Konzervativnímu publiku vstup zakázán

Divadelní přepisy světově proslulých filmů se na jevišti objevují s čím dál tím větší pravidelností (za všechny vzpomenu alespoň inscenace Nebe nad Berlínem ze Švandova divadla a Mocnou Afrodité z Divadla na Vinohradech). Pro tvůrce je to samozřejmě výzva a upřímně řečeno, nikterak jednoduchá; pokud divák látku zná, logicky se neubrání porovnávání, přísnějšímu hodnocení a jen zřídkakdy přijme její novou podobu. Vzpomeňme, kdy my sami jsme naposled byli spokojeni s filmem, jenž vychází z nám dobře známé knihy. A stejně tak je tomu i u divadelních adaptací.  Divák se snaží oprostit od originálu, ale jednou známé jen těžko může překvapit. Jedna disciplína se snaží nahradit druhou, což je, vzhledem ke specifikům, téměř nemožné.

V případě inscenace Nenápadný půvab buržoazie, nesoucí podtitul Hommage a Buñuel et Carriere, tomu tak není. Režisér Jan Mikulášek s dramaturgyní Dorou Viceníkovou se známým stejnojmenným filmem režiséra Luise Buñuela a scénáristy J. C. Carriéra pouze volně inspirovali a na divadelní prkna přenesli autorský, obrazivý a jasně vypovídající divadelní tvar. Přenést snový, surrealistický a tolik specifický film na jeviště by se jim jen stěží mohlo podařit.  Proto cestu, kterou se společně vydali, považuji za naprosto ideální. Společným a důležitým rámcem pro obě podoby zůstává setkání menší skupiny přátel z vyšší společnosti u společného hodovního stolu, u kterého mají v plánu povečeřet. To se ovšem pokaždé nějakým záhadným a zvláště pak absurdním způsobem nepodaří. Obě varianty zachycují falešné přátelství, vyumělkované vztahy, zvrácenost a snobismus některých lidí.

Výmluvná je hned první situace, kdy na scénu přichází herec Ondřej Mikulášek (v novém provedení pro Divadlo Na zábradlí tuto postavu hraje Leoš Noha). Vezme si od bíle prostřeného dlouhého stolu jednu ze židlí a postaví ji dopředu směrem k divákům. Je klidný a vyrovnaný. Sedne si na židli a čeká. Za malou chvíli se začnou sbíhat elegantně ustrojení lidé. Přináší věnec, svíčky i fotku zemřelého, na které je vyobrazen právě Ondřej Mikulášek / Leoš Noha. Příchozí přešlapují, kontrolují čas na hodinkách, navzájem po sobě pokukují. Něco je špatně. Nebožtík, kvůli němuž se sešli totiž stále překypuje životem. Zpočátku se snaží zachovat dekórum, které si taková situace žádá. Nervozita smutečních hostů ovšem stoupá. Pokud to půjde tímto tempem dál, nestihnou obřad ani hostinu. Ujišťují se, zda měl být pohřeb skutečně dnes a ne někdy jindy. Protože není času nazbyt, padnou všechny zábrany a přistupují k útoku. Přinesou rakev a budoucího nebožtíka do ní nemilosrdně narvou. I když se oběť brání, není úniku. Umírá. Po krátkém, samozřejmě předstíraném, truchlení, rychle utíkají na obřad. Na důstojné rozloučení s mrtvým zkrátka nezbývá čas. První obraz proběhne téměř beze slov, přesto jasně pochopíme, že jsme měli možnost vidět obraz dnešní pokřivené společnosti. Falešné vztahy, citová vyprahlost, předstírání, bezohlednost, odcizenost a neustálá honba za něčím víc. Ani na pokojnou smrt není čas. Vymizela přirozenost i spontánnost. Lidé si kvůli tlaku zvenčí neustále něco plánují, neumí vnímat a ani si užívat kouzlo přítomnosti.  Diář jako zcela nezbytná pomůcka v 21. století.

A tím vyobrazení „světa buržoazie“ nekončí, ba naopak. Na scénu přicházejí číšníci nesoucí na stůl tácy plné křupek. Protože si každý hledí jen své práce, začne jeden z nich tajně uždibovat. Hamižnost narůstá a číšník se tak po chvíli začne za zády svých kolegů regulérně nacpávat. Zkrátka příležitost dělá zloděje. Brzy si jeho bouřlivého „futrování“ všimnou i ostatní. Započne hon, a i když je oběť znevýhodněná počtem protivníků, utíká a rve si do úst další a další křupky. V momentě, kdy už to vypadá, že se podaří nezdárného číšníka chytit, přidávají se ke kradení i ostatní číšníci. Nakonec zůstává jediný poctivý mezi nenažranými a rezignovaně sleduje „žrací“ orgie za doprovodu potemnělého Nocturna Op 55 No. 1 Frédérica Chopina. Stůl podlehne destrukci. Zprvu pečlivě naaranžované křupky se válejí všude po stole, pod ním, zkrátka po celé místnosti. Veškerá předchozí práce přišla vniveč a číšníci si v rytmu hudby s plnými ústy užívají slastnost dané chvíle. Nenápadný půvab buržoazie Dory Viceníkové a Jana Mikuláška je sestaven z celé řady takovýchto situací, které upozorňují na násilí, nechutnosti, zvrhlosti, zkrátka vše, co nás obklopuje a vůči čemu jsme i díky médiím již otupělí až imunní.

Inscenátoři hledali inspiraci všude. Často lze jen těžko uhodnout, kde má která situace svůj původ. Za všechny vzpomenu monolog Petry Bučkové o pravdivém nacistickém masakru Židů na zámku Rechnitz hraběnky Margit von Batthyany (úryvek textu ze hry Rechnitz Elfride Jelinekové je mimochodem inspirovaný Buñuelovým filmem Anděl zkázy). Herečka Zuzana Ščerbová zase cituje úryvek z článku Jana Vedrala (vyšel v Divadelních novinách 8/2012), v němž se vyhraňuje vůči filmovým adaptacím na divadle; považuje je nejen za zcela zbytečné, ale překvapivě je nazývá dehonestací činohry jako takové. Z úst distingovaného Jana Hájka uslyšíme celou řadu známých či neznámých pouček o správném stolování a základech slušného chování ve společnosti.

Režisér Jan Mikulášek má za sebou již celou řadu úspěšných inscenací, které vyvolávají velké diskuze (Europeana, Gottland, Divoká kachna atd). Nenápadný půvab buržoazie se k nim bezpochyby může připojit. Společně s dramaturgyní poukázali na vše nízké: lidskou bezcitnost, nenažranost, krutost, podrážděnost, násilí, škodolibost, ale i otupělost vůči šokujícím situacím odehrávajícím se všude kolem nás. Zatěžkávací scénou je jednoznačně pomyslné vyměšování všech hodovníků, kteří si na svých exkrementech, zvratkách i moči následně s úsměvem pochutnávají. Na představeních, která jsem navštívila, byly reakce publika spíše přívětivé a vyjádřené bouřlivým smíchem. Kde se ale někteří smějí, konzervativní diváci raději odcházejí, přitom v inscenaci hraje zásadní roli nadsázka. Vše je komické, přehnané, jako bychom měli možnost pozorovat některý ze surrealistických obrazů. Stejně jako u filmové podoby Nenápadného půvabu buržoazie má divák zpočátku pocit, že sleduje konvenční, normální lidi v docela běžné situaci. Rázem se ale vše zvrhává v cosi neskutečného a překvapivého. Sny se stávají realitou a naopak. Kde je začátek a kde konec si musí každý určit sám.

Při práci na inscenaci se tvůrci inspirovali přístupem známého lotyšského divadelníka Alvise Hermanise, který vyžaduje přímou účast svých herců na zadaném tématu inscenace. Každý přináší materiály, z kterých se posléze vybere to nejzajímavější. Dramaturgyně Dora Viceníková nezakrývá, že v tom vidí ideální způsob vzniku inscenace. Ovšem ne všichni herci jsou na tento způsob ochotni přistoupit anebo pro něj nejsou dostatečně vybaveni. Kdo se neprosadí při zkoušení, je ke své smůle upozaděn. Herec musí být dvojnásobně invenční, musí se napojit na režisérovu poetiku, což je v případě natolik stylizovaného divadla pro některé nepřijatelné.

Kvůli přesunu inscenace z brněnského Divadla Reduta do Divadla Na zábradlí museli tvůrci částečně pozměnit obsazení a kvůli menšímu jevišti i scénografii. Pokud znáte předchozí verzi „Buržoazie“, jste vystaveni porovnávání (podobně jako při sledování filmových adaptací pro divadlo). Co předtím hrál Ondřej Mikulášek, nyní hraje Leoš Noha, Jiřího Knihu vystřídal Miloslav König, Zuzanu Ščerbovou Anežka Kubátová, Ditu Kaplanovou Magdaléna Sidonová a Jakuba Gottwalda Ladislav Hampl. Ač jsou herecké výkony v nové verzi srovnatelné a v některých případech i lepší, něco postrádáte, a to i když v současném obsazení zůstávají ti herci, kteří nejpřesněji dosahují exprese a grotesky (Jiří Vyorálek, Jan Hájek, Petr Jeništa a Petra Bučková). Na předpremiéře odehrané v rámci plzeňského festivalu DIVADLO chyběla dravost a přesnost, která mne předtím tolik fascinovala a bavila. Netvrdím, že by nová podoba byla oproti té původní špatná, nikoliv. Nicméně – opakovaný vtip, zahraný někým jiným, najednou nebyl tak vtipný, nebo alespoň ne tak, jak bych očekávala. I když jsem si po zatěžkávací scéně plné exkrementů myslela, že nejsem konzervativní typ, tak jím zřejmě v jistém smyslu slova evidentně jsem. Konzervativní diváci nepřekousnou sílu toho, co se děje na scéně, já zase nedokážu přijmout nové obsazení. Což je zřejmě způsobené i tím, že ve verzi Divadla Na zábradlí jsou herci téměř stejně staří, kdežto v té brněnské věkový rozptyl herců dával celé inscenaci a především některým situacím docela jiný význam.

Dovětek autora

Buržoazie v Divadle Na zábradlí má novou scénografii, kostýmy, je částečně přeobsazena a má zřejmě i drobně přeházené pořadí jednotlivých situací. I když o ní lze do jisté míry mluvit, jako o zdárné kopii, neměli byste si ji nechat ujít! Obě verze jsou velmi vtipné a značně provokativní. Nejenom že se dozvíte něco o společnosti, ale především i sami o sobě. Proto i já mám v plánu se vydat na některou z příštích repríz do Divadla Na zábradlí. Konečně mám totiž ideální možnost vidět inscenaci v divadelním prostoru, v kterém byla nazkoušená, což se mi předtím nepoštěstilo.

 

Psáno z reprízy 5. listopadu 2012 v Divadle v Dlouhé a z 11. září 2013 ve Velkém divadle v Plzni.

Autor

Magda Zicháčková
Magda Zicháčková

Magda Zicháčková je studentka pátého ročníku Katedry teorie a kritiky pražské DAMU. Psala pro časopisy Obratel a Hybris, kde byla donedávna šéfredaktorkou. Nevaří-li kávu v kavárně, kde pracuje, potkáte ji v některém z divadel (když se poštěstí, tak i mimopražských). Zajímá se o kulturní dění; výstavy a především pak divadlo jsou vždy na prvním místě.

Komentáře

Komentáře