Mimořádně: Česká herečka na berlínském festivalu

Anežka Rusevová v inscenaci Scherbenpark (zdroj - web herečky)

Začátkem letošního března proběhl v Berlíně dvanáctý ročník festivalu nezávislého divadla 100 Grad Berlin Festival. Na scénách divadel Hebbel am uffer,  Sophiensaelen, Theaterdiscounter a Ballhaus Ost se ve čtyřech dnech odehrálo přes sto představení současného divadla, tance, videoinstalací, koncertů a performancí spojujících různé žánry včetně výtvarného umění. Rozsáhlý záběr festivalu dal prostor mladým umělcům nejen z Německa, ale z celého světa.

Jedinou českou zástupkyní na tomto festivalu byla Anežka Rusevová s monodramatem Scherbenpark ruské autorky Aliny Bronsky, které původně nastudovala pro norimberské Gostner Hoftheater. Absolventka DAMU (ročník 2009/10) je již několik let v blízkém kontaktu s německou divadelní scénou, v roce 2008 a 2009 strávila dva semestry na věhlasné divadelní škole Hochschule fur Schauspielkunst Ernst Busch v Berlíně, kde také vystoupila v několika představeních. S divadlem Gostner Hoftheater Nürnberg Anežka Rusevová spolupracuje od roku 2012; hrále zde v inscenacích Gegen die Wand, love.net a od června 2014 Scherbenpark v režii Tillmana Seidela, s níž 1. března 2015 vystoupila v berlínském Hebbel Theater.

Park střepů
Inscenace Scherbenpark – v překladu „park střepů“ – pojednává o mladé Sasche, dceři ruských přistěhovalců, která prožila v době svého dospívání velkou tragédii. Jak již bylo řečeno, jedná se o monodrama, jediným aktérem i vypravěčem v jedné osobě je tedy právě Sascha v podání Anežky Rusevové.

Sascha je podivuhodnou osobností. Je velice inteligentní, racionální, odvážná, tvrdá na sebe i na ostatní. Nenávidí muže a má k tomu dobrý důvod. Jejím životním snem je zabít Vadima, svého otčíma. Způsob vyprávění není lineární a jednotlivé střípky příběhu se objevují postupně, dějové roviny se prolínají. Sascha se dívá na zásadní události svého života s odstupem deseti let: vypráví, co všechno se stalo předtím, než v sedmnácti letech „odešla“.

Nejprve se seznamujeme se Saschou. Dozvídáme se kolika jazyky mluví, co všechno se naučila ve škole, jací byli její sourozenci a jaká byla její matka a jaký byl Vadim. Začínáme tušit, že matka zemřela a že původcem všeho zla byl právě Saschin otčím, surový budižkničemu, který nic nedělal a všechny jen urážel. Matka byla podle všeho nepříliš inteligentní, ale zato citlivá umělkyně, herečka. Vzala si Vadima a nebyla schopná ho opustit, ani když se projevil jako grázl.

Po matčině smrti přijela vzdálená sestřenice Maria z Novosibirsku: nevkusná, ohromná, ale vřelá žena, která uměla skvěle vařit a brzo si všechny získala. Skoro i se Saschou se jí to povedlo, kdyby jí jednoho dne nenačapala in flagranti. Vidina nového muže v domácnosti Saschu přiměla k rozhodnutí utéci. Paradoxně ale právě u muže hledala útočiště – byl to postarší novinář Volker, který jí dlužil laskavost. Na rozdíl od mužů, s nimiž se Sascha dosud setkala, byl Volker vzdělaný a slušný člověk, což jí začalo imponovat. Byl tu ale i jeho sedmnáctiletý syn a vztahy se začaly poněkud zamotávat… Až v závěru příběhu a tedy i inscenace se Sascha odhodlá k pojmenování toho, co bylo na počátku… Ne zcela potrestaný zločin a především Saschin pocit viny, který si po celou dobu nese s sobě. Možná proto odešla pryč ze sídliště, od svých sourozenců, od Marii i od Volkera s jeho synem.

Text je napsán útržkovitě a v náznacích, které se však na závěr složí v celkový obraz. Různá časová období Saschina života jsou v rámci jevištního času důmyslně oddělena. Herečka si vypomáhá přestavováním funkční scény z pivních přepravek. Na přepravkách se dá sedět i stát, dá se s nimi také házet, speciální sestava přepravek na kolečkách může být zdí i dopravním prostředkem. Dynamické části vyprávění, plné pohybu a energie střídají tišší momenty, v nichž se představitelka Saschi stáhla do kouta jeviště k téměř intimní zpovědi. Rovněž práce se světly podpořila rozdílný charakter jednotlivých částí vyprávění: nasvícení přepravek tvoří na zdi iluzi panelákových domů, hlavního místa děje.

Monodrama pochopitelně klade na herečku vysoké nároky nejen po psychické, ale i fyzické stránce. A inscenaci Scherbenpark lze označit za velmi fyzickou: přesuny přepravek a téměř akrobatické akce s nimi, převleky a dokonce i pěvecké číslo ve stylu Marilyn Monroe, to vše nedalo Anežce Rusevové ani chvíli oddechu. A nutno dodat, že se tohoto úkolu chopila s plným nasazením. Od začátku navázala přímý kontakt s diváky a svým upřeným pohledem a přesvědčením s nimi komunikovala takovým způsobem, že dokázala udržet jejich pozornost po celých padesát minut představení.

pro O divadle: Petra Dotlačilová

www.anezkarusevova.com

Galerie

 

Komentáře

Komentáře