Mne blesk se dotekl (Národní divadlo Brno)

Polozapomenuté osudy muže, jehož život bolel.

“Bylo poledne 12. ledna 1928, kdy nebylo v redakci nikoho. Sedl si ke svému stolu, položil na něj rozhlásek a lístek: Nehněvejte se, že to bylo tady. Nechtěl jsem jí zkazit hnízdečko, vždyť ji mám do poslední chvíle neskonale rád. A zde jsem prožil dvacet let. Potom stiskl spoušť. Těžce se zranil a prošel dlouhou chodbou redakce, kde požádal úředníka, aby mu zavolal lékaře. Byl odvezen do nemocnice a tam brzy zemřel. Následoval svou Jindru, oběť lákavé hry se smrtí.”

To napsal o Rudolfu Těsnohlídkovi jeho redakční kolega z Lidových novin Bedřich Golombek, který jako první napsal Těsnohlídkův životopis, jenž vyšel v roce 1946. Tato kniha se stal důležitým, i když zdaleka ne jediným, inspiračním zdrojem pro divadelní inscenaci režisérky Zoji Mikotové, která na jejím textu spolupracovala s dramatičkou Ivou Klestilovou.

Těsnohlídkova první, o tři roky starší žena Jindra Kopecká, kterou její muž oslovoval uměleckým pseudonymem Kaja, byla komplikovaná bytost, která zemřela ve svých pětadvaceti letech ranou z dámského revolveru, jenž nosila na řetízku. Bylo to necelé dva měsíce po jejich sňatku na svatební cestě v Dánsku v červenci 1905. Jediný svědek události Těsnohlídek o neštěstí vypovídal rozporuplně, takže na čas upadl do podezření z vraždy.

Smrt Kaji vrhala stín na celou jeho další existenci. Jakoby jeho celý nadcházející život byl už jen smuteční slavností za umřelou adolescentní lásku, která byla narušovaná jejím neustálým a marným oživováním. Vlastně Kaju nikdy nepohřbil, něco mu v tom bránilo. Ještě po více jak dvaceti letech ji také věnoval verše.

Těsnohlídek zřejmě nedokázal být šťastný ani se svojí druhou ženou, o mnoho let mladší Annou Kutilovou, která mu přivedla na svět syna Milana, a ani se svou třetí ženou Olgou, jíž “nechtěl zkazit hnízdečko”, jak píše ve svém dopise na rozloučenou, a která sama brzy po smrti svého muže spáchala sebevraždu svítiplynem.

Životní tragédie Těsnohlídkova spočívá nejspíše v tom, že lidsky nedozrál, že se nedokázal vymanit ze svých rodinných traumat, neměl se rád. Literární historik Radko Pytlík: “Těsnohlídek trpěl vědomím, že přivolává smrt svých blízkých. Tuto myšlenku zaháněl konáním dobra a pokorou, jdoucí na hranice mučednického sebeobětování.”

Na své trauma snad zapomněl, když nečekaný úspěch vzbudila jeho Liška Bystrouška, když zachraňoval odloženou Lidušku, pomáhal na svět Vánočnímu stromu republiky a dětskému domovu Dagmar nebo když zajížděl na Slovensko objevovat Demänovské jeskyně, když pro čtenáře Lidových novin zpřístupnil neuvěřitelná dobrodružství bodrého chlapíka Eskymo Welzla…

Podle svědectví jeho současníků však působil jako do sebe se zavíjející klubíčko nervů, které snad tu a tam někdo citlivě rozmotal, ale Rudolf si s tím stejně nevěděl rady. Byl to boj s vlastním stínem, nad kterým dokázal někdy vítězit ve svých literárních postavách nebo básních, ale žít s tím neuměl. Rudolf Těsnohlídek jakoby nebyl z tohoto světa – však také Ludvík Kundera, který napsal o Těsnohlídkovi dosud nerealizovaný televizní scénář, svůj text nazval příznačně Brány do podsvětí. Těsnohlídkovy básně svázané sbírek Den a Rozbitý stůl, které napsal na sklonku života, překypují touhou po jiném světě a životě, a také po vzdálených ostrovech, jak píše v básni Rozloučení.

Zdá se tedy k nevíře, že “Těsnohlídek byl považován za jedinečného humoristu, což bylo v Lidových novinách, které měly své interní heslo “List dobré pohody”, zvláště vítané. Těsnohlídek byl jedním z nejčtenějších českých autorů, na jeho soudničky a na jeho romány čekaly dychtivě desetitisíce a statisíce čtenářů,” píše Golombek, který vystupuje v inscenaci Mne blesk se dotekl jako důležitá postava. Jeví se totiž, že to byl jeden z mála Těsnohlídkových souputníků, kteří pro komplikovaného kolegu měli pochopení. A tak si režisérka vybrala právě jeho, aby byl hlavním komentátorem spisovatelových životních i profesních eskapád. (Je na místě připomenout si, že Bedřich Golombek, významný novinář a po válce také šéfredaktor pražské redakce Lidových novin, byl nucen po únoru 1948 opustit svou profesi a pracoval v brněnské továrně na rentgenové přístroje.)

Není ovšem tragédie bez komedie. Nad spisovatelův nešťastný životním příběh vyčnívají radostně vrcholy jeho literární tvorby, jeho romány z periferie se zemitými lidovými postavami s charakteristickým humorem a mluvou „brněnské plotny“. V ponurých chladných vodách se najednou vynořují osvěživé tóny, které zaznívají ze zamilovaných liščích tlamiček Bystroušky a Zlatohřbítka: “Bóžinku, ten je hezké! Ten je hezké!”, “Nebude vám, slečno, nemilé, kdybych vás opět navštívil?”.

Divák se tak ponoří do světa autora v mnoha ohledech ještě neobjeveného, nahlédne do zákoutí duše, která hledá vykoupení. V čem? Odpověď lze otázkou, kterou si režisérka vepsala do scénáře: “Není pro básníka rozhřešením právě jeho dílo?”.

 

Autoři: Rudolf Těsnohlídek, Zoja Mikotová, Iva Klestilová

Režie: Zoja Mikotová, scéna: Jan Štěpánek, kostýmy: Marie Jirásková, hudba: Zdeněk Kluka

Hrají: Dušan Hřebíček, Marta Zaoralová j. h., Elena Trčková, Monika Maláčová, Marie Durnová, Vladimír Krátký, Pavel Doucek, Michal Bumbálek, David Kaloč, Martin Veselý

Světová premiéra: 22. 3. 2019

 

Galerie

Komentáře

Komentáře