Rodina
Narodil se v Chodské ulici č. 5 jako druhorozený syn Václava Vosky staršího (středoškolského profesora matematiky, přírodopisu a fyziky) a Anny Voskové. Vašík, jak se mu celý život říkalo, měl o tři roky staršího bratra Jiřího, který bohužel zemřel během vysokoškolských studií. V tisku se s Václavem Voskou mladším poprvé setkáváme velmi záhy po jeho narození. V rámci propagace českého loutkářství vyšel krátký rozhovor s bratry Voskovými v časopise Loutkář. Po maturitě na gymnáziu roku 1937 se Václav imatrikuluje na Právnické fakultě univerzity Karlovy a pokračuje v rodinné tradici. Voskovy mimoškolní aktivy jsou však natolik časově náročné, že u první rigorózní zkoušky neuspěje. Před opravným termínem vypukne 2. světová válka a vysoké školy na území Protektorátu jsou uzavřeny. Po válce se na práva vrací, aby po jednom semestru studium ukončil definitivně. Během druhé světové války poznává absolventku pražské konzervatoře, Evu Kavánkovou (1916-1990; později přijala umělecké jméno Kavanová), sblíží se a 14. října 1946 mají v Kostele sv. Antonína v Holešovicích svatbu. Jejich prvorozená dcera Eva se narodí o čtyři roky, druhorozená Markéta o dalších pět let později. Obě se později budou věnovat aktivně herectví.
Divadlo
Poprvé stál na jevišti coby tercián, v roli Pážete ve Stroupežnického Paní Mincmistrové. Nikoliv tedy v titulní roli Krasocitného Budulína, jak je mylně uvedeno. Tuto roli ve skutečnosti nikdy nehrál. Po absolvování gymnázia působil i se svým bratrem v Dramatickém studiu ČIN Dédy Papeže, které bylo založeno na podzim 1938. Po zavření vysokých škol Václav Voska přemýšlel, jak to udělat, aby nemusel nastoupit do totálního nasazení do Říše. Díky svému občasnému statování v Městských divadlech pražských a známosti se synem správního ředitele divadla zde získal angažmá jako elév. To spočívalo v obsazování do menších či sborových rolí a v případě potřeby tzv. zaskakování za indisponovaného kolegu. V tu chvíli byla velikost nebo důležitost jeho role v inscenaci irelevantní. Díky jeho píli a šikovnosti si ho brzy všiml režisér Jiří Plachý a poprvé mu svěřil hlavní roli. Bohužel se jednalo o titulní roli ševce Antonína Hitta od rakouského prominentního nacistického spisovatele a dramatika H. H. Ortnera (Ortnerovy hry plnily v dramaturgickém plánu divadla funkci jakési úlitby protektorátním úřadům; během Protektorátu se v MDP inscenovaly dvě jeho hry a v obou měl Voska možnost si zahrát).
Po válce přešel jako nadějná posila do Národního divadla. Jeho postavení se, co se hereckých příležitostí týče, oproti MDP nijak výrazně nezměnilo, a tak (částečně kvůli politickému tlaku) rád přijal nabídku ředitele Oty Ornesta a odešel do nově reorganizovaných MDP, kde získal potřebné zázemí a kde následně odehrál své nejlepší role.
Film
Voska se za svůj život podílel na dvaačtyřiceti filmech, z nichž však více než čtvrtina využívala pouze jeho melodického hlasu formou komentářů, případně dabování jiných herců. U filmu Václav Voska neměl štěstí na „kmenového“ režiséra typu Václava Hudečka, Ladislava Vymětala či Oty Ornesta, kteří hráli zásadní roli v rozvoji jeho divadelní tvorby.
S filmem začíná spolupracovat krátce po svém příchodu na profesionální jeviště rolí studenta Jetelíka v Hašlerově Prosím, pane profesore! z roku 1940. Jako herec nenašel výraznější uplatnění ani v letech čtyřicátých a padesátých, kdy začal vládnout především styl herectví odpovídající socialistickému realismu. Nejvýraznějších filmových rolí se dočkal v šedesátých letech. Postava hlasatele Petříčka (Jak se zbavit Helenky, ČSR 1967) by mohla být jakýmsi soukromým vyznáním práci v rozhlase i jeho vlastním ironickým pohledem na svůj „voice-appeal“, kterého si byl vědom. Z poloviny šedesátých let pochází též nejkritičtější film Voskovy tvorby, satira Bílá paní režiséra Zdeňka Podskalského. Film na motivy povídky Karla Michala Jak Pupenec ke štěstí přišel pohlíží velmi kriticky na tehdejší politickou situaci a mezilidské vztahy. Voska v něm ztvárnil postavu psychiatra Boukala, který průběžně ironicky glosuje dění kolem sebe. Jedna z trefných poznámek doktora Boukala zní: „Většina lidí není zdráva, zejména psychicky.“ Václav Voska patří mezi herce, kteří našli uplatnění také v zahraničí. Díky znalosti jazyka natáčel v (převážně západním) Německu. Poprvé s německými producenty spolupracoval v roce 1965 na filmu Das Haus in der Karpfengasse. Největší rozruch však způsobil dvoudílný film Der Reichstagbrandprozess z roku 1967, kde ztvárnil hlavní roli Jiřího Dimitrova. Režisér Tom Toelle požadoval, aby představitel této postavy byl typem slovanského intelektuála, mluvícího dobře německy, ale zároveň bylo poznat, že němčina není jeho mateřským jazykem. Hesenský rozhlas (producent filmu) měl tehdy v Československu svého dopisovatele, který znal Voskovu práci v divadle a roli mu nabídl. Ten ji, po krátkém váhání, přijal.
Zveme vás do divadla
Voska nepatří mezi masově oblíbené herce, známé z filmu a především z neustále reprízovaných normalizačních seriálů, ale budeme-li mluvit o jeho širší popularitě, získal si ji uváděním televizního cyklu Zveme vás do divadla. Poprvé se coby průvodce tímto cyklem představil divákům 19. ledna 1965, kdy Československá televize uvedla přímý přenos představení Zlodějka z města Londýna z divadla ABC v režii Alfréda Radoka. Koncepce televizních přenosů byla po celou dobu jednotná. Na začátku programu průvodce představil divákům autora a danou inscenaci, o pauze představení pak vedl rozhovor (nejčastěji) s režisérem inscenace nebo hlavními představiteli. Vždy se jednalo o neformální, avšak informačně nabitý program. Neformálnosti zajisté napomáhala osobnost Václava Vosky, který nebyl pouhým „informátorem“, ale jeho znalost divadelního prostředí a osobní vazby na jednotlivé herce či režiséry, naopak napomáhaly bourat bariéry a celý rozhovor tak působil nenuceně. Cyklus si postupně získával mezi diváky stále větší oblibu a na televizní obrazovce se udržel pět let. Následně se stal jednou z obětí nastupující normalizace.
Divadelní akademie múzických umění
Jako odborný asistent pro obor herecké výchovy byl na DAMU přijat roku 1969. Termínovaná smlouva byla roční a každý nový akademický rok mu byla prodlužována až do konce letního semestru 1972/1973. Poté již k prodloužení nedošlo… Jako pedagog přistupoval Voska ke svým studentům otevřeně a přátelsky (ne však v osobní rovině). Jeho rady byly konkrétní, ryze praktické a rozhodně nepatřil mezi pedagogy, kteří svým studentům předehrávají. Nechal je volně tvořit a sám byl pouhým supervizorem. Mezi jeho studenty patřili například Hanuš Bor, Naďa Konvalinková či Boris Rösner. Přestože Rösner nepatřil ke čtveřici studentů, které Voska přímo vedl, rozpoznal jeho talent (nejspíše mu byl sympatický i pro svůj divadelní entusiasmus), a tak se mu věnoval nad rámec školních povinností. Vyžadoval od něj aktivní diváckou účast na veškerých svých soudobých představeních. Tento přístup Rösnerovi velmi konvenoval a při každé příležitosti o něm mluvil jako o svém „panu učiteli“ a člověku, který jej – vedle jeho matky Jarmily Horské – profesně ovlivnil.
Rozhlas
Vosku řadíme mezi mistry slova, ale nebylo tomu tak vždy. Během angažmá v ND jej režisér Karel Dostal doporučil k návštěvě hlasového odborníka. Je to celkem logické, Voska jako „samouk“ nezískal potřebné vzdělání v této oblasti během školní herecké výuky a vzdělával se přímo praxí. V krátkém čase se ale natolik zlepšil, že se z něj díky jeho hlasovému výrazu stal častý spolupracovník rozhlasu. Tuto práci miloval ze všeho nejvíce, také proto, že mu v rozhlase vyhovovala intimita sdělení.
Posrpnová situace
Protože byl Voska znám jako praktikující katolík a člověk, který po okupaci Československa v srpnu 1968 „neohnul záda“, bylo mu na několik let úplně znemožněno působit v médiích. Po uplynutí určité doby mu byla umožněna alespoň příležitostná spolupráce. Ještě než k zákazu došlo, vystoupil v Československé televizi v cyklu výzev kulturních osobností, který měl mladé lidi odvrátit od sebevražedných akcí, rozpoutaných Pochodní č. 1 – Janem Palachem. Voska apeloval na mladé lidi, aby se nevzdávali naděje a nebojovali za své ideály takto drastickým způsobem. Řekl: „[…] přede mnou už mockrát spadla opona, ale vždycky šla znovu nahoru. Uvěřte tomuto faktu […].“ Ihned po skončení vysílání zazvonil u Voskových telefon a začaly sprosté útoky na jeho osobu. V novinovém rozhovoru na Palachův čin reagoval: „[…] Příslušník mladé generace dal nám, starším a starým, takovou mravní lekci, kterou je možno hodnotit ne ve stoje, ale na kolenou […].“ Další reakcí bylo natočení dlouhohrající desky Kde končí svět. Na paměť Jana Palacha. Deska vznikla za ztížených podmínek (během jediné noci), nikdy se nedostala do běžné distribuce a dochovalo se pouze několik exemplářů, ze kterých došlo k její reedici v roce 1990. Obsahuje básně českých autorů recitované Antonií Hegerlíkovou, Radovanem Lukavským, Janem Třískou a Václavem Voskou, který přednesl velmi kritickou báseň Praha Jana Palacha od Miroslava Holuba a úryvek básně Fráni Šrámka Náš mlčící voják za zvuků varhan (hudbu zkomponoval a nahrál Petr Eben). Součástí desky byl také dokumentární záběr ze smutečního obřadu na nádvoří Karolina.
Uznání
Voskův morální kredit a vystupování (nejen) během zlomových okamžiků českých dějin z něj učinilo autoritu, která zasluhuje obdiv a uznání svého okolí. Například ke 40. výročí Československého rozhlasu byla vydána poštovní známka, na níž je zachycen (vyryt) výjev z nahrávání rozhlasové inscenace Cid (Václav Voska a Viola Zinková). V roce 2003 (tedy k nedožitým 85. narozeninám) byla odhalena asambláž od Kurta Gebauera ve foyer divadla Rokoko a pojmenována nově vzniklá ulice v pražské čtvrti Satalice.
Václav Voska nikdy nestudoval žádnou hereckou školu, ale měl možnost potkat výborné herce, od kterých se učil. Jeho nejvýraznějším hereckým prostředkem byl hlas. Svůj zastřený baryton moduloval a efektivně využíval pauz mezi slovy i významy. Na počátku své herecké dráhy si jako podklad a inspiraci pro svou tvorbu vystřihoval z časopisů obrázky s podobami lidí, s charakteristickými gesty, detaily oblečení… Během svého uměleckého vývoje však dospěl k poznání, že herecké umění, má-li být pravdivé, musí vycházet především z hercova nitra.
