Ladislav Smoljak: Malý říjen (Klicperovo divadlo)

Mohli se potkat Karel Kramář, Alois Rašín, Vladimír Iljič Lenin, Naděžda Krupská, Mata Hari a Václav Babinský mladší? Odpověď zní: ano.

„Poslouchaj, Kramář, tahle hrůza papíru, to má být ta jejich závěrečná řeč?“

„Je trochu rozdíl, pane Lenine, rozhodne-li se Kristus, že bude za spásu lidstva trpět sám, nebo když vy rozhodnete za lidstvo o spáse, za kterou nebudete trpět vy, ale lidstvo samo.“

Šestou premiérou Klicperova divadla v sezoně 2018 / 2019 bude uvedení hry Ladislava Smoljaka Malý říjen v režii Šimona Cabana. Mystifikační komedii, ve které autor nezapřel svou inspiraci tvorbou Járy Cimrmana, napsal Ladislav Smoljak v roce 1999 pro Divadlo Na zábradlí, kde ji také úspěšně uvedl ve své režii.

Mohli se potkat Karel Kramář, Alois Rašín, Vladimír Iljič Lenin, Naděžda Krupská, Mata Hari a Václav Babinský mladší? Odpověď zní: ano. Ve hře Malý říjen rozhodně, a to za první světové války v jedné rakouské cele. Právě zde se během několika dní totiž zrodí největší politické události první poloviny 20. století. Právě zde se setkají tvůrci československé demokracie s tvůrci sovětské totality, stejně jako malý český masový vrah se světoznámou špionkou, která veškeré přísně tajné informace získává i předává zejména náhodou. Právě zde budou totalitáři usilovat demokratům o život a naopak a právě zde se do toho všeho zamíchá bratr Slovák. Dozorce Steinbach si servítky nebere, novinky z odpadové roury, zvané „latrínhlášky“, zpravují o bitvě u Verdunu a na amnestie se čeká stejně urputně jako na zrod totalit i demokracií. Reálná fakta a historické výroky, předkládané na pozadí fiktivní výchozí situace, potěší nejen všechny ctitele humoru nesmrtelného českého génia.

„Prepáčte, pán doktor, no nehovorte s takým dešpektom o slovenskej kultúre. Ta má hlboké korene. Veď na Slovensku bolo už arcibiskúpstvo, keď v Prahe eště behali vlci.“

Květen roku 1916. Cela nejmenovaného rakouského vězení (předobrazem je bývalý zámeček Möllersdorf, ve kterém byli tehdy čeští politici skutečně vězněni). Dozorce Steibach přivádí s rutinou sobě vlastní do nového útočiště dva vzácné přírůstky. A nejsou to vězni ledasjací. Prvním je předák české politiky ve vídeňské říšské radě, dr. Karel Kramář, druhým je jeho mladší politický souputník, říšský poslanec dr. Alois Rašín. Oba byli ve slavném politickém procesu obžalováni z velezrady, čekají nyní na definitivní znění rozsudku a připravují si své obhajoby. Stohy papíru a intelektuální polemiky nejsou ale nic pro jejich spolubydlícího, masového vraha Václava Babinského mladšího, který se rád chlubí tím, že jen tady ve vězení zabil už „šedesátvosum lidí, za každej rok vlády Franze Josefa jednoho“. Nelehké vězeňské soužití je zpestřeno vpádem krásné špionky Maty Hari, proslulé „poněkud nahé“ tanečnice, která sice neví, pro jakou špionážní službu vlastně pracuje, ale zato přináší velký úkol. Skrýt na jejich cele 213 dva ruské agenty, plánující jakousi poměrně zásadní revoluci. Brzy na to je proto osazenstvo cely obohaceno o zapálenou bojovnici Naděždu Krupskou, která, aby mohla být ukryta v mužském vězení, předstírá pánskou identitu, a zakrátko se objevuje i její idol Vladimír Iljič Lenin. Čas plyne, rozsudky smrti jsou vyneseny, starý císař ovšem umírá, termín bolševické revoluce je upřesněn a kola dějin se dávají do pohybu. A jelikož exiloví přátelé s krycími jmény Tatíček a Nádraží už plánují vizi svobodného Česko(-)Slovenska, přichází do cely ještě bojovat o svou pomlčku bratr Juraj Slovák.

 

Dramaturgyně Jana Slouková o inscenaci

„Miluju humor Ladislava Smoljaka. Nadhled, chytré odkazy, hlášky. A pokud se k vtipům používají historické reálie, moje bránice a obličejové svalstvo se nestačí tetelit. Hru Malý říjen jsem poprvé zaregistrovala coby nadšená divačka pražského Divadla Na zábradlí a už tehdy mě okouzlovala svou zdánlivou jednoduchostí, ve které se přitom otevírá mnoho témat, která se nás dotýkají a zaslouží si pozornost. Věřím, že stejně tak osloví i naše diváky, kteří se chtějí zasmát inteligentnímu humoru, trochu se zamyslet nad neúprosným soukolím moderních dějin a samozřejmě se potěšit výkony svých hereckých oblíbenců, ztvárňujících významné i neznámé hrdiny jedné historické epochy.“

 

Sedm otázek pro režiséra Šimona Cabana

O čem je hra Malý říjen pro vás?

Paradoxně (jak říkal Václav Havel, respektive jeho divadelní postava „to jsou paradoxy…“) o současnosti, kterou prožíváme. Na události kolem konce Velké války máme dostatečný odstup, a tak už víme, co kdo měl udělat, říct, kdo s kým se neměl ani bavit, prostě po bitvě jsme každý kapitánem. Ale vyznat se v naší současné politické situaci – a hra Malý říjen je politickou hrou – kdy všechno nasvědčuje tomu, že i s námi si chce někdo hrát, tak to tak jednoduché a vtipné už vůbec není.

Co vás na ní baví?

To elegantní a suverénní rozkročení mezi fakty a mystifikací. Pro jasné poselství dává autor dohromady do jedné vězeňské cely postavy, které se nemohly potkat, ale díky tomu jsou jasně ukázány hodnoty, které ta která postava hájí a my právě už s tím dějinným odstupem víme, co nás kam vedlo a dovedlo. A to je právě to, co je poučné a důležité i pro dnešní orientaci. Jak pro starší generaci, která si povzdychne, protože má, oprávněně, stísněný pocit, že to už tu bylo, tak i pro mladé, kteří se díky znalostem a schopnostem oddělovat zrno od plev a fakta od fake news, mohou opakování chyb vyvarovat.

Se kterou z postav byste se rád setkal a na co byste se jí zeptal?

Máme tam Rašína, Kramáře, Lenina, Krupskou, Matu Hari, Babinského, Juraje Slováka a dozorce Steinbacha. Nejvíc bych si rozuměl, respektive naslouchal Rašínovi. Ke Kramářovi jsem měl vždy – díky jeho zaslepené lásce ke všemu ruskému – obezřetný vztah. Bavila by mne i Mata Hari, i když si ji – v tomto případě zase já – představuji romanticky zaslepeně. Obávám se, že Ladislav Smoljak ji měl „přečtenou“ pravdivěji.

Jaký humor máte rád?

Chytrý, laskavý, ale zároveň nekorektní. A myslím, že se to nevylučuje.

Jak se vám v Hradci po několikaleté odmlce zkoušelo?

Dobré je to tu. Stále. I když mnohé změny proběhly jak v hereckém týmu, tak i v zázemí, v dílnách, které jako scénograf, vnímám. Nepůsobí na mne ale nic nijak negativně. Vím moc dobře, že nic netrvá věčně a lidské společenství je proměnlivou entitou. A je to dobře, to je životadárné. Navíc jsem přijel nikoli z Prahy, ale po několika měsících také výborné spolupráce v Uherském Hradišti, takže se – pravda – pomalu k domovu blížím, ale jako host se teď cítím spíše tam.

Jaké spolupracovníky jste si přizval do tvůrčího týmu?

Staré dobré chce se mi říct, ale pro mne jsou noví a dobří i ti, co v Klicperově divadle již hrají delší dobu, ale v mé Sexmisi, kterou jsem tu před lety nastudoval, nevystupovali. Především je to ale dramaturgyně Jana Slouková, která pro mne hru vybrala a vlastně i obsadila. A to s erudicí a citem, takže postavy Smoljakovy hry jsou přesné, zábavné a i věrohodné. Kramář Františka Staňka, Rašín – překvapivě, ale přesně Jana Vápeníka. Lepšího Babinského, než Filipa Richtermoce těžko najít, stejně tak jako postavu Slováka v podání Kryštofa Bartoše. S Helenou Korejtkovou jsem spolupracoval již ve zmíněné Sexmisi a moc jsem se zase na spolupráci těšil, Stejně tak jako na Zorou Valchařovou, která si myslím svou roli Naďeždy Krupské velice radostně a zároveň zlomyslně vůči historické postavě, užívá. S podobným postojem si hraje Jakub Tvrdík s postavou Lenina. Všechny tyto postavy uvádí a nebo odvádí do jedné cely dozorce Jana Bílka, jehož přirozená laskavost mu nedovoluje hrát rakousko–uherského bachaře tak, aby si jej člověk neoblíbil a netěšil se na každý jeho vstup. A i když se zdá, že provoz má na starost právě on, je to Pavlína Hochmanová, kdo to všechno hlídá – má nejoblíbenější inspicientka. Jsem moc rád, že jsme se tu zase potkali. Ale musím zmínit i Karla Peška, který nejen napovídá, ale ochotně zasahuje všude, kde je potřeba.

Proč by měl náš divák na tuto inscenaci rozhodně přijít?

Je to o nás. Našich osobnostech v evropských souvislostech. O minulosti, která přesahuje do dneška. Je to vtipná, chytrá a ne příliš dlouhá hra. Co více si přát?

Autor: Ladislav Smoljak, dramaturgie: Jana Slouková, režie a scéna: Šimon Caban, kostýmy: Simona Rybáková, hudba: Vojtěch Dlask

Hrají: František Staněk, Jan Vápeník, Filip Richtermoc, Jan Bílek, Helena Korejtková, Jakub Tvrdík, Zora Valchařová-Poulová, Kryštof Bartoš

 

Premiéra 18. května

 

011225-2497
(pro zvětšení klikni)

 

Komentáře

Komentáře