1) Nebojte se do lesa
Momentálně by se zcela jistě našlo jen velmi málo inscenací, které vzbuzují tak rozporuplné pocity, jako právě ČEZko Forever/Skutečná událost. Již samotné zaštiťování inscenace Karlem Janečkem, pomyslným Svatým Václavem v boji proti korupci, zrovna v Paláci Akropolis, jehož provozovatelem a současně majitelem je “kmotr” Pavel Hurda, podnikatel a pražský zastupitel za ODS, je prostě roztomilé. Jelikož se ale tento portál jmenuje odivadle.cz a nikoliv opolitice.cz, nechme ji stranou. Ostatně politika stojí paradoxně tak trochu stranou i v samotné inscenaci. Přestože nahrávka je na jevišti po smyslu převedena dokonale, byla samozřejmě zdramatizována tak, aby tvořila svižné dialogy, které ukazují nevyrovnaný souboj mezi Kožnarem a Ježkovou. Petr Boháč, režisér a dramaturg v jedné osobě, neklade důraz na kauzu jako takovou, ale spíše na napětí mezi lobbistou a Věrou Ježkovou a na postupný rozklad protihráče a rozpad dialogu, který se rázem mění v umnou manipulaci. Navíc doplňuje nahrávku o několik vstupů označených jako jedinečné kruhy, popisující lov jelena a jeho filozofii. Boháč tak vytváří velmi zajímavý jevištní tvar, příběh honitby a štvané oběti, které jsou zcela v rukou lovce – lobbisty K.
2) Oddělte slabý kus od stáda
S lobbistou K. (Jiří Štrébl) je publikum od samého počátku. On je ten, kdo uvede Věru Ježkovou (Jindřiška Křivánková) na scénu, která tvoří jakousi půlarénu – publikum zde sedí naproti sobě a mezi nimi se odehrává dialog lovu na laň. A přestože Ježková z počátků působí zcela nad věcí, v průběhu devadesátiminutového představení je systematicky (a důsledně v duchu lovecké příručky) znásilňována, opatlávaná kečupem a systematicky opíjena, až je jasné, že už nemá kam utéct a bude se muset podvolit. Zcela navzdory nápisu na prezidentské vlajce pravda nevítězí a čachry kolem ČEZu se zase nějak zamáznou. Jenomže po děkovačce se z publika zvedá skutečná Věra Ježková, vizuálně i dikcí zcela vzdálená své jevištní podobě, aby uvedla na pravou míru, že to, co diváci právě dokoukali na jevišti, bylo pouze umělecké pojetí, že paní Ježková nepije a na valné hromadě hubu nedržela. A ukazuje tak naprostý protipól k představení, které právě proběhlo.
3) Zamiřte a vystřelte
Popravdě se nemůžu rozhodnout, jestli je závěrečný výstup Věry Ježkové ke škodě nebo k užitku. Na jednu stranu tím inscenace získává zcela konkrétní ukotvení, a působí svým způsobem naléhavěji. Na stranu druhou je tento monolog reálné paní Ježkové trochu v rozporu s tím, co bylo bezprostředně před tím viděno. Totiž právě to, že je politika v inscenaci zdánlivě upozaděna a důraz je na tom, co se odehrává pod povrchem dialogu, ukazuje děsivý vliv lobbisty K., který jako by byl najednou v kontrastu s realitou otupen a z chladného a dokonale přesného lovce se tak stává prakticky neškodný vztekloun z pískoviště. Tato změna je zcela nečekaná a pro mě doslova nepříjemná. Také z toho důvodu, že Jiří Štrébl je ve své roli skutečně úchvatný a dokáže se během devadesáti minut proměnit ze sympatického pána v něco, co nechcete potkat ani ve dne. Se stejnou důsledností a přesností jde Jindřiška Křivánková přesně opačným směrem, a svoji sebevědomou Věru Ježkovou na jevišti doslova rozkládá až na uvláčenou kořist.
4) Vydejte se za krvavou stopou
To, co se v prostoru Paláce Akropolis podařilo vytvořit, je přinejmenším povedený dramatický dialog se silným tématem, velmi precizně zahraný a se zajímavými scénicko-režijními prvky. Už to samo o sobě se řadí mezi to lepší, co je na českých divadelních scénách k vidění. ČEZko forever navíc nabízí onen politický přesah, výpověď Věry Ježkové a záštitu Nadačního fondu proti korupci, což je kombinace, která automaticky směřuje k vytvoření potřeby postavit se takovýmto pánům K. (což se na základě jevištní hry nezdá jako nejlepší nápad). Inscenace zkrátka vyvolává několik naléhavých pocitů, jejichž výdrž je zcela individuální. A konečně, i kdyby nabízela “jenom” zcela nesporné divadelní kvality, pořád to bude stát za to.
Dráždivé téma kauzy Prunéřov, ztvárněné v Paláci Akropolis pod názvem ČEZko Forever, nepatří mezi inscenace, které jen tak zapadnou. Kromě podpory Karla Janečka a Věry Ježkové totiž nabízí velmi silný realizační tým a kvalitní provedení, které celou dobu proměňuje rytmus dialogu a udržuje v napětí. Že “chlapci, co spolu mluví” nejsou zrovna světci, tuší zřejmě každý. Nikdy ale není na škodu si to připomenout. A obzvlášť ne tímto způsobem.
