Léto 2015/II: Festival jako “rodinný projekt”

Přírodní amfiteátr v západočeském městečku Lokti je místo s jedinečnou atmosférou a poněkud pohnutou historií. Na festivalu, který se tam koná od roku 2000 jsou cenné především dvě věci: Atmosféra, čímž nemám na mysli pouze prostředí, ale i přístup pořadatelského týmu, a také kontinuita. Jestli je tu něco skutečnou tradicí, tak je to nenásilné propojení atraktivního prázdninového zážitku s vysokou uměleckou úrovní. To je u letních produkcí věc krajně nesamozřejmá až ojedinělá.

Od letošního ročníku se ředitelkou stala Barbora Ježková. Produkční a původním povoláním herečka, dcera operního pěvce Jana Ježka, který festival založil. “Ten nápad se skutečně zrodil v hlavě mého otce. Moje rodina pochází z nedalekého Sokolova a když jsem byla malá, tak jsme nějaký čas žili přímo v Lokti. Můj táta jezdil s kočárkem kolem zarostlého amfiteátru, který za komunistů samozřejmě chátral, a říkal si, že ho jednou někdo musí obnovit. To ještě netušil, že to bude o mnoho let později on sám. V roce 2000 se rozhodl navázat na zapomenutou tradici, ačkoli s ničím podobným neměl zkušenosti. Prvotní představy o fungování festivalu byly dost naivní – například hrát Rusalku v jedenácti reprízách po sobě a podobně. Dá se říct, že jsme si na prvních ročnících dost vylámali zuby. Prodali jsme všechno, co jsme měli, abychom vůbec mohli zaplatit lidi, kteří pro festival pracovali. Postupem času jsme se ale cestou pokusů a omylů naučili, co funguje a co ne, například, že šest představení za léto je maximum. Díky radnici se průběžně začalo revitalizovat okolí amfiteátru, které už dnes vypadá docela jinak, než před těmi patnácti lety a podařilo se prostor definitivně oživit.”

Ptám se Báry, v čem podle ní tkvěl následný úspěch festivalu. “V té době ještě nebylo tak obvyklé hrát klasickou operu pod širým nebem, v takovém prostředí, navíc v inscenacích, které vznikaly na míru unikátnímu prostoru loketského podhradí. Dnes už je ale veliká konkurence, takže se nám zkrátka nedaří vyprodat tolik repríz.”

V čem se ještě lišila a liší skutečnost od původních představ? “Ačkoli Loketské kulturní léto se dostalo do povědomí veřejnosti jako operní festival, naše původní představy byly trochu jiné a této nálepky bychom se rádi zbavili. Přejeme si, aby se v rámci festivalu do budoucna nehrála jen klasická opera, což se v podstatě povedlo až letos, kdy kromě obligátní Rusalky, kterou se kdysi amfiteátr otevíral, byla na repertoáru koncertní verze klasického muzikálu Bídníci (u příležitosti třicátého výročí londýnské premiéry) a na hradním nádvoří se hrála Balada pro Banditu v nastudování příbramského Divadla A. Dvořáka.”

Bára Ježková
Bára Ježková

Původní model fungování festivalu byl podstatně náročnější, a to i časově. Svolalo se obsazení, sbor a orchestr, zkoušelo se od pondělí do čtvrtka přímo v prostoru, v pátek a v sobotu se hrálo a od pondělka už se zase zkoušela další opera.“Každý rok se samozřejmě hrála Rusalka, kterou se festival buď zahajoval nebo naopak končil, pak byla vždycky nová premiéra a reprízoval se loňský premiérový titul.”

Během vzpomínání na festivalové počátky jsem se Báry zeptala, odkdy pro festival pracuje, protože v době jeho vzniku byla mladičkou studentkou pražské konzervatoře… “Na chodu festivalu se nějak podílím od samého začátku. Začínala jsem jako roznašečka letáků, tehdy se to ještě smělo. Jezdili jsme se spolužáky po přilehlých vesnicích a městech a rozdávali pozvánky na Rusalku nebo na Kouzelnou flétnu. Později jsem se stala asistentkou režie. Martin Otava je dvorní režisér loketských operních inscenací a tomu jsem asistovala. Pak jsem volně přešla do produkčního týmu a od letoška se tomu věnuji průběžně celý rok, od dramaturgie nadcházejícího ročníku, oslovování umělců a prvních schůzek kvůli financování, až do závěrečného úklidu a poslední proplacené faktury.”, popisuje Bára své nově nabyté ředitelské povinnosti. ”Až na základě vlastní zkušenosti jsem si uvědomila, co všechno taková akce obnáší a musím říct, že jsem nečekala, jak náročné je plnit takovou funkci. Dodnes nechápu, že můj táta přitom ještě dokázal normálně dělat kariéru.”

Zajímalo mě, kdo všechno tedy ještě stojí za organizací. “Je to opravdu náš rodinný projekt. A vzhledem k tomu, že nemám sourozence, tak jsme v tom především my tři – já, máma a táta. A pak samozřejmě spousta našich přátel a známých, kteří se pohybují v kulturní sféře a moc nám pomáhají. Na rozdíl od jiných festivalů ale nemáme žádné PR specialisty nebo tzv. naháněče sponzorů. Všechno musíme dělat my. Vlastně je to akce, která je navdzory svému rozsahu dělaná v neobvykle malém počtu lidí. Nicméně, máme kolem sebe tým, který pracuje s velkým zaujetím pro věc a často jen z přátelství k naší rodině. Nedokážu si představit, jak by to vypadalo, kdybychom najímali úplně cizí lidi… To, že do toho všichni tzv. dávají srdce se podle mě určitě odráží na celkové atmosféře festivalu.”

Letní nabídka kultury je poměrně bohatá po celé republice a Karlovarský kraj není výjimkou. Zahrála jsem si na potenciálního diváka neznalého kontextu a zeptala se, čím je loketský festival výjimečný. “Určitě je to prostředí. Naprosto ojedinělý výhled na hrad přes řeku Ohři. Pak je to podle mě kvalita provedení. Snažíme se neslevovat z profesionálních kritérií a udržet vysokou uměleckou úroveň jednotlivých inscenací.” Po zhlédnutí letošního programu musím dát Báře za pravdu. Princip turistické atrakce v tomto případě naštěstí nezvítězil nad uměním…

“Snažíme se uspokojit běžné diváky, kteří během roku do divadla téměr nezabloudí i operní fajnšmekry.”, doplňuje Bára. ”V tomto směru má samozřejmě hlavní slovo můj otec, protože se v tom prostředí přirozeně pohybuje a tím pádem má přehled. Díky němu u nás zpívají spičkoví sólisté i hosté ze zahraničí.” Dramaturgii konkrétního ročníku Bára kromě svého otce konzultuje také s dirigentnem Janem Chalupeckým, který řídí festivalový orchestr u většiny titulů a sedí ve správní radě festivalu.

Zajímalo mě, kdo jsou podle Báry diváci Loketského kulturního léta. “Rozvrstvení publika je zajímavé. Mám pocit, že třeba letos byli úplně jiní lidé na Bídnících, jiní na Rusalce i na Baladě pro banditu. Zároveň je fajn, že se najdou i diváci, kteří strávili v Lokti celý víkend a viděli všechna tři představení.”

Festival se očividně těší také přízni místních obyvatel, kterým kromě určitého vytržení ze stereotypu přínáší samozřejmě i výdělek, vzhledem k počtu návštěvníků festivalu, kteří do města přijedou.

Na závěr se přirozeně nabízí otázka, jak to s Loketským kulturním létem vypadá do budoucna…“Letošní ročník byl v mnohém odlišný, ale ukázalo se, že model prodlouženého víkendu (hrálo se od čtvrtka do soboty) a tří až čtyř titulů může fungovat. Stejně tak hraní na hradním nádvoří, kde je sice výrazně menší kapacita hlediště, což pochopitelně není moc výhodné, ale hrad má tak úžasnou atmosféru, že bych ráda zachovala i tento hrací prostor.”

Budoucnost festivalu je ale samozřejmě podmíněna především finančně. Každému, kdo má alespoň trochu vhled do problematiky financování kultury musí být jasné, že pořádání dalších ročníků není žádnou jistotou, což mi Bára potvrdila. “Někteří možná mají pocit, že nám festival přináší kdovíjaký výdělek, ale opak je pravdou. Málokdo si uvědomuje, jak vysoké jsou náklady na pořádání takové akce. Několikrát už jsme museli financovat pár věcí z rodinných peněz a to se, při vší lásce k divadlu, nedá dělat donekonečna. Vše tedy záleží na tom, jestli seženeme sponzory, případně do jaké výše projekt podpoří město a kraj.”

Dovětek autora

V amfiteátru se samozřejmě koná bezpočet jiných akcí, rockových koncertů nebo hostování Letních Shakespearovských slavností, ale troufám si tvrdit, že do takového prostředí nepasuje nic tak dobře jako festival kvalitního hudebního divadla. Z dramaturgického hlediska je velkým přínosem citlivý výběr titulů vycházející z prostředí, které s nimi přirozeně souzní. I když je divadlo věc velmi pomíjivá, večer strávený v hledišti Loketského kulturního léta je zážitkem, který hned tak nevyprchá.

Galerie

Zajímavost:

Cestáři, pojem z festivalové hantýrky. Protože se v Lokti opery hrají v reálném prostředí, kterým kromě koryta řeky prochází cyklostezka, na obou hranicích divadelního prostoru stojí hlídači, většinou z řad studentů, kteří mají za úkol zastavovat cyklisty a vodáky a přesvědčovat je, aby vyčkali do přestávky a nenarušovali svým vstupem na scénu probíhající představení. Bára Ježková si plnění tohoto nelehkého úkolu sama vyzkoušela a má na to několik – většinou humorných vzpomínek.

 

Autor

Kristýna Čepková
Kristýna Čepková

Od sezóny 2016-2017 kmenová dramaturgyně MDK. Vystudovala dramaturgii činoherního divadla na DAMU, poté byla dva roky v angažmá v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích, spolupracovala také se Západočeským divadlem v Chebu a Městským divadlem Mladá Boleslav. Mezitím učila dramatickou výchovu, pracovala pro Českou televizi a občas publikovala na portálu O divadle.cz. Jako dramaturg působí rovněž v pražském divadelním souboru 3D company, který hraje pátým rokem v Žižkovském divadle Járy Cimrmana.

Komentáře

Komentáře