Partneři portálu O divadle

Mecenáši

29. března 2024

Stanislav Šárský: Divadlo je sdělení příběhu

Musím říci, že bych každému přála strávit ve společnosti herce Stanislava Šárského byť jediné odpoledne, aby měl možnost zažít jeho dar vyprávění a vtipu. Ač byl pan Šárský po dopolední zkoušce unavený, vyprávěl tak poutavě, že se z domluvené hodiny stalo skoro celé odpoledne.

Jaká je vaše nejranější vzpomínka z dětství?

To je zajímavé. Člověk má v sobě takové vzpomínky skryté a málokdy se k nim vrací. Možná je to také věkem. Jedna z nejranějších vzpomínek na mé dětství pochází z Rakovníka. Jedná se o válečnou vzpomínku. Byla válka, nic nebylo, a když už něco bylo, bylo to na lístky. Moje babička měla prádelnu, žehlírnu a mandlovnu. Takže zbytky mýdla dávala dohromady (dřív nebyly žádné prášky Ariely, Persily apod.) a posílala je mé mamince a ta je ještě upotřebila. Jednalo se o velmi barevnou hmotu. Protože nebyly bonbony, respektive maminka měla ještě předválečné zásoby v pikslách, které se za tu dobu spékaly dohromady (jednalo se o tzv. dropsy) a hmota vypadala úplně jako ta mýdlová. Když nám strejda přivezl mýdlovou směs, tak jsem se v nestřeženém okamžiku tím začal cpát. Maminka křičela „Ježíšmarjá!“ a bubliny mi šly ze všech možných otvorů. To mi mohly být asi tři roky. Pak mám ještě jednu vzpomínku, ta je dramatická, ze stejné doby jako první vzpomínka, z období heydrichiády. Bylo krásné ráno, sluníčko svítilo. Nevím, jestli to byl sváteční den nebo to bylo jen brzo ráno, ale tatínek byl doma. Rodiče právě vstávali, tatínek otevřel okno a najednou povídá: „Němci.“ A z obou stran naší ulice stál motocykl s kulometem a dům od domu procházeli němečtí vojáci a čeští četníci.  A táta, protože byl voják, tak měl zbraně a náboje, což se nesmělo. Takže rychle něco nacpal do kamen, kde udělal hranici připravenou „na zátop“, něco strčil do králíkárny, něco do popelnice a něco do mé dřevěné krabice s hračkami a knížkami, kterou jsem měl v kuchyni pod gaučem. Jeden z vojáků se postavil na dvorek, jeden šel s četníkem k nám. Kupodivu vojáci nebyli nijak zvlášť aktivní, ale český četník byl protivný a šmejdil a mamince říkal: „Copak, copak, jste nějaká bledá!“ a maminka odpověděla: „No, nedivte se, takováhle návštěva po ránu…“. Ptal se, co je pod gaučem, tatínek odpověděl, že tam mám hračky.  Bednu vytáhli, ale naštěstí ji neprohlíželi. U králíkárny se tatínek lámanou němčinou domlouval s vojákem a on byl naštěstí také králíkář, takže se začali bavit o králících a odvedl pozornost. Nenašli nic.

Kde jste vyrůstal?

Táta byl voják, takže jsme se často stěhovali, podle toho, jak jej kam přeložili. Rané dětství jsem prožil v Rakovníku a ve Velvarech, a když jsem byl ve druhé třídě, tak jsme se přestěhovali do Terezína.

V první polovině 20. století bylo českou tradicí, že měli lidé doma loutkové divadlo. Bylo tomu tak i u vás?

Náš táta hrál výborně loutkové divadlo, měl obrovskou fantazii. Všechno hrál zpaměti. Žádné knížky, vše si vymýšlel sám. Příběhy s Kašpárkem, Kalupinkou a dalšími. Dokázal nás se sestrou strhnout tak, že když se schylovalo k nějakému dramatu na jevišti, rukama jsme zachraňovali Kašpárka, aby se mu neublížilo.

Váš otec byl voják masarykovsko-benešovské vlády. Co se s ním stalo za války?

Tatínek za války sloužil u Vládního vojska, se kterým se dostal i do Itálie. To dnes málokdo ví, co to bylo.  Šlo o rotmistrovský, důstojnický sbor a nastupoval na povolávací rozkaz. Mužstvo bylo dobrovolné. Během války část vládního vojska předisponovali do Itálie, ale tam jim začali utíkat, takže jim sebrali karabiny a náplň jejich práce bylo kopat zákopy. Stejně zdrhali, dokonce snad i s plukovní kapelou. Když jsem byl po létech se školou v Parmě, tak si na ně obyvatele pamatovali, protože jim pomohli zorganizovat partyzánský odboj.

A jaký dopad na něj měly události roku 1948?

Tatínek byl týlař. Opravoval kanóny apod a pracoval ve zbrojnici. Dopad na něj byl nijaký. Sice byl celý život bezpartijní, ale byl dobrej. A to mi také vždycky říkal: „Nesmíš být na nikom závislej. Nehrň se do žádný party. Musíš být tak dobrej, aby oni potřebovali tebe, ne ty je!“. Tohle ponaučení jsem si odnesl do života.

Skvělá rada do života.

Ano, to je. Dal mi víc takových rad. Např. „Když něco začneš, tak to koukej dodělat, protože jak jednou povolíš a cukneš, tak budeš cukat celej život!“

Takže to byl tzv. férový chlap…

Ano, myslím, že byl. Jen je mi líto, že jsme si víc nepovídali. Sice jsme byli soudržná rodina, ale k minulosti jsme se nijak zvlášť nevraceli, bohužel, protože táta měl bohatý a pestrý život a já z něj vím jen část.

Dočetla jsem se, že váš nejdůležitější divadelní impuls byla návštěva představení Děravá škorně bohušovických ochotníků. Čím vás strhli, že jste se začal věnovat divadlu?

Protože to bylo úžasné!

V čem?

Ve všem. Úžasně to zahráli. To bylo dokonalé představení. Bohušovičtí ochotníci měli odjakživa dobré divadlo. Jde o mastičkářský příběh trhovce a jeho dcery, kterou vydává za kluka. Hlavní milovník se jmenoval Otakar Laboutka a byl to učitel. A když jsem přišel do Prahy do ČKD, přihlásil jsem se do ochotnického souboru Vagonka Tatra Smíchov a Otakar Laboutka tam byl jeden z předních herců.

Kdo soubor vedl a jakou jste měli dramaturgii?

Umělecký vedoucím souboru a režisérem byl Jan Vojtíšek. Hráli jsme například Ženitbu, Není římského lidu nebo Komedii o vějíři od Goldoniho. Šlo o úspěšný soubor, který vítězil na přehlídkách amatérského divadla. Ale já jsem tam byl jen krátkou dobu, asi rok, pak jsem šel na vojnu.

Jak probíhaly vaše zkoušky na DAMU?

Které? Na prvních mě vymetli a já jsem tomu nemohl uvěřit. Měl jsem pocit, že se mi zbortí svět. Že bez divadla nemůžu žít. Tenkrát se s námi nemazlili, žádné zdůvodňování, proč nás nevzali a já jsem nešťastně stál v Karlově ulici před školou, vyšel pan Lukavský a já jsem nevěděl, co mám říct. Nešťastně jsem se ho zeptal, zda má cenu, abych to ještě jednou zkusil a on mi odpověděl: „Já myslím, že jo.“ Měl jsem „úžasný“ repertoár – Hamlet, Romeo, Šrámkovy básničky a byl jsem „nabitý“. Druhé zkoušky jsem dělal, když jsem byl na vojně. To už byl repertoár „slabší“. Za to to bylo komplikovanější, protože jsme s poemou Pabla Nerudy Až se probudí dřevorubec“ v česko-slovenské interpretaci zároveň soutěžili na Wolkerově Prostějově, který jsme de facto vyhráli.  První cena nebyla udělena a my byli druzí. Po prvním kole přijímaček, když mi řekli, že postupuji dále, mi pan profesor Sklenčka řekl, že si musím na druhé kolo ještě něco doštudovat. A poslal mě s Petrem Křiváčkem do knihovny pro Maryšu, ze které jsem si měl vybrat text Francka. Po druhém kole jsem jel zpět do kasáren a čekal na dopis. Když přišel, připadal jsem si jako v Čapkově Pohádce pošťácké. Zvláštně mi voněl. A já se dočetl, že jsem byl přijat. V tu chvíli se rozezněly všechny zvony.

Jaké vedoucí ročníku jste měl?

Nejvíc se o nás staral pan profesor Leo Spáčil, což pro mě bylo boží požehnání, protože to byl, jak říká Jan Werich, „pán, který věděl“. Všecko, co nám řekl je pravda a nikdy jsem ho nepřistihl při omylu.

Jakou zásadní radu vám tedy dal?

„Ne do mírného opocení, krev musíte potit!“

Co vám studium DAMU řeklo o vás samotném?

Hlavně to, že o tom, nevím vůbec nic. Protože jsem neměl žádné příbuzné z umělecké branže. Dva a půl roku jsem si myslel, že už vím, jak na to, ale pak přišla taková situace, kdy jsme dělali velké úryvky z Gribojedova Hoře z rozumu a já jsem hrál Čackého. Můj hlavní monolog, který jsme zkoušeli, byl ten ze závěru, kdy Čackij všem vynadá. Zkoušeli jsme a jednou mi pan profesor Spáčil říká: „Stando, co děláte dneska večer?“ Odpověděl jsem „Nic, pane profesore.“ Tak mi řekl, že se sejdeme v té a té učebně večer. Bylo to v zimě a tím pádem bylo brzo tma. Když jsme do učebny vešli, pan profesor zavřel dveře, ale nerozsvítil, takže udělal dokonalou tmu a řekl: „Tak spusťte.“ A já jsem začal, jak jsem nejlépe uměl. Ale on mi do toho začal mluvit. Ironicky, shazovačně. Za asi půlhodiny mě vytočil tak, že jsem ztratil úplně kontrolu sám nad sebou a začal jsem ječet. Ale sprostý slova. Tehdy se tak nemluvilo a s profesorem už vůbec ne, ale všechna ta slova tam padla.  I ta nejsprostší. Řev a řev a já řval a nemohl jsem přestat. I když mi suše a realisticky také naskočilo mé alter ego, které mi říkalo „Tak to sis zavařil, kamaráde. Teď tě – plným právem – vyrazej.“ Ale pořád jsem řval. „Tak ses snažil dostat na tu školu. Mohlo z tebe něco být, ale takhle sis to celý, hochu, fest podělal.“ Ale ječet jsem nepřestal. Když jsem doječel, zkolaboval jsem zbrocený potem a pouze slyšel, jak se pan profesor balí, zasunuje židli, otevírá dveře a říká: „Fixovat!!!“ Zavřel dveře a já zůstal v té tmě sám, zoufalý, bez vynadání. Druhý den jsem se mu šel omluvit a on odpověděl: „Ne ne, ne, to je v pořádku, ta zkouška k tomuhle sloužila. V takové situaci, v takovém duševním rozpoložení Čackij je a Vy to jen musíte zpracovat.“ A tak jsem zjistil, co to divadlo asi může být. Že to není jen naučit se text a papouškovat věty oznamovací, ale že je to sdělení příběhu. Pravdivost pocitu a pravděpodobnost vášní, což se dnes však moc nenosí.

Takže vaší metodou je Diderotovo „Slzy skrze mozek“?

Víte, ony ty poučky znějí vždycky tak chytře a musí to být ve vás, máte však pravdu.

Dala vám DAMU vše, co jste pro svůj profesní růst potřeboval, anebo jste v něčem cítil nedostatek?

Já myslím, že v podstatě ano. Sice jsme byli nespokojení, jako všechny ročníky byly a budou, protože žádná umělecká škola nemůže naučit umění. To nejde. Může naučit technice. Když je dobře sestavený profesorský sbor, propojí se teorie a praxe a studenti cítí, že se provázanost přelévá z předmětu do předmětu a vše je nasměrováno k jednomu cíli.

Absolvoval jste titulní rolí v Loupežníkovi. Jak na inscenaci vzpomínáte?

Rád. Vždycky jsem si přál si to zahrát ještě jednou, protože jsem měl poté pocit, že vím, jak na to.

Za dob studií jste statoval v ND. Byla praxe jiná než teoretická příprava na škole?

Ani ne.

Měl jste někdy nějaký herecký vzor?

Tenkrát bylo těžké vybírat, protože těch znamenitých herců byla spousta. Člověk jen žasnul, co oni umí. Byli příznivci např. pana Štěpánka, Högera nebo Vosky. Mně se to líbilo všechno dohromady. Asi nejblíže mi bylo herectví Karla Högera a Václava Vosky. Ale takhle se už nehraje. A víte proč? Protože to nikdo neumí. Dost herců i režisérů si totiž myslí, že je to „starý“. Nikdo z nás, ani ti nejlepší z nás, těm starým bardům nesahají po kotníky. A to vám podepíšu kdykoliv a kdekoliv.

Čím vás Ostrava natolik okouzlila, že jste v ní strávil třiatřicet let?

Okouzlila? Vlastně možná máte pravdu. Ostrava je zvláštní. V divadle byla strašně dobrá, skoro se mi chce říci parta, tam se neintrikovalo, všichni jsme byli velmi soustředění na divadlo a divadlo bylo na prvním místě. Práce pro televizi a rádio se odehrávala až po zkoušce a po představení, nikdo by si býval nedovolil narušovat chod divadla.

V letech 1990 – 1991 jste byl šéfem činohry Státního divadla Ostrava. S jakými problémy jste se v této přelomové době museli vyrovnávat a s jakým úspěchem se vám to dařilo?

Hlavní problém byl nedostatek obecenstva. V té době se nechodilo moc do divadla. Bylo tolik událostí, filmů v televizi, že lidé neměli na divadlo čas. I kritika Ostravu opomíjela. Úspěch byl myslím v tom, že jsme neztratili kvalitu a našli si dobré nové spolupracovníky, protože tehdy nebylo možné mít divadlo bez kmenových režisérů a nám všichni odešli do jiných divadel. Zajišťovat sezonu pouze z hostujících režisérů je trošku ďábelské, ale nakonec se to podařilo. Jako šéf jsem byl ve zvláštní situaci. Nebyl jsem jmenovaný šéf, ale zvolený drtivou většinou souboru, k mému překvapení tedy. Ihned po volbě jsem řekl: „Kamarádi, strašně jste mě potěšili, ale zároveň namíchli, protože si dovedu představit, co to obnáší, a upozorňuji vás, že to budu dělat maximálně dva roky. Do té doby, to vám slibuji, za sebe seženu náhradu.“ A to se mi podařilo v osobě Michaela Taranta. Protože, marná sláva, já nejsem tak koncepční člověk, abych dokázal vytýčit směr a mety. Sice jsem měl štěstí na dobrého tajemníka, ale šéfování nebyl můj šálek čaje.

Takže se vám po skončení funkce ulevilo?

Strašně. Spadl ze mě balvan. Už jsem nemusel řešit dilema kolega-nadřízený. Říkat kolegovi, se kterým celý den zkoušíte, „hraješ to blbě, hraj to jinak“, je velmi obtížné.

Jaký byl ten hlavní argument nebo důvod pro to, abyste po tak dlouhé době Ostravu opustil a odešel do Prahy?

Za vše může Michal Lang, který u nás hostoval režií Portugálie od Zoltána Egressyho. Nabídl Apoleně Veldové, Milanu Kačmarčíkovi a mně, že za rok budou s Danielem Hrbkem otevírat na Smíchově divadlo a jestli bychom do toho nechtěli jít s nimi. Protože se v ostravském divadle poměry mírně změnily a s mou ústnatostí by mě tam asi netolerovali víc, než by museli, tak jsem se po ročním zvažování rozhodl nabídku přijmout. Moje žena s rozhodnutím nesouhlasila, ale usmlouval jsem ji na roční zkušenou a každý další rok se to opakovalo. Zůstal jsem tedy na Smíchově a jsem tu rád.

Když máte pochybnosti o své roli či inscenaci jako celku, koho prosíte o radu?

Nikoho. Všechno vím (smích). Ve Zlíně se automaticky chodili kolegové na sebe koukat a vyjadřovali se k roli. V Ostravě a tady (Švandovo divadlo na Smíchově – pozn. red.) v podstatě také. Akorát, že začínám pociťovat určité znaky „stáří“. Já radu nabídnu, ale ke mně se nikdo nehrne.

Nemyslíte si, že jde spíše o respekt a ostych vůči vám?

Nevím, možná. Nebo se bojí, abych se jim nerozpadl.

Jste prchlivý?

Myslím si, že jsem spíše tvrdohlavý, než prchlivý

Až na malé výjimky jste byl vždy v angažmá dlouho. Je v tom potřeba určitého zázemí nebo něco jiného?

Ano, to jste řekla dobře. Pocit určitého zázemí a důvěry je pro mě důležitý.  Stanislav Šárský vstoupil na profesionální divadelní dráhu v roce 1965 a od té doby táhne Thespidovu káru světem. Nejdéle s ní zakotvil v Ostravě, odkud jej mohou znát už i televizní diváci. Jeho příjemně modulovaný hlas často využíval – a dodnes využívá – rozhlas. Již deset let je členem souboru Švandova divadla na Smíchově a jeho zatím poslední premiérou je zde Nebe nad Berlínem. Stanislav Šárský nepatří mezi herce velkých gest a expresivity. Je mu blízký civilní, úsporný, spíše ztišený projev. Což však neznamená, že by jej nebylo na jevišti vidět ani slyšet. Naopak.

Narozena roku 1985 v Praze. Katedru divadelní vědy Univerzity Karlovy v Praze absolvovala v roce 2012. Specializuje se především na české činoherní divadlo 20. a 21. století a osobnost herce Václava Vosky. Mezi její koníčky patří divadlo, četba, poslech mluveného slova a její kocour Arbenin.

Mohlo by vás zajímat

19. 3. 2024
Švandovo divadlo uvede komorní hru Martiny Kinské o nevšední umělecké trojici
12. 3. 2024
„Budoucnost ještě nikdo nenapsal, budoucnost ještě nikdo nevytesal do kamene, budoucnost je otevřená. Jak byste chtěli žít vy?“ (Městská divadla pražská uvedou v Komedii první českou adaptaci románu Aldouse Huxleyho Krásný nový svět.)
1. 3. 2024
Smetanovský operní cyklus Ostrava 2024 nebo balet Rapsodie Bohemia
1. 3. 2024
Divadlo Na zábradlí v březnu uvede Čechovova Racka v režii Jiřího Havelky