se cítil, jako by „slepé dítě posílal do místnosti plné žiletek“. Čím více se potýkal s mohutným zásahem frustrace, tím více to chtěl každému „viníkovi“ oplatit, svými obrazy v restauraci chtěl zkazit chuť „každému parchantovi, který by v restauraci jedl“.

Smrtelně vážně prožíval každý tah štětcem, opájel se svým uměním, s nehraným zanícením dokázal hovořit o svém malířství barevných ploch nepředmětných abstraktních kompozic. Stále více mu ale černá pohlcovala červenou. Přesněji: Rothko nechal pohlcovat červenou, protože se zaměřoval víc a víc na černou. Poslední pulzující pokusy červené prosadit se, poslední pokus o efektní výstup a pomstu snobům, se nezdaří. Rothko po roztržce s Kenem pochopí, že jeho záměr by se minul cíle, že se jeho přesvědčení utápí v černé, že souvislosti všeho mu už unikaly, změní tedy své rozhodnutí a zakázku telefonicky zruší. Nakonec Rothka jeho černé depresivní běsy opanují zcela, černá pohltí vše včetně jeho života…

Režisér Viktor Polesný vytvořil sevřenou, svižnou a velice působivou inscenaci. Kompaktnímu dojmu napomohlo, že představení běží hodinu a půl bez přestávky, divák je tedy plně soustředěný, nic nenarušuje jeho pozornost a vnímání významově hutného obsahu. Rovněž jednota scény, prostředí výtvarného ateliéru, svou neměnností přispívá k intenzívnějšímu vyznění jednotlivých myšlenek a záměrů tvůrců.

Stejně tak i ostatní složky – světla a hudba – emotivně dokreslují intelektuální ráz hry a také zde vystupuje do popředí již zmíněný kontrast (Ken poslouchá jazz a Rothko klasiku, zešeřelý ateliér se pouze zásahem mladého pomocníka na chvilku objeví v oslnivém světle…). Je potěšující opět vidět práci režiséra, který nevyužije své pozice k efektnímu předvedení sebe sama, ale naopak „slouží“ inscenaci a divákům dokáže předvést poctivé divadlo.

Dovětek autora

Rothko byl, jaký byl, protože přemýšlel, jak přemýšlel. Neměnný zákon platící pro nás všechny. Tma je jen absence světla, do oslepující černoty musíme vnášet světlo především my sami a nejjistější cestou závisející pouze na nás, je způsob našeho myšlení, našeho pohledu na svět. Vidíte v červené krev nebo červánky? Rothkovi s Kenem to stálo za hádku… A červánky na obloze nebo Nietzscheho Ranní červánky? Nebo už vám snad „červená“ jenom pulzuje v „černé“?! Přemýšlejte… :-)

Autor

Renata Novotná
Renata Novotná

Renáta Novotná vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze obor Divadelní věda. Divadlo je součástí jejího života již řadu let. V druhé polovině devadesátých let pracovala jako II. tajemnice uměleckého souboru a jako osobní asistentka ředitelky Jiřiny Jiráskové v Divadle na Vinohradech. Vyšly jí publikace a texty (např. Jiřina Jirásková osobně, Zdeněk Podskalský), podílela se např. na přípravě Benefice Jiřiny Jiráskové (Divadlo na Vinohradech) nebo dokumentu pro Českou televizi (Karel Čapek a jeho obyčejný svět). Kromě psaní ji naplňuje nadšením hudba a tanec. Stejně tak ji zajímá medicína a věci mezi nebem a zemí…

Komentáře

Komentáře