Maryša v Divadle Komedie

Po první, celkem rozpačité (kolísavá kvalita inscenací, nedodržení dramaturgického plánu ani ve změněné podobě) sezoně v novém působišti přichází COMPANY.cz s inscenací, jejíž text je považován za jeden z nejklasičtějších v české dramatice, Maryšou bratří Mrštíků, tentokrát v režii Jana Novotného.

Režisér měl před sebou těžký úkol, protože Maryša patřila až do inscenace Jana Grossmana k textům s jasnou inscenační praxí a důrazem na etnografickou věrnost. Grossman svým důsledným přečtením textu (jak u něj bylo zvykem) ovšem upozornil na to, že ač jde o drama realistické, musíme při jeho inscenování domýšlet to, co Mrštíkové pouze naznačili, že, stejně jako život, je i toto drama složitější. A že nejde o drama nenaplněné lásky mezi Maryšou a Franckem. Ale o nezralé děti, které neví, zda se milují a pakliže by byli stavovsky rovní, nejspíše by spolu ani být nechtěli. Souhlasím s Janem Grossmanem i v tom, že jde spíše o spor dvou alfasamců (Vávra – Francek) o vlastnictví ženy.  Toto důsledné čtení potvrzuje i bohemista Dalibor Tureček ve svém cyklu rozhlasových studií Mýty české klasiky.  Dalším těžkým úkolem bylo pro režiséra vyrovnat se (a případně vyvarovat) epigonství na Grossmanově inscenaci, ve které sám hrál menší roli Fraňka.

Inscenace je uvedena v tematické sezoně Labyrinty, v tomto případě je akcentováno téma labyrintů mezilidských vztahů a klade si otázku, zda se lze dostat ven z pasti doby, ze sítě determinovaných vztahů, z omezenosti sebe sama a pakliže se mu to podaří, projde (ne)změněn? V rámci sezony by mělo divadlo ještě uvést hry Her master´s voice Markéty Bidlasové a Ježíškovu armádu Viliama Klimáčka, obě v režii Vojtěcha Štěpánka.

Až puristicky čistá scéna Milana Davida je vytvořena z kolem dokola postavené zdi stlučené z prken a ledabyle bíle natřených, několika židlí a dvou stolů, jejichž umístění se během děje mění. I kostýmy Jany Hauskrechtové na sebe zbytečně neupozorňují a apriori neupozorňují na původní, Mrštíkovské, zacílení toposu příběhu na Moravské Slovácko. Režijně-dramaturgická koncepce je ovlivněna knihou Christel Petitcollin: Oběť, kat a zachránce ve vztazích a komunikaci, ze které čerpají psychologické motivy jednání svých postav. Maryša je pro ně dítě-oběť, která je rodičem-tyranem (matkou) dovedena až do tragického konce.

Hlavní roli Maryši svěřil režisér mladé talentované absolventce Hudebně dramatického oddělení Pražské konzervatoře, Haně Kusnjerové (talent se v této rodině dědí, jejím otcem je barytonista Ivan Kusnjer), Francka hraje její spolužák z konzervatoře Jakub Chromeček (milostnou dvojici si spolu zahráli již v Novotného režii Fausta, konzervatorní maturitní práci). Lízala hraje Rudolf Stärz, Lízalku Jaromíra Mílová a Vávrou je Vilém Udatný. Kusnjerová svou Maryšu hraje zpočátku jako nezralé, rozpustilé děvčátko, které dokáže otci navzdory dělat u oběda šprťouchlata, ale na vdávání je velmi nezralá, s Franckem se jedná spíše o pošťuchování než o „vztah“. Ve velké zkratce a nepříliš přesvědčivě je její rozpustilost prací matky zlomena, Vávru si vzít musí, čímž se podvoluje vesnické frazeologii a zůstává v ní i po Franckově návratu z vojny, kdy za ní přichází do mlýna, aby si ji odvedl. Ona mu odpovídá pouze frázovitě „Nešťastná su, ale špatná nebudu“ a spíše jej chlácholí, jako malé dítě, ona, „zralá“ žena.

Chromečkův Francek je zpočátku stejně nezralý a nejistý jako Maryša, ale z vojny se již vrací dospělý muž, který bojuje za svůj pošramocený život. Škoda, že režisér nedokázal herecky usměrnit Viléma Udatného, který vedle rošťácky civilní Kusnjerové své výrazové a mluvní prostředky předimenzoval. Jistým dramatickým odlehčením je Strouhalka Evy Vrbkové, která mimicky vděčnými posunky a trhanou řečí domlouvá Maryše, aby si Vávru vzala. Pakliže bychom se na její roli podívali přísněji, jde herecky o vybočení z tématu hry, ve které mají hrát hlavní slovo suché fráze. Nikoliv groteskní přecpávání se na čaji u sousedky.

Poněkud nešťastným se mi zdá rozšíření scény násilí mezi Vávrou, Rozárou a Maryšou v předposledním jednání, kterou Mrštíkové pouze naznačují, ale v Novotného inscenaci je před diváky zpodobněna opravdová scéna domácího násilí, takže Vávrovo vemluvné „…na hromech líháme, na hromech vstáváme. Je teho potřeba? Musí to bét?…všechno pro tebe udělám…“ v následujícím, závěrečném, jednání působí nepravděpodobně. Ani Maryšino tvrdé ponouknutí „…cos nedopil…“ jako by přicházelo okamžitě po násilné scéně, bez Vávrova textu mezi tím. Vávra dopíjí a umírá. Představení končí, a ač Maryša v Komedii přináší nový, postmoderní pohled ovlivněný psychologií, dostavují se rozpaky z toho, zda jde o pohled správný.

Autor

Jitka Neureuterová
Jitka Neureuterová

Narozena roku 1985 v Praze. Katedru divadelní vědy Univerzity Karlovy v Praze absolvovala v roce 2012. Specializuje se především na české činoherní divadlo 20. a 21. století a osobnost herce Václava Vosky. Mezi její koníčky patří divadlo, četba, poslech mluveného slova a její kocour Arbenin.

Komentáře

Komentáře