V žádné rodině to není tak úplně normální

Soňa Kodetová

S paní Soňou Kodetovou jsem si povídala ze dvou důvodů. Její manžel Jiří Kodet by oslavil 6. prosince nedožité 75. narozeniny a 22. listopadu uplynulo 30 let od premiéry inscenace „Hráči“ Nikolaje Vasiljeviče Gogola v Činoherním klubu, v níž Jiří Kodet vynikajícím způsobem ztvárnil postavu Utěšitele (dle dobových kritik se jednalo o jeho životní roli).

Jiří Kodet patří do zakládající generace Činoherního klubu, pomáhal spoluvytvářet jeho zlatou éru a zůstal mu věrný přes celou dobu normalizace až do roku 1991, kdy odešel do pražského Národního divadla, kde zůstal až do své smrti v roce 2005.

Znala jste Jiřího Kodeta před vaším osobním setkáním?

Znala jsem jej jako herce, protože hrál například ve filmu „Probuzení“ (rež. Jiří Krejčík, pozn. aut.), který byl v té době pro mládež docela kultovní. Tančil se tam rokenrol a bylo to o zkažené mládeži, takže se nám to všem strašně líbilo. Ve škole nám jej nedoporučovali ke zhlédnutí, čímž jeho popularitě samozřejmě pomohli. Ale osobně jsme se seznámili až v Činoheráku.

Historie vašeho seznámení je příznivcům Jiřího Kodeta poměrně známá, ale mě by zajímalo, čím (nebo jak) vás přesvědčil, že je to muž na celý život?

Asi tím, že byl totálně neodbytný! Vzal si do hlavy, že mě musí přesvědčit a nakonec se mu to podařilo.

Ale přitom to s vámi neměl jednoduché!

Neměl, ale nevzdal to.

Ve své knize píšete „[…] naše soužití bylo od samého počátku vzájemným, někdy dost tvrdým soubojem dvou vyhraněných osobností.“ Mám pocit, že Jiří Kodet potřeboval vedle sebe silnou ženu.

Pocit nemáte úplně správný. Potřeboval spíše partnerku, která s ním bude za každé situace. Jeho první manželka měla o životě s ním jiné představy. Odjeli spolu do Ostravy (kam byl Jiří Kodet angažován – pozn. aut.) a měli velmi krušné podmínky, na které nebyla zvyklá. Takže to ztroskotalo na tom, že se nespokojila se životem v Ostravě.

Jak jste se aklimatizovala v umělecky i lidsky tak vypjaté rodině vy – z tzv. „normální“ rodiny?

V žádné rodině to není tak úplně normální. Tady to bylo nicméně dramatické ze strany maminky, Jiřiny Steimarové, ale tatínek, sochař Jan Kodet, byl úplně úžasný. Byl to pán, který měl neskutečné charisma a vnitřní poselství a pro mě byl velkým vzorem, co se týče chování, myšlenek a vlastně všeho. Byl velmi, velmi empatický. Jak vytvářel lyrické sochy, tak byl až křehký, zranitelný. Manžel byl jiný, ale měl z něj hodně.

Vyprávěl vám manžel důvod svého odložení do internátní klášterní školy po válce?

Asi hlavní důvod byl, že byl nezvladatelný. Tenkrát se to však tak nebralo a bylo to obvyklé. Jeho maminka také v mládí chodila do internátní klášterní školy. Nejspíše měli rodiče pocit, že Jiřího škola zklidní. Ovšem myslím si, že se to nepodařilo.

Nesl toto odložení jako trauma? Nebo se s tím vyrovnal a bral to jako část rodinné tradice?

Myslím si, že to jako trauma nenesl. To, co jako trauma nesl bylo, že nemohl být s oběma rodiči, protože oba velmi miloval. I když s novým manželem mámy Jaroslavem Juhanem si rozuměli a bral ho jako svého druhého otce. Spolu chodili bruslit, jezdit na kole. On mu dokonce nechal postavit speciální kolo na dráhu apod. Bohužel to netrvalo dlouho a po Juhanově emigraci se mamince Jiřině velmi zkomplikoval život. Zůstala sama se třemi dětmi, vyhodili jí z divadla. Byla nucena se vystěhovat z rodinné vily, takže se Jiřího rodiče domluvili, že si jej otec vezme k sobě. Zde byly velké problémy, soužití s otcovou novou partnerkou nefungovalo a Jiří občas neměl kde bydlet. Bylo to pro něj velmi složité a tvrdé období.

Jak vás přijala Jiřina Steimarová jako novou manželku jejího syna?

Ona byla velmi zvláštní. Stranila spíše snachám. Nejvíce stranila první snaše a mě spíš brala s určitou rezervou s tím, že se neměli rozvádět. Přestože se nerozváděli pouze z jeho viny. Mě spíše varovala, že se s Jirkou nedá vydržet. Je pravda, že díky jejímu pracovnímu vytížení jsme se s ní vídali dost málo. Děti si jí jako babičku moc neužily.

Jak na vás působil genius loci a milieu Činoherního klubu?

Úžasně. Tam to bylo skvělé. Opravdu to bylo neuvěřitelné, protože se tam sešla parta lidí, kteří si vzájemně nejen že nezáviděli, ale vzájemně se podporovali. Tam nebylo malých rolí, všichni hráli všechno a všichni se vzájemně respektovali. Byly to většinou hvězdy té doby – jak ve filmu, tak i v televizi, ale když byli v Činoheráku, tak to fungovalo úplně úžasně. Vycházeli spolu velmi dobře. Také se stávalo, že tam manžel přebýval, když neměl kde bydlet. Takže to byl takový jeho druhý domov. Samozřejmě tam byly i vypjaté situace, kdy se třeba pohádali, ale spíše tam vládla velmi dobrá atmosféra.

Platil tento přístup i pro partnerky?

Ano. Tam nebyl žádný problém.

Máte pocit, že je toto prostředí i v současném Činoheráku?

Musím přiznat, že nevím. Dlouho jsem tam nebyla. Neměla jsem sílu tam jít, až když mě pozval Ondra Vetchý, tak jsem tam byla na Kunderově Ptákovině. Najednou to bylo jiné, cizí, i když něco tam asi určitě přežívá dodnes. Ale to je už jiná kapitola Činoheráku a já už nejsem její součástí.

Patřila jste mezi manželky, které chodí na premiéry svých manželů? Nebo jste spíše „trpěla“ doma?

Ne. Chodila jsem a chodila jsem ráda. Ale pokud jsme měli hlídání pro děti. Bydleli jsme v Těptíně a to bylo velmi složité, ale většinu premiér jsem viděla.

Měla jste možnost vidět oba dva Revizory?

Měla jsem možnost vidět dva. Oni totiž byli tři. Neviděla jsem Vladimíra Pucholta, ale Olega Tabakova a mého muže ano.

V čem byl, podle vás, mezi nimi rozdíl?

Tabakov byl úžasný, pouze to představení bylo snad o dvě hodiny delší. Tabakov si s tím pohrával, vyhrával, bylo mu to bližší tím, že byl Rus. Řekla bych, že v určitých dimenzích té role se mi můj muž líbil víc a v určitých jiných byl lepší on. Protože manželovi moc nesedělo, když hrál chudého a hladového. Takže byl výborný v tom, když rozehrál druhou část příběhu a všechny dokonale přesvědčil o svém vymyšleném životě. V tom byl jejich rozdíl, ale myslím si, že herecky to bylo vyrovnané. Byly zde pouze určité valéry herectví, které byly rozdílné.

Ve své knize jmenujete několik manželových divadelních rolí, které jste měla ráda. Kterou jste však měla nejradši či byla pro vás tou „životní“ a proč?

Na divadle se mi líbil v několika rolích. Byl výtečný už v inscenaci „Na koho to slovo padne“ (premiéra 4. 12. 1966, pozn. aut.). To byla jedna z prvních, kterou jsem s ním viděla. Pak Revizor (premiéra 23. 5. 1967, pozn. aut.), ale nevím, jestli to byla jeho životní role. Poté „Strýček Váňa“ (premiéra 25. 1. 1973, pozn. aut.). Manžel říkal, že do této role by potřeboval ještě tak deset let dospět, ale měl ji velmi rád. Hrál skvěle Šabelského v Ivanovovi. Za tuto roli dostal cenu Československého literárního fondu. Rolí, ve kterých byl dobrý, bylo hodně. Mně se asi nejvíc líbil v Hráčích. Ale tam šlo o úžasnou symbiózu všech. Opravdu si vyhrávali. Je to neuvěřitelné, že je to už třicet let.

Měli v Hráčích nějakého karetního instruktora?

Měli. Josef Abrhám velmi trénoval.

Je to také ze záznamu představení vidět?

Ano, je to vidět.

Byl váš manžel tímto směrem hravý? Hrál karetní hry?

Ne, vůbec. Nic jsme doma nehráli.

Při čem tedy odpočíval?

Manžel neuměl příliš odpočívat. Pokud odpočíval, tak při práci na zahradě nebo četl. Přečetl množství knih. Četl hlavně v noci, protože často nemohl spát.

Měl oblíbeného autora či autory?

Za komunismu četl detektivky a životopisy sochařů, malířů. Máme doma všechny detektivky autorů, které u nás vycházely. Měl rád skoro všechny literární postavy detektivů. Stejně tak jejich filmové ztvárnění. Velmi rád se díval na Colomba, ten ho bavil nejvíc. Po revoluci se to změnilo. Začala vycházet kvalitní literatura faktu. Jeho nejoblíbenějším autorem byl Winston Churchill. Máme doma jeho souborné dílo, které celé přečetl. V literatuře jej nejvíc oslovoval souboj historických osobností s prostředím, jejich nekonvenčnost a poselství, kterým ovlivnily dějiny.

Otec a děd Jiřího Kodeta byli sochaři. Podědil po nich tuto zručnost?

Ne. Jako malý trošku kreslil, ale tímto směrem se nerealizoval. On zdědil pouze herecký talent z druhé strany rodinné tradice.

Jak je to s jeho pověstným bonmotem „Text se učí pouze zbabělci“? Jak, kdy nebo kde se text učil?

Do určitého věku se doma vůbec neučil. Stačilo mu, co se naučil při zkouškách v divadle. V Činoheráku zkoušeli hodně a on se učil zkoušením. Ale později nastala doba, kdy hlava už tak nefungovala, takže si to začal nahrávat a jak pracoval na zahradě, tak si to pouštěl do ucha. A já to od něj poté okopírovala, když jsem začala chodit do školy.

Po smrti manžela jste začala pracovat na své seberealizaci. Proč jste si vybrala studium politologie? Vedl vás k tomu váš i manželův zájem o historii?

Můj hlavní obor nebyla politologie, ale správní právo a také ekonomie. Vždy jsem chtěla právo studovat, ale za komunismu k tomu nebyly dobré podmínky. To šlo studovat tak maximální rodinné právo, a to ještě bůhví jestli. A také jsem studovat nemohla. Rodiče emigrovali a předtím to nešlo z jiných důvodů. Takže jsem si v podstatě splnila svůj sen.

Náš rozhovor se uskutečňuje o prvním adventním víkendu. Jak u vás doma probíhaly a probíhají vánoční svátky? Jste babička, která peče cukroví?

Přiznám se, že jsem pekla, ale cukroví moc ne. Ráda peču štrúdl, ten mám ráda a pekla jsem jej hodně. Nejsem babička, která má napečeno, navařeno. Mám to vždy velmi hektické a s Bárou se domlouváme, jak to jde. Obě si vezmeme fermany nebo mi řekne, kdy by mě potřebovala a já řeknu, kdy můžu. Snažím se vyhovět, když dcera potřebuje. S holčičkami radši hrajeme nějaké hry, než bych je učila například vařit.

Děkuji za rozhovor a přeji příjemné prožití adventu a úspěšný rok příští.

Galerie

Autor

Jitka Neureuterová
Jitka Neureuterová

Narozena roku 1985 v Praze. Katedru divadelní vědy Univerzity Karlovy v Praze absolvovala v roce 2012. Specializuje se především na české činoherní divadlo 20. a 21. století a osobnost herce Václava Vosky. Mezi její koníčky patří divadlo, četba, poslech mluveného slova a její kocour Arbenin.

Komentáře

Komentáře