Léto 2015/I: Chtěl bych tě potkati… v Sobotce!

Jsou zážitky a informace. Hlavní rozdíl mezi nimi je v míře zprostředkovatelnosti. “Hele, byl jste někdo někdy na Šrámkově Sobotce?”, hodila jsem do placu. Moji přátelé nezvedli oči od monitorů ve své kanceláři. “Ne, to fakt ne…” a “Nebyl, proč?”, zněly odpovědi. “Mám tam jet příští týden, podílet se na slavnostním zahájení… dramaturgicky. A moc o tom festivalu nevím. Snad jen to, že je věnovanej poezii a uměleckýmu přednesu.”, nadhodila jsem a otevřela internetový prohlížeč… informací spousta, ale obrázek si stejně člověk udělá až na základě vlastní zkušenosti a prožitku. Dva dny příprav, schůzka s režisérem  plánovaného ceremoniálu a než jsem se nadála, seděla jsem v autobusu Praha – Jičín. Začala jedna z mnoha improvizací příznačných pro letošní ročník, jak se ukázalo později.

Už během jízdy jsem si všimla většího počtu mladých rodin s dětmi. “Zřejmě jedou navštívit Jičín – město pohádky”, usmála jsem se v duchu tomu neuvěřitelnému klišé. Jaké bylo moje překvapení, když téměř všechny skupinky vystoupily už v Sobotce. A ještě jedna babička s vnukem. Zamířili tam, kam i já. Do infocentra uvnitř Šrámkova domu na soboteckém náměstí, ale ještě dřív do místní vyhlášené cukrárny.

Střih. Skok v čase o tři týdny kupředu. Už je po festivalu.

Jsem přesvědčena, že povahu takové akce nebo projektu dělají především povahy a přístup lidí na postech pořadatelů. Proto jsem se sešla s Lukášem Novosadem (*1982), který má už několik ročníků (společně se svým bratrem Jakubem a přátelsky naladěným organizačním týmem) Šrámkovu Sobotku na triku (obrazně a občas i doslova).

“Poprvé jsem se tam ocitl vlastně náhodou, během studia češtiny na FFUK. Tehdy mi zavolal spolužák a říkal mi: – Co děláš příští tejden, vole? Říkám, že jsem o tom ještě nepřemýšlel. – No, tak jedeš do Sobotky. – Tak jo.  Jel jsem… a už jsem neodjel. Od začátku jsem se na festivalu podílel, takže jsem ho vlastně nikdy neviděl “zepředu”. Můžu se jenom ptát lidí a pozorovat, jak se jim tam líbí. Brácha se k tomu taky dostal přese mě. Máme velmi úzký vztah, který nám narušila až Sobotka. V životě jsme se kvůli ničemu tak nepohádali jako kvůli festivalu.”

Šrámkova Sobotka je vzdělávacím festivalem českého jazyka, řeči a literatury. Letos na začátku července se konal již 59. ročník s tématy Staří mistři a Kouzlo literárního řemesla. Je to festival ve stejném věku jako jsou většinou naši rodiče, jako někteří z nich ale má to štěstí, že duševně nestárne. Do značné míry je to zásluha bratrů Novosadů, kteří jí během několika posledních ročníků dodali švih a progresivitu, ale v neposlední řadě také návštěvníků festivalu, hostů, účastníků a lektorů dílen. Výsledky jejich společného úsilí dávají tušit, že literatura má u nás přece jenom ještě dost ctitelů a zastánců. 

O Šrámkově Sobotce se říká, že má zvláštní charisma. I město samo je prostoupeno fluidem, které způsobí, že se tam budete rádi vracet. Nelze mluvit o pouhém geniu loci… Fráňa Šrámek zřejmě věděl, proč psal to, co psal právě tady (kromě toho, že se na prahu Českého ráje narodil). Lukáš pokračuje:

“Na Sobotku jezdím už nějakých jedenáct let. Ze začátku jsem byl v redakci festivalového časopisu SPLAV!, později jsem postupně převzal organizaci. Brácha mezitím vyhrál výběrové řízení a stal se vedoucím tamního kulturního střediska. Zblízka jsme sledovali, jak festival ve své tehdejší podobě postupně přestává fungovat a ještě jsme nebyli dost staří na to, abychom se báli ho změnit. Naznali jsme, že interpretace textu není zdaleka jen umělecký přednes nebo divadlo, ale taky překlad, tvůrčí psaní a tak dále. Samozřejmě to nešlo všechno hned.”

Doménou festivalu jsou vedle divadelních představení, koncertů a vzdělávacích seminářů skupinové tvůrčí dílny, do kterých se můžete přihlásit a za týden si vyzkoušet leccos z oblasti intepretace textu nebo i vlastní tvorby. Velký úspěch mívají také rozhlasové dílny (Minutová hra a rozhlasový dokument).

Podle Lukáše byly určitou dobu potíže se závěrečnými výstupy z některých dílen. “Například s divadlem býval problém. Často z toho týdenního úsilí vyšel takový patvar… Letos se to ale extrémně povedlo. V takové míře jsem to ještě nezažil. Jedinou nevýhodou bylo, že se hrálo v deset ráno, ačkoli tomu textu i scénickému tvaru by slušel večer. A taky představení trvalo asi padesát minut, i když nám režisér původně sliboval dvacet… ale stálo to za to.”

Samozřejmě jsme se během našeho dialogu nevyhnuli ani tématu financování. Šrámkova Sobotka určitě za mnohé vděčí místostarostovi Janu Janatkovi, který se o festival samotný a zřejmě i všeobecné kulturní dění ve městě živě zajímá, což bylo ostatně patrné z jeho aktivní účasti na festivalovém dění.

“Rozhodně to není tak, že bychom jeli na týden hromadně na dovolenou a řekli: dejte nám na to peníze…”. Uvědomuji si, že i přes tropické teploty a velmi uvolněnou až prázdninovou atmosféru, která v Sobotce panovala, tam vlastně všichni s obrovským nasazením makali.

“Musím říct, že jsem až překvapený, kolik peněz jsou lidé ochotni zaplatit za to, že tam budou týden něco dělat a učit se v rámci dílen.”, říká Lukáš. “Když jsem se díval zpátky, na první ročníky v padesátých letech, model festivalu byl tehdy trochu jiný. Jeho účastníci šli ráno na přednášku, pak měli půl dne volno a večer se konalo divadelní představení. Mezitím se nedělo nic. Posléze se z toho stala recitační přehlídka. Když jsem tam před těmi jedenácti lety začal jezdit, bylo tam třeba čtyřicet-padesát lidí, kteří přijeli recitovat. Od té doby ale účast už jen klesala.”, ptám se Lukáše, čím to podle něj bylo.

“Jednak si myslím, že téma festivalu poezie lidi postupně přestalo zajímat, druhá věc je, že takovou událost, podobně jako mnoho jiných, dělají známosti. Dřív to bylo jen pro studenty češtiny na fildách a peďácích. Na každé katedře byl někdo z řad pedagogů, kdo fungoval jako spojka pro Šrámkovu Sobotku. Pak nastala devadesátá léta, kdy na fakultách v podstatě chyběla jedna generace. Byli tam úplně mladí studenti a jejich staří kantoři. Normalizace vygumovala jednu generaci intelektuálů, kterým by po revoluci bylo kolem čtyřiceti. Takže ti starší odešli do důchodu a nikdo to po nich nepřevzal. Tak vznikla mezera i v návštevnosti Sobotky.”

Od té doby už se toho ale změnilo opravdu hodně. Rozšířil se záběr festivalu i nabídka dílen je mnohem širší. Zároveň se ale daří zachovat určité rituály a tradice, ze kterých ovšem není problém si něžně udělat legraci. Když jsme vycházeli po slavnostním zahájení ze sálu místní spořitelny, přitočil se ke mně starší pán s dámou. “Prosím vás, už by se měl sjednotit jednou provždy text té písničky!”, řekl s úsměvem, ale dosti důrazně. “Tam není V TOM ZÁMKU žil ovčáček, ale POD ZÁMKEM.” Dala jsem mu zapravdu a ujistila ho, že já sama jsem určitě zpívala o podzámčí. “Tím by se úplně zničila logika toho milostného příběhu, kdyby oba žili v zámku, ne?”, doplnila pána jeho partnerka. Slíbila jsem jim, že do příštího ročníku se pokusím s tím něco udělat. Třeba i na vlastní pěst. Abyste rozuměli. Poněkud nyvá, leč jímavá lidová píseň “Znám já jeden krásný zámek nedaleko Jičína…” je totiž hymnou Šrámkovky, bez které se zahájení žádného z devětapadesáti ročníků neobešlo a zřejmě ani v budoucnu neobejde.

Na můj dotaz, co dalšího se ještě během posledních tří let změnilo Lukáš odpovídá: “Zvýšil se taky počet ubytovacích kapacit, z čehož máme radost. Ještě bychom rádi upravili sokolovnu na “spacákové zázemí”, čímž by rázem kapacita festivalu narostla tak o padesát lidí. Tím bychom ale rádi končili, protože Sobotka je festivalem komorním a příliš velký počet účastníků by ho mohl zabít.”

Často se říká, že Šrámkova Sobotka je rodinný festival. A je to pravda. Nejen proto, že ho členové jedné rodiny pořádají, ale také na něj rodiny jezdí. V některých případech se jedná třeba už o čtvrtou generaci. “Navíc, člověk má šanci za ten týden všechny poznat. Na Sobotku jezdí stále víc rodin s malými dětmi a ostatní berou drobný dozor nad nimi jako samozřejmost. Člověk vidí vyhulenýho dredaře, jak se plný starosti rozběhne chytit batole, aby nespadlo ze schodů. To mě fakt dojímá a baví. A náš vklad, podle mě jedinej, je, že se dokážeme bavit s lidmi napříč věkovým spektrem. Dvacetiletí návštěvníci festivalu už mě a lidi mého věku vnímají jako starý. Ale my to tak nebereme a normálně se s nimi bavíme, což je pro ně ve výsledku často zážitek. Najednou se s nimi baví čtyřicátník jako se sobě rovnými.”

Pravdou je, že jestli někde opravdu na věku nezáleží, tak je to na Šrámkově Sobotce. Řečeno Lukášovými slovy – je to něco jako dětský tábor. ”Máme se rádi, proto si můžeme a umíme ze sebe udělat srandu. Vracíme se o pár let dozadu. Všichni. Podle mě jsou třeba starší lidé, kteří jezdí na festival léta, hrozně důležití. Sice se vytvořily takové dvě komunity – ta mladší má svou základnu na zahradě Šrámkova domu, ta starší zase na Šolcově statku – a mimo program se vzájemně moc nepotkají. Ale nevnímám to konfrontačně. Byl bych smutný, kdyby ti starší vůbec nejezdili.”  Hned si vzpomenu na závěrečné recitační vystoupení tzv. učitelské dílny pod vedením Hany Kofránkové, které mě zasáhlo, pobavilo a divácky se pro mě stalo jedním z vrcholů festivalu… Co nejvíc potěšilo Lukáše Novosada?

“Asi nejhezčí je, že ten festival je pořád v pohybu. Netrne na místě.”, pomyslím si, že letošní ročník byl pro některé možná v pohybu až moc. “Bylo plno programových změn, v největší míře, jakou jsem zatím zažil. A my jsme, společně s týmem, dokázali zaimprovizovat, všechno za pochodu překopat, nahradit a naopak ještě program přidat, takže byli všichni spokojení. Musím říct, že jsem na to hrdý.”

Dovětek autora

Přiznávám se (a z článku je to více než jasné), že charisma městečka pod půlměsícem, rodiště několika slavných umělců a místa s vlastní náturou, která působí blahodárně na lidi bez rozdílu věku, pohlaví, počtu dětí, intelektuální úrovně…, to všudypřítomné kouzlo ovládlo i mě. Tak zase za rok! Kde jinde než v Sobotce.

Galerie

Autor

Kristýna Čepková
Kristýna Čepková

Od sezóny 2016-2017 kmenová dramaturgyně MDK. Vystudovala dramaturgii činoherního divadla na DAMU, poté byla dva roky v angažmá v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích, spolupracovala také se Západočeským divadlem v Chebu a Městským divadlem Mladá Boleslav. Mezitím učila dramatickou výchovu, pracovala pro Českou televizi a občas publikovala na portálu O divadle.cz. Jako dramaturg působí rovněž v pražském divadelním souboru 3D company, který hraje pátým rokem v Žižkovském divadle Járy Cimrmana.

Komentáře

Komentáře