Fenomén Trojan aneb Ze Smíchova na Vinohrady a do Dejvic

Fotografie s podpisem autorce z doby, kdy ještě nebyl mediálně známý.

Kulaté výročí narození předního českého herce Ivana Trojana připomněla v uplynulých dnech snad všechna kulturní média. My v tomto směru nebudeme jiní, přesto na to půjdeme trochu jinak. Zaměříme se na Ivana Trojana „před Ivanem Trojanem“. Jinými slovy, chceme našim čtenářům přiblížit, jak se „fenomén Trojan“ rodil… 

Sportovní začátky

Ivan Trojan se narodil do rodiny herce Realistického divadla Zdeňka Nejedlého v Praze, Ladislava Trojana (od sezony 1965/66 je až do odchodu do důchodu členem Městských divadel pražských). Toto divadlo zůstane dlouho pro Ivana Mekkou českého herectví. Není se co divit, v té době tam působily osobnosti jako Jiří Adamíra nebo Josef Vinklář. Otec jej (ani jeho staršího bratra Ondřeje) ambiciózně nenutí chodit po filmových konkurzech nebo statovat v divadle. Dává jim volnost, a tu Ivan nejdříve tráví lumpárnami s místními kluky z Podolí, aby se brzy začal usilovně věnovat sportu, konkrétně basketbalu. Během studií na sportovním gymnáziu to dotáhne do dorostenecké ligy, přesto, že je na tento sport poněkud drobnější postavy. Dostává přezdívku „Skákavá blecha“ (též „Ítý“). V posledním ročníku gymnázia zhodnocuje své šance na působení ve vrcholovém sportu, ale díky svému pověstnému perfekcionismu si uvědomí, že by se kvůli své výšce nemusel a nejspíše ani nemohl věnovat basketbalu na takové úrovni, na jaké by chtěl. Nakonec si zvolí studium činoherního herectví na pražské DAMU.

Divadelní akademie múzických umění

Trojan začíná studovat činoherní herectví v akademickém roce 1984/1985 a patří do umělecky velmi silného ročníku. Jeho spolužáky jsou Pavel Anděl, Lukáš Hlavica, Petr Meisel, Jiří Pomeje, Miroslava Pleštilová, Jan Štastný, Stanislava Štastná (provd. Jachnická), Kateřina Vinická, Jakub Zindulka a Monika Žáková. Škola mu přináší přehled možných alternativ jak divadlo dělat nebo nedělat a utvrdí ho v přesvědčení, že má-li být divadlo dobré, musí být poctivé a mít jasný názor.

Během studií hostuje na profesionálních scénách, a to již od prvního ročníku, kdy získá roli úředníka v Národním divadle v Praze v Ostrovského Výnosném místě v režii Františka Laurina (premiéra 13. 6. 1985). Následuje Vinohradské divadlo, ve kterém ztvární bratra ve Volodinově Plavovlásce režiséra Jana Nováka (premiéra 27. 11. 1985). Pak si jej vyžádá Karel Kříž (se kterým později bude ve svém prvním angažmá a který nejspíše nepřímo ovlivní i jeho armádní kariéru) pro své inscenace v Městských divadlech pražských – Lorcovu Krvavou svatbu, kde ztvární Trojan jednoho z mládenců (premiéra 4. 6. 1986) v Rodičkově Mele (premiéra 30. 10. 1986), kde si zahraje Petrakiho. Okrajové role, ale Trojan má možnost nahlédnout do kuchyně herců předních pražských divadelních scén. To už se ale chýlíme k jeho absolventským inscenacím v DISKu, které se ve své době řadí ke kultovním – Strniskově Goldoniádě v režii Ivana Rajmonta (premiéra 3. 4. 1987). Rajmont dokázal to, že adepti herectví odvedli profesionální výkon. Soudit můžeme nejen z dobových kritik, ale především z dochovaného záznamu představení, který před časem reprízovala Česká televize. Trojan v inscenaci hraje vděčnou roli Dottoreho a jedna z kouzelných částí je jeho vyšetřování pacienta společně s Lukášem Hlavicou. Commedie dell´arte se tu mísí se šlehačkovou groteskou. V Ivanově herecké knize následuje Andrius v Šaltenisově Utíkej, Smrtko, utíkej (premiéra 25. 9. 1987) v režii Jany Uherové, Brechtovy Hovory na útěku a s DISKem se loučí rolí Tommyho ve frašce Georgese Feydeaua Proto se svět nezboří v režii Božidala Djurovice (premiéra 26. 2. 1988). V posledním ročníku dostane několik nabídek angažmá – mimo jiné i do Národního divadla, ale rozhodne se pro své „divadlo snů“ – Realistické divadlo Zdeňka Nejedlého na Smíchově. Zde zůstává dvě sezony (1988/1989 a 1989/1990). Resp. sezonu jednu, protože sezona 1989/1990 je ve znamení základního vojenského výcviku.

Realistické divadlo Zdeňka Nejedlého

Na scéně tohoto divadla se poprvé objeví ještě jako host v legendární inscenaci Miroslava Krobota Merlin aneb Pustá zem Tankreda Dorsta (premiéra 31. 3. 1988), ve které si zahraje Parsifala. Následují menší role v Shakespearově Tragedii krále Richarda II. Karla Kříže, v koláži dobových záznamů Res publica aneb Jak jsme nezažili 20. léta a jeho poslední rolí je opět „čurda“ ve Voltairově Candidovi v úpravě Michala Lázňovského a Miroslava Krobota. Trojan se dostal do svého vysněného divadla, ale nedostalo se mu – v souboru, ve kterém byl talent vedle talentu – adekvátního prostoru. V sezoně 1989/1990 plní „vlasteneckou povinnost“ na základní vojenské službě, aby se při svém návratu k profesionálnímu divadlu k Realistům už nevrátil.

Vojna

Původně nastoupil do Armádního uměleckého souboru, ale protože podepsal (a odmítl odvolat, čímž by se zachránil) nejen petici za propuštění Václava Havla z vězení – kterou iniciovali redaktoři samizdatového časopisu O divadle (v krátkém textu vyzývali režim k dialogu, jehož podmínkou bylo propuštění nejen Václava Havla, ale všech neprávem zadržených a pravdivé informování veřejnosti; petice se šířila od 26. ledna 1989), ale podepsal i Několik vět (tentokrát iniciátory a organizátory byli v červnu 1989 Václav Havel, Jiří Křižan, Stanislav Devátý a Alexander Vondra. Text petice obsahoval požadavky na propuštění politických vězňů, svobodnou činnost sdělovacích prostředků a nezávislých iniciativ, dále veřejné diskuse o všech otázkách dějin politiky a významných investičních akcích), je jako zdravotník převelen za trest do Humenného na východním Slovensku. Veliteli pluku to však nestačilo, a tak upíral Trojanovi právo na tzv. opušťák. Historie má však smysl pro humor, protože jej konečně dostal 16. listopadu 1989. Když následující den vystoupil v Praze z vlaku, šel se večer podívat na premiéru Maryši bří Mrštíků do svého kmenového divadla, kam přišli zbití studenti z Národní třídy. Kola dějin se spustila a Ivan Trojan byl u toho. O dva dny později spoluzakládá v Činoherním klubu Občanské fórum a i díky vlivu svého bratra Ondřeje se mu podaří se po čtyřech měsících z Humenného vrátit do AUSu. Zde hraje v pásmu zakázaných autorů (např. Karel Kryl) a v dramatizaci Škvoreckého Tankového praporu.
V této době má domluveno, že nastoupí (spolu s Lukášem Hlavicou) do nově vzniklého Divadelního spolku Kašpar Jakuba Špalka. Ale nakonec pro nejistotu tohoto projektu volí Trojan stabilitu angažmá v zavedeném divadle a přijímá nabídku Jiřiny Jiráskové a od sezony 1990/1991 se stává členem souboru Divadla na Vinohradech

Hradní intermezzo…

V roce 1990 se pod hlavičkou Agentury Globe uspořádají „preShakespearovské slavnosti“ na Pražském hradě. Jan Kačer obsazuje Trojana do své inscenace Snu noci svatojánské. Zde hraje milovníka Demetria a potkává se se svou budoucí ženou Klárou, která jako studentka DAMU hraje jednoho z elfů.

Divadlo na Vinohradech

Na naší „druhé“ pražské scéně se objeví poprvé v inscenaci Vercorsových Nepřirozených zvířat v režii Jaroslava Dudka (premiéra 22. 1. 1991).  Na Vinohradech opět hraje menší role, ale dostane šanci ukázat svůj talent i v roli titulní – je jím v roce 1992 Romeo v režii Jana Buriana. Julií je mu Vendula Křížová. Inscenace však nemá taková ohlas a další výraznější rolí je pak už jen role Kamila Champsboisy ve Feydeauově frašce Brouk v hlavě v režii Jiřího Menzela. Přestože premiéra proběhla už 15. 11. 1996, inscenace je na repertoáru divadla dodnes. Letos na podzim, po více jak 340 vyprodaných reprízách, ji však čeká derniéra. Za zmínku ještě stojí malá, ale nezapomenutelná role Komisaře v Goldoniho Poprasku na laguně v režii Ladislava Smočka. Nelze než obdivovat Trojanovu gymnastickou ekvilibristiku, především ve scéně se schody. Zde Trojan rozehraje celou škálu komických prvků, které bavily nejen diváky, ale také jeho herecké kolegy (jak je ostatně patrné i ze záznamu inscenace – https://www.youtube.com/watch?v=X1HHr7hVtoI).
Protože se povážlivě blížilo bilanční období v podobě Kristových let a vzhledem k neutěšeným hereckým možnostem v Divadle na Vinohradech, přijímá Ivan Trojan nabídku Miroslava Krobota – s nímž spolupracoval již v Realistickém divadle – a přechází do reorganizovaného Dejvického divadla, kam Krobot nastupuje se svým ročníkem z DAMU.
S vinohradským jevištěm se loučí rolí Ivana v Kaločově režii Bratrů Karamazových. Starého Karamazova – roli, kterou fenomenálně zahraje o pár let později v Dejvickém divadle – zde ztvární Martin Štěpánek.

Dokonáno jest…

Od sezony 1997/1998 se stal členem Dejvického divadla. Trojan se dostává do společenství stejně smýšlejících kolegů, pro které je divadlo místem hledání, divadlo, které vychází z osobnosti herce jako takového. Přichází „domů“.
Po hubených letech přichází odměna nejen od fanoušků, ale Trojan získává za svou hereckou poctivost i ocenění ve formě nominace na cenu Thálie (1998, za roli Hejtmana v Revizorovi), aby ji o dva roky později získal za další ruskou klasiku, Gončarovova Oblomova. Zatím posledním divadelním oceněním je cena Alfréda Radoka za roli Boha v inscenaci Ucpanej systém (2012). A to nemluvíme o (zatím) pěti cenách Českého lva, kdy dokonce v roce 2005 vyhrál obě mužské kategorie (hlavní role Marka Šíra v Tycových Smradech a vedlejší role Karla ve filmu Musím Tě svést).

Dovětek autora

Pro čtvrteční přílohu MF Dnes režisér Michal Vajdička (od nové sezony 2014/2015 nahradí Miroslava Krobota ve funkci uměleckého šéfa Dejvického divadla) popsal Ivana Trojana jako největšího hereckého pedanta, který musí mít ve všem jasno a vše musí mít odůvodněné, jinak na jeviště nevyjde. Tato poctivost, hraničící až s obsesí, z něj však udělala (za pomoci pověstného „štěstíčka“) jednoho z nejlepších herců této generace.

Galerie

Autor

Jitka Neureuterová
Jitka Neureuterová

Narozena roku 1985 v Praze. Katedru divadelní vědy Univerzity Karlovy v Praze absolvovala v roce 2012. Specializuje se především na české činoherní divadlo 20. a 21. století a osobnost herce Václava Vosky. Mezi její koníčky patří divadlo, četba, poslech mluveného slova a její kocour Arbenin.

Komentáře

Komentáře