“Režisér nemá být vidět”

první čtená zkouška (s Martinem Hilským) foto: Viktor Kronbauer, zdroj: Agentura Schok

V krásném prostředí Nejvyššího purkrabství na Pražském hradě začínají letošní Letní shakespearovské slavnosti. Tentokrát (24. června) premiérou hry Williama Shakespeara Mnoho povyku pro nic, kterou v překladu Martina Hilského nastudoval režisér Jiří Menzel.

Na Hrad se vracíte se Shakespearem podruhé. Letos tu bude mít premiéru vaše inscenace komedie Mnoho povyku pro nic, ale zároveň se budou hrát i „vaše“ Veselé paničky windsorské, které jste pro Letní shakespearovské slavnosti inscenoval v roce 2009. A to nejsou zdaleka jediné hry Williama Shakespeara, jež jste režíroval. Jaký k němu máte vztah?

Kladný! A chtěl bych mít jeho tantiémy. Ale vážně, ten alžbětinskej grafoman je samozřejmě skvělej. A já přidám něco rouhavého – byl to nestydatě komerční autor. Psal tak, aby mu do divadla chodili lidi. S dnešního hlediska by si od umělecké kritiky zasloužil ohrnutí nosu. V jeho hrách se morduje o sto šest. Zlo je v jeho hrách přitažlivé stejně jako u současných dramatiků a scenáristů , ale na rozdíl od nich se na zlo dívá jako na zlo, ne jako na atrakci. Zrovna jsem říkal panu Hilskému, jehož překlad hrajeme, že snad obsah žádné hry nevystihuje tak přesně její název, jako právě Mnoho povyku pro nic. Kdyby to někdo takhle napsal dneska, tak s ním kritici pěkně zametou…

Ale má cenu ho hrát?

Má, i když jeho komedie nejsou vlastně nic víc než pár anekdot, nápadů, situací, které on mistrně rozehrává. A každé figuře dá nějaký tvar, aby obnažil lidskou směšnost. Jeho genialita tkví v tom, že na rozdíl od současných dramatiků drama, napětí a všechno, co divák potřebuje včetně mordů a zápasů i velkých citů, dokázal vždycky včas odlehčit. On se s tím nepáral a to se mi na něm líbí. Mám z jeho textů pocit, že se s psaním moc nepáral, psal velmi lehkou rukou. A to, co se píše lehkou rukou, to přetrvá. Zatímco to, co se vysedí, s cílem něco velkého sdělit, to za chvilku nudí.

A Shakespeare lidi nenudí.

Ne, naopak, pořád je baví. A mě taky, i herce. Je to hezká řeč, stojí za to ji znovu poslouchat. Problém mají možná Angličani, protože se jim všechno hraje pořád tak, jak to Shakespeare napsal – to je jako kdyby se u nás něco hrálo ve staročeštině. My ovšem máme výhodu stále nových překladů.

Říkáte, že zkoušení a hraní musí bavit i herce. Jak toho režisér může docílit?

Moje deviza od mládí je, že mě především zajímá, co napsal autor a jak si s tím poradí herci a vůbec mě nezajímá, co si k tomu vymyslel režisér. Režisér nemá být vidět. On je první divák, který se kouká na herce, umožňuje jim souhru a dokonce jim dává příležitost naučit se něco nového, aby byli dobří i pro příští role v dalších inscenacích, aby se obohatili. Můj úkol režiséra je najít v nich, co sami o sobě ani třeba nevědí a dokázat, aby to objevili. Důležité je, aby herec zůstal sám sebou, režisér by ho neměl znásilňovat. Herec má svou vlastní osobnost a té já se musím přizpůsobit. I pro mě je jisté dobrodružství v souboru, který zatím neznám, rozeznat, kdo jaký je a čeho by mohl být schopen.

Takže režie je služba autorovi a hercům?

Je. Nemám rád, když z představení trčí režisérské ego, které hlásá „autor je pitomec a já z toho konečně musím udělat divadlo“… Divadlo je živej tvor. Není tu nic jiného, než herec a text. Všechno ostatní jim může jenom pomáhat, ale nemá tu jejich váhu. To si myslím, a taky proto nedělám okázalá představení a tudíž se o mně jako divadelníkovi moc neví.

Tedy, kdo už by u nás byl slavnej, když ne Jiří Menzel?

Kdokoli, kdo umí na sebe upozornit.

Možná v Česku, ale pokud vím, mnohde v Evropě mají na repertoáru komedie ve vaší režii přece řadu let…

To je pravda, třeba v Sofii hrají moje inscenace Bez roucha a Blbec k večeři bez přestávky už dvanáct let, podobně v Maďarsku i jinde, ale i v Praze je to tak. Komedie, které jsem inscenoval v Divadle Bez zábradlí, se hrají nepřetržitě od devadesátých let a na Vinohradech je Brouk v hlavě na programu taky už sedmnáctý rok. Heč!

Čím to podle vás je?

Jednak musí být dobrá hra, to především, a taky se musí nacvičit pořádně, aby se časem představení nerozvezlo; někdy si herci, když jim otrne, postupně začnou dělat, co chtějí, zapomenou na kázeň. Už když se zkouší je třeba jim vštípit, aby respektovali, co jsme postavili na začátku. A taky je to musí bavit. Jestli je na jevišti pohoda, přenese se i do hlediště. Pak je příjemné se na hru dívat i po letech.

Inscenovat komedii na nádvoří Nejvyššího purkrabství určitě není totéž, jako v kamenném divadle. V čem je výhoda a jaké jsou tu nástrahy?

Konkrétně pro Shakespeara je tenhle prostor jako dělaný, podobně příjemně se dělá i na točně, ať už v Českém Krumlově nebo ve finském Tampere, kde jsem také Shakespeara dělal. Není to kukátkové divadlo, žádná intimní scéna, jde vlastně o arénu, s trochou nadsázky řekněme o jarmareční podium, pouliční divadlo. K Shakespearovi to sedí, tak se má hrát. Jakmile bychom se snažili o něco navíc, bylo by to špatně. Scéna je to krásná, není třeba mnoho rekvizit. Rizikovým momentem je samozřejmě akustika.

Nepoužijete mikroporty?

Ne, probůh, nikdy. Jen herce od první zkoušky cepuju ve výslovnosti a upozrňuju, že musí dbát na to, aby jim bylo rozumět. Někdy se mi zdá, že je to školy moc neučí, o to jsem pak protivnější, když vysvětluji, že musí dýchat, a vědět, že jevištní řeč je stylizovaná, že nelze – ve snaze být přirozený – mluvit, jak nám zobák narost’.

Od slavné Mandragory v Činoherním klubu v roce 1965 jsem napočítala přes osmdesát vašich divadelních režií na domácích i na světových scénách od Tampere přes Basilej, Curych, Bochum, Budapešť, Záhřeb, Sofii, Berlín, Paříž, Cagliari až k Oslu a velmi často se na tato jeviště vracíte. S oblibou říkáváte, že k vám látka, ať už filmová nebo divadelní, musí přijít v podobě nabídky. Jsou nějaké výzvy na obzoru?

Nebylo by spravedlivé říkat, že ne. Nabízejí mi práci leckde, i doma, ale, mám-li být upřímný, docela mi vyhovuje i nicnedělání. Čtu, pouštím si filmy, zlobím, dělám všechno, co jsem za mlada nesměl…

Jenže každou chvíli si jedete někam do světa na festival pro ocenění. Protože, skromnost neskromnost, jste světově uznávaný režisér.

Fakt je, že mi lidi leckde – v Maďarsku, v Německu i jinde – dávají najevo, že mají rádi moje filmy a že jsem u nich udělal i několik dobrých divadel. Řeknu to, i když se budu zdát nafoukanej: opravdu světový český biják jsou jenom ty Ostře sledované vlaky. Ty znají všude a dávají mi to znát nejen lidé z branže, ale často i náhodní kolemjdoucí na ulici, na letišti, zaměstnanci divadla. Lichotí mi to, stejně tak mě těší, když vidím, že se moje filmy pořád vysílají a že se na ně lidi dokáží už poněkolikáté dívat. I když opakuji, ke všem těm látkám jsem přišel ne-li náhodou, tak díky tomu, že mě někdo oslovil. Snad jsem to všechno tak úplně nezkazil.

Zkrátka je na co být hrdý.

I když doma pociťuji v posledních letech od mladší generace averzi vůči své osobě a mrzí mě to, vlastně si ten svůj život musím závidět. Leccos se mi podařilo a navíc mám štěstí na dobré lidi kolem sebe. Až mám mindrák, že všichni jsou lidsky lepší než já. Třebaže někdy vypadám jako mrzout, uvědomuji si, že tady jsou skvělí lidi, nezištní. Je jich sice málo, ale jsou.

Pustil jste se taky do něčeho úplně nového?

Jo, jedna novinka by se přece našla: jsem malíř. Tuhle jsem prodal dva obrazy za šedesát tisíc.

Vy malujete?

Donedávna ne. Ale pro jednu charitativní akci oslovili známé lidi, aby namalovali obrazy a ty že se pak prodají v dobročinné aukci. Tak mi přinesli dvě plátna, barvy, dali instrukce, jak nakládat se štětcem a já jsem si řekl – buď udělám školní výkres a ztrapním se, nebo musím mít nápad. Nápad v moderním umění je důležitější, než umět malovat. Rozhodl jsem se, že udělám abstraktní obraz. Vzal jsem naši Andulku, nabarvil jsem jí prdelku a posadil jsem ji na bílé plátno. Na větší plátno jsem totéž udělal s Olinkou – a už ze mě byl abstrakcionista. Umění, jak známo a jak napsal už geniální pan Efraim Kischon, není obraz namalovat, ale umět ho prodat. Na začátečníka je šedesát tisíc docela slušnej výsledek.

Galerie

Autor

Marta Švagrová
Marta Švagrová

Marta Bystrovová – česká novinářka v oblasti kultury, která pracovala jako redaktorka, vedoucí kulturních rubrik i zástupce šéfredaktora ve Svobodném Slově, Týdnu a Lidových novinách. V těch působí dodnes, vede seminář žurnalistické tvorby na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Píše pod jménem Marta Švagrová.

Komentáře

Komentáře