Divadelní principál Jakub Špalek

Slova „splníme i nemožné“ jsou z textu písně „U čtrnácti pomocníků“, která je součástí inscenace Rozmarné léto. Myslím si, že by to mohl být i leitmotiv celého „kašpařího“ počínání, protože setkat se a hovořit s Jakubem Špalkem je, jako byste narazili na výkonnou elektrárnu. Principál Divadelního spolku Kašpar působí nepřístupně, ale pod touto maskou se skrývá nadšenec (až bych použila slovo fanatik) do divadla. Pakliže vypráví, co se svým spolkem chystá nebo co zrovna nazkoušeli, rozzáří se mu jinak unavené oči a svým entusiasmem nakazí všechny okolo. Díky tomuto zapálení také dostal Divadelní spolek Kašpar až tam, kde je. Mezi kvalitní pražská divadla, u kterých divák ví, že jakýmkoliv výběrem z repertoáru neudělá chybu.

Pro časopis Týden jste řekl, že nesnášíte slovo „nejde“. Je to stále aktuální?

Ano, určitě.

Kdy a proč jste začali s letním speciálem jako takovým?

Díky absencí abonentních skupin i svozů autobusů musíme udělat vše pro to, aby divák přišel sám od sebe. Musí mít chuť představení vidět a ta se během roku mění. Stejně jako byste si v listopadu nepustila Vinnetoua, ale pustíte si ho v červnu, protože patří k létu stejně jako zmrzlina. Zkrátka zjistíte, že je období, kdy lidé nemají chuť na temnější příběhy, ale naopak na veselejší.  Takže stejně jako máme vánoční speciály, tak máme i letní speciály. Dnes nám to přijde naprosto přirozené a nedovedeme si léto bez speciálu představit.

Kdo přišel s nápadem inscenovat Vančurovo Rozmarné léto?

Myslím si, že já.  Při uvedení prvního letního speciálu (Rostandův Cyrano z Bergeracu – pozn. aut.) jsem si uvědomil výhodu letního provozu. Nemusíte bourat scénu pro dopolední zkoušku a zase ji stavět na večerní představení, protože se hraje to samé. Otevírá to prostor pro mimořádnou produkci, na kterou není repertoárové divadlo zvyklé. A při vymýšlení nového titulu jsem si řekl, že by to chtělo na jevišti napuštěný bazén vody a přes tento impuls nás napadlo Rozmarné léto.

Kdo je autorem dramatizace?

Dramatizaci jsme zvolili vlastní – líbila se nám představa hostinských coby vypravěčů a písní jednotlivých postav.  

Rozmarné léto má i svůj Rozmarný bonus, který jste uvedli poprvé před dvěma lety, oč se jedná?

Jde o dovysvětlení nejasných míst v textu Rozmarného léta, protože Vančura jako taktní muž neřekne vše a nechá spoustu prostoru pro domýšlení čtenáře – diváka. Text Bonusu vznikal formou brainstormingu s herci z Rozmarného léta. Trápili jsme se otázkami typu: „Co se stalo, když Anna vešla s Důrou do kabinky?“ apod. Pak jsem připravil scénář a s jazykem a la Vančura mi výrazně  pomohl Jiří Stránský. Příprava byla těžší v tom, že jsme nikdy tzv. „bonus“ k inscenaci nedělali, ani jsem ho neviděl na jevišti. Jde i jinou disciplínu s jinými ambicemi.

Jak probíhalo zkoušení Rozmarného léta?

To bylo tvrdší, než jsme zvyklí, protože výhoda letního speciálu (nebourání scény) se v tuto chvíli stala nevýhodou. Nemohli jsme v květnu a červnu, kdy se inscenace zkoušela, zkoušet v reálném prostředí, protože scéna se staví asi sedm hodin, včetně napouštění obrovského bazénu. Zkoušek na jevišti jsme měli třináct, což vzhledem k délce představení, které je dvě a půl hodiny, obsahuje deset písní a stejný počet herců na jevišti, je dost málo. Zkoušky byly většinou dvanácti, až čtrnácti hodinové s minimální pauzou a pamatuji si, že první tři dny jsme se chtěli s herci vzájemně zabít, dokonce jsem po někom hodil scénář, což normálně nedělám. Po třech dnech se ale vše srovnalo. 

Přibližte, prosím, jak jste v tomto případě upravili jeviště.

Pokud jde o scénografii, byly podstatné dvě věci: přítomnost vody, takže máme na jevišti poměrně rozsáhlý bazén a stojí tam říční lázně in natura, s kabinkami. A druhá, přítomnost komediantů, takže se tam pohybuje Arnoštek tři metry nad hlavami diváků.

Čím jste přesvědčil Václava Jakoubka a posléze i Miloslava Tichého, aby vylezli do tří metrů a bez jištění chodil po laně?

Mou výhodou a zároveň nevýhodou je, že často realizuji něco, co nemám přesně domyšlené. Je vlastně šílené, chtít po někom, aby se ve třech metrech na laně pohyboval bez většího jištění.  Přestože měl Václav Jakoubek chytře vymyšlený trenažér na zkušebně, nepohyboval se na něm v té hrozivé výšce, takže když pak vylezl na opravdové scéně na lano, nebyl schopen udělat ani krok. Měl  psychický blok z výšky, ale nakonec jsme to jednou fintou na poslední chvíli zvládli. Miloslav Tichý už tuhle výhodu neměl.

Jaká finta to byla?

Vše jsem podložil metrovými praktikábly, čímž jsem mu zmenšil možnost pádu a on chodil nad zvednutou podlahou, takže věděl, že když spadne, nic se mu nestane. Postupně jsem mu pak nástavbu snižoval.

S jeho vědomím?

Ano, s jeho vědomím.

Jaký máte divácký ohlas?

Diváci chodí opakovaně a během pauzy, kdy se prodává občerstvení, to přiznávají. A vzhledem k více než stu repríz za námi můžeme mluvit o úspěšné inscenaci.

Čím si myslíte, že přitahuje tato inscenace diváky?

Nechť čtenáři prominou, ale nemám na to lepší výraz, než „prdel na hrnec“. Ale myslím si, že mi v případě Rozmarného léta rozumíte.

Rozmarné léto viděla i vnučka Antonína Šůry /předobraz Antonína Důry-pozn. aut. /, jak na inscenaci reagovala?

Reakce byla prostá, říkala, že tak nějak to bylo a tak nějak to vypadalo. Byla dojatá, že jsme trefili atmosféru říčních lázní. Mimochodem, při přípravě jsme nestudovali dobové fotografie, takže šlo o šťastnou náhodu.

Inscenace měla premiéru 25. června 2007, kam se za těch šest a půl roku posunula?

Nejen, že jsme dozráli do postav starších mužů, počínaje Antonínem Důrou Jana Potměšila i Miroslava Hanuše, ale kdybychom se podívali na fotografie z premiéry, zjistili bychom, kolik je v inscenaci nových herců. A přesto inscenace drží svůj tvar a funguje. Je to i tím, že v inscenaci hraji a velmi často ji připomínkuji. Jde o nejvíc připomínkovanou inscenaci v historii Kašparu.

Koho budou moci diváci vidět v záznamu představení?

Společnost Thespis vydá i Bonus, takže diváci budou moci vidět obě alternace Důry (Jan Potměšil – Miroslav Hanuš), majora Huga (Tomáš Stolařík – Adrian Jastraban) i Hostinské (Jitka Nerudová – Irena Kristeková). V ostatních rolích uvidí Mílu Tichého (Arnoštek), Elišku Bouškovou (Anna), Evu Elsnerovou (Důrová), Františka Kreuzmanna (kanovník Roch) a mě jako Hostinského.

O Kašparu je známo, že má své věrné diváky. Nerozhodli jste se založit fanclub?

Myslím si, že něco obdobného malinko funguje formou mailinglistu. Ale je to dobrá otázka, zoficiálnit bychom to třeba mohli.

Kašpar se pohybuje na hraně (a několikrát ji i překročil) tzv. „klinické smrti“. Kde neustále berete energii a odvahu zvednout se a jít dál?

Odpovím příkladem a možná tím zkonkretizuji odpověď i na jednu z předešlých otázek. V listopadu otevíráme dva nové hrací prostory. Jeden na zkušebně v Kochánkách, kde se nikdy divadlo nehrálo a druhý ve své zkušebně na Václavském náměstí v Praze, tzv. bytové divadlo. Myslím si, že jestli dokážeme po třiadvaceti letech činnosti a sto premiérách otevřít dva nové divadelní prostory a jestli pořád dokážeme mít takovéto, takřka dětské, sny, tak asi tam je ukryta ona energie. Takže asi ty sny nás udržují v tom, že jsme schopni přežít i tzv. „klinickou smrt“.

Mohl byste konkrétněji pohovořit o těchto nových prostorech?

Po skvělé zkušenosti s hraním Havlovy Audience v jednom svérázném hospodském sále, jsme se v rámci Noci divadel rozhodli uvést Audienci v prostoru naší zkušebny, kde kromě malého pokoje je i chodba se záchodem, což je pro tuto aktovku ideální. Celkem dvacet čtyři diváků se vejde do našeho bytového divadla, jde o čtyři řady po šesti židlích, v elevaci (což podtrhuji). Už jsme tam vymysleli i malou šatnu pro Jana Potměšila (hraje Vaňka) a kavárnu s foyer. V Kochánkách má Kašpar pronajatu bývalou školu, ve které má zkušebnu, sklady a já tam i bydlím. Napadlo mě v jedné z bývalých tříd udělat inscenaci pro obec. Protože v listopadu pořádala Celetná loutkový festival, přeposlal jsem jeden soubor (po jeho dopolední repríze v Praze) rovnou do Kochánek. V místní Jednotě se prodávaly vstupenky a hrálo se pro cca padesát diváků a už chystáme reprízy na leden a březen.

To je skoro jako za národního obrození.

Ano, máte pravdu.

Dáváte šanci mladým, talentovaným absolventům divadelních škol. Kdy stíháte sledovat i tuto sféru divadla?

Přiznám se, že jde o šťastnou nahodilost. Nepotřebujeme tak často doplňovat „krev“ a pakliže to děláme, jde o nutné kroky ve fungování Kašparu.  Nesledujeme je systematicky a je to spíš otázka náhody instinktu a štěstí.

Děkuji za rozhovor a přeji mnoho zdaru!

Dovětek autora

Inscenace vtipně využila tématu lázní – od programu, jímž jsou lázeňské oplatky, přes hlediště se stolečky a stylovými ubrusy po pauzu, o které se prodávají párky, eskymo, utopenci a limonády. Nadšenci inscenace mají možnost si pustit cd s písněmi a nechat si jej i podepsat od ochotných herců. Jde o rozmarně letní speciál, při kterém je diváku dobře nejen chuťově, ale i duševně.

Autor

Jitka Neureuterová
Jitka Neureuterová

Narozena roku 1985 v Praze. Katedru divadelní vědy Univerzity Karlovy v Praze absolvovala v roce 2012. Specializuje se především na české činoherní divadlo 20. a 21. století a osobnost herce Václava Vosky. Mezi její koníčky patří divadlo, četba, poslech mluveného slova a její kocour Arbenin.

Komentáře

Komentáře