Furianti v Klicperově divadle

„Pořád žvaníte o samosprávě a jedna ženská má víc rozumu, než vy všichni dohromady.“

Satirická veselohra o jedné české vesnici, která se chystá na volbu obecního ponocného. Tuto volbu, která má rozhodnout mezi vysloužilým vojákem Bláhou a krejčím Fialou, zkomplikuje vyděračský paličský nápis. Během dvou dnů a dvou nocí se vyjeví směšnost i nebezpečí malých okresních ambicí, půtek a žárlivostí. Lidská tvrdohlavost, sebestřednost, slepota a hloupost přerostou v nenávist, nevděk, zneužití a nepochopení dříve, než bys řekl švec.

V roce 1887 označil Ladislav Stroupežnický svou hru jako „komedii ze současnosti.“ A tohle označení zůstává platné i v roce 2018. Nová inscenace zobrazuje českou vesnici, jak vypadala tehdy a jak vypadá dnes. Dnes i tehdy si všichni členové obecního zastupitelstva nárokují pravdu a považují svůj názor za jediný správný. Dnes i tehdy žijí v sousedství ti, kteří se bezdůvodně považují za elitu (voják Bláha, švec Habršperk), vedle těch, kteří jsou považováni za nepřizpůsobivé (krejčí Fiala s rodinou), komunální politici (starosta Dubský a radní Bušek) rozhodují v zájmu sebe, nikoli v zájmu společnosti a leckoho zajímají víc karty, punč a pytlačení, než pravda a spravedlnost. Majetek – grunt je důležitější než vzdělání a zkušenost. A kromě legendárních scén s punčem, zlaťáky od císařpána a upytlačeným zajícem, dojde také na pokoření myslivecké jednoty hasičským sborem, třídění odpadu a zápas o obecní rozhlas.

Stroupežnického hra vyvolala ve své době zuřivé diskuse. „Hrubý jazyk“ byl pro diváky šokující a obecenstvo i odborná veřejnost se musela konfrontovat s novým uměleckým směrem, jímž byl realismus, kterému Stroupežnický jako dramaturg Národního divadla otevřel dveře a přesměroval tak těžiště českého dramatu od romantických příběhů k zobrazování každodenního chování. Když kus viděli roku 1921 Stroupežnického někdejší sousedé ze vsi Cerhonice, kategoricky odmítli, že by mohli být předobrazem Našich furiantů. „Takoví lidé tady nikdy nebyli, kdepak, máme zde pořádné sedláky, ale o sobě měl napsat hru, o všech svých darebáctvích, to bysme se nasmáli!,“ pravil starý výměnkář Kučera.

 

Rozhovor s režisérem Petrem Štindlem

(častým spolupracovníkem Klicperova divadla – režíroval například Vincence nebo Osm žen).

Stroupežnického „Naše Furianty“ uvádí Klicperovo divadlo jako „Furianty“, došlo tedy k nějaké proměně textu oproti originálu?

“Ano, je tam jistý posun. Sice necháváme ve velké míře zaznít Stroupežnického jazyk, ale některé situace jsou jinak vyloženy, upraveny, mají nový „outfit“, jak se dnes tak hezky říká. A těmhle změnám je přizpůsoben místy i text. Ale v zásadě si myslím, že je to takový umírněný, pietní výklad.”

Co se za těch 131 let, které uběhly od napsání Našich furiantů, na české vesnici změnilo?

“Myslím, že vesnice přestala existovat, jsou jenom lidé, kteří žijí na vesnici. Už to nejsou sedláci, bohužel ani farmář; jejich místo zaujali velkovýrobci řepky a příjemci dotací. Nejde jim o život z výtěžku své práce, ale o čerpání peněz. Takže logická struktura vesnice je pryč. Společenství lidí zůstává, tu ve větší či menší míře, záleží na lokaci. Každopádně toto společenství pro nás je jakýsi modelový vzorek českého obyvatelstva.”

Cítíte k některé z těch dvaceti postav, které ve hře vystupují, obzvláštní sympatii či antipatii?

“Cítím velkou antipatii ke stádnosti, egoismu a hádavosti, k prosazování jediné pravdy, ke xenofobii. A nositelé těchto vlastností se objeví asi i v inscenaci, jakkoliv budou třebas i směšní.”

 

Dramaturgyně Marie Nováková„V naší úpravě posilujeme motiv onoho furiantství, kdy se lidé neposlouchají, nenechají se domluvit a dokonce i přátelé spolu komunikují formou permanentní hádky. Vytváříme prostředí neustále tušené a dušené agresivity, která tu a tam vyhřezne, posílená chlastem nebo urážkou cti, ale nikdy nepropukne naplno a vytváří tak dlouhodobou frustraci celého společenství, které nemá naději na usmíření a donekonečna se bude popichovat, urážet, zesměšňovat, dohadovat a vytahovat se a tvářit se, že je to všechno jen z legrace. “

 

Premiéra 22. prosince 2018 na hlavní scéně Klicperova divadla

A protože Naši furianti byli poprvé uvedeni v roce 1887 v Národním divadle a pak ještě v letech 1894, 1902, 1917, 1925, 1938, 1943, 1953, 1970, 1979 a 2004, v galerii jsou fotografie alespoň z některých z nich.

Titulní fotografie: 100. uvedení “Macháčkových” Furiantů v Národním divadle

 

Galerie

Komentáře

Komentáře