Mezi vášní a soucitem První polovina scénické studie Divadla U stolu je prakticky doslovným přepisem dialogu mezi Myškinem a Rogožinem, který spolu vedou nad mrtvým tělem zavražděné Nastasji Filippovny v poslední kapitole románu Idiot. Po zamčení dveří se ale dostávají do druhé poloviny a hlouběji do minulosti. Nacházejí příčiny Nastasjina jednání i věci, které mají společné, dovysvětlují své city k ní a k sobě navzájem. Láska Rogožina je vášnivá, láska knížete Myškina pramení ze soucitu. Zatímco ve Wajdově inscenaci je Nastasja Filippovna přítomna pouze v názvu a v tématu obou mužských postav, v Divadle U stolu ji fyzicky ztvárňuje Jana Přibylová. Funguje tu ale jen jako jakési němé magické fluidum, vzpomínka, či snad duše mrtvé Nastasji Filippovny. Jejím jediným výrazovým prostředkem je tanec, kterým celkem třikrát reaguje na to, o čem se Rogožin s Myškinem baví.
Mezi černou a béžovou To, co režisér František Derfler trefně nazývá scénickou studií, je tak vlastně hodinovým scénickým dialogem dvou postav na velmi minimalistické scéně, na které se kromě herců nachází jen pár dřevěných židlí, lavic a dva stoly. Parfen Rogožin v podání Viktora Skály je obrovskou, do černého pláště a obleku oděnou, charismatickou postavou plnou vášně a agrese, která z něj uniká v nekontrolovatelných výbuších hněvu. Proti němu o poznání subtilnější Michal Bumbálek působí v béžovém nepadnoucím obleku, nehodících se botách a s řídnoucími vlasy jako ubohý idiot. Při pouhém fyzickém porovnání těchto dvou mužů je naprosto jasné, proč Nastasja Filippovna neustále utíká od Myškina k Rogožinovi, avšak když promluví, bezesporu se najde i mnoho důvodů, proč miluje zrovna knížete. Františku Derflerovi a kostýmní výtvarnici Elišce Ondráčkové se díky důslednému výběru typů a vizuální výstavbě postavy podařilo vytvořit dokonalý kontrast charakterů, který samozřejmě podtrhují Viktor Skála a Michal Bumbálek svým protikladným hereckým projevem.
Mezi Nastasjou Filippovnou a Idiotem Pro diváka Nastasji Filippovny v Divadle U stolu není nutná znalost Idiota, aby se ve hře zorientoval. Je ale stěžejní ve způsobu, jakým je inscenace vnímána. Motivy postav, ač jsou poměrně dobře vykreslené, jsou se znalostí románu daleko srozumitelnější a jasnější, a to především motivy Nastasji Filippovny. Ačkoliv žena nemá v Dostojevského tvorbě samostatné místo, mužské postavy se definují také skrze ni samotnou a znalost charakteru Nastasji má tak zřejmou souvislost s vnímáním charakterů Myškina a Rogožina. Inscenace Divadla U stolu je bezesporu soběstačným scénickým tvarem stavějícím na precizní herecké práci. Avšak se zkušeností s Dostojevským si ji zkrátka užijete o trochu víc.
Divadlo U stolu se ve své inscenaci zabývá poslední kapitolou Dostojevského románu Idiot, ve které kníže Myškin naposledy navštěvuje Rogožina, u kterého nachází též zavražděnou Nastasju Filippovnu. A tak zatímco postava, podle které je nazvaná i celá inscenace leží mrtvá pod prostěradlem, Myškin a Rogožin se stejně jako v románu pouštějí do dialogu nad mrtvým tělem své femme fatale. Jenže scénická studie Divadla U stolu nekončí Parfenovým zavřením dveří, aby je v nočním bdění nikdo nerušil, ale na základě románu dovysvětluje a rozplétá složité klubko citů dvou mužů, které měla Nastasja Filippovna ve své moci.
