Hráči připomenou zážitky z Dejvického divadla, Gogolova satira je aktuální dodnes

Komorní scéna Aréna - HRÁČI

Ostravská Aréna umí Gogolovy Hráče jak pražský Činoherní klub v legendární inscenaci před třiceti lety. Jejich verzi dominuje perfektně sehraný soubor, jaký nebývá často k vidění. Na své si přijde i ten, kdo Hráče zná a o všech zvratech dopředu ví.

V zaprášeném hotelovém pokoji na ruském maloměstě usedá ke kartám jeden sebevědomý mladík s trojicí cizích mužů. Po několika kolech se všichni navzájem odhalí jako falešní hráči – a smluví se, že obehrají jednoho bohatého statkáře, který ovšem karty vůbec nehodlá hrát. Anebo je to jinak?

Gogolovu satirickou komedii Hráči u nás před třiceti lety proslavila legendární inscenace Ladislava Smočka v pražském Činoherním klubu (s Josefem Abrhámem a Jiřím Kodetem v hlavních rolích) a ze hry, která v jiných zemích zůstává ve stínu Revizora a Ženitby, učinila jeden z nejvyhledávanějších titulů tuzemských scén.

Nyní si ho vybrali dramaturg Tomáš Vůjtek a režisér Ivan Krejčí v Komorní scéně Aréna, o níž se občas říká, že je to “takový ostravský Činoherák” – a vzniklá inscenace jen dokládá oprávněnost této přezdívky.

Kolektivní sólo

Hráči v Krejčího režii sledují tradici řemeslně poctivé komorní činohry, která staví na hereckých výkonech. V tomto případě dostala příležitost většina pánské části souboru a v inscenaci také jako soubor vystupuje: nikoliv nesourodá herecká sóla, ale perfektně sehraný ansámbl.

Trojici podvodníků tvoří Švochněv, který v podání Josefa Kaluži klame svou falešnou neobratností a bezelstnou tváří, Krugel Reného Šmotka coby štibichovská figurka s mohutně vycpaným břichem a uhrančivý kápo Utěšitel, jehož představitel Marek Cisovský v mžiku střídá falešnou bodrost s ryzí věcností. Jejich spoluhráčem i protihráčem je hlavní (anti)hrdina Icharev – v podání Alberta Čuby namyšlený floutek, který je svou neotřesitelností až dojemný.

Ústřední čtveřici a její oběti doplňují skvělé miniatury: zkorumpovaný bankovní úředník Psoj Stachič Zamuchryškin v podání Vladislava Georgieva, který se zcela minimalistickou mimikou i gestikou “požírá” úplatky téměř jako platební automat, nebo všudypřítomný hostinský Alexej, jenž s vizáží čajového mistra a vševědoucím úsměvem vnáší do inscenace bezmála tóny magického realismu.

I jinak si režisér Krejčí pohrává s realitou a iluzí. Stěny i dveře hotelového pokoje od scénografa Milana Davida tvoří “divadelní” červené závěsy, jež v kombinaci s bodovým světlem upomenou na kabaretní oponky. Nástup podvodnické trojice, která se v těchto dveřích zjeví skoro jako trojhlavá nestvůra s šesti rukama, v groteskní zkratce předznamená věci příští.

Gogol dnešní doby

Gogolův text má ráz brilantně vystavěného komediálního thrilleru s několika zvraty, svým způsobem je předchůdcem “podvodnických” filmů jako Hillův Podraz.

V inscenaci Komorní scény Aréna si ovšem na své přijde i ten, kdo už Hráče zná a o všech zvratech dávno dopředu ví: vedle oné virtuózní souhry, jež připomene podobné divácké zážitky z Dejvického divadla, mnohdy potěší i tím, jak nápaditě, nově a “jinak” vykládá některé ikonické momenty hry.

A kromě toho tu v plné síle vyznívá Gogolova štiplavá satira. U některých bonmotů o korupci má divák pocit, že už to inscenátoři skoro až zbytečně dopsali, domysleli a aktualizovali – a potom si s úžasem uvědomí, že to přesně tak, skoro slovo od slova, napsal už Gogol. V některých ohledech se svět zkrátka nemění.

Komentáře

Komentáře