Shakespeare s Drábkem jsou v Klicperově divadle takřka v symbióze

Richard III., foto: Patrik Borecký

David Drábek zinscenoval kabaret v hlavní roli se Shakespearem. Inscenace Richarda III. v podání Klicperova divadla je příkladnou ukázkou středněproudého, divácky vstřícného divadla s přesahem i s autorským rukopisem.

Pokud inscenuje klasickou dramatiku režisér David Drábek, nelze čekat zrovna pietní přístup – třeba Čechovova Racka ve Slovenském národním divadle na jaře přesadil kamsi za polární kruh. Tím spíš, pracuje-li na domácí půdě, v královéhradeckém Klicperově divadle, jehož je uměleckým šéfem.

Po úspěchu loňského politizujícího přepisu Beaumarchaisovy Figarovy svatby se v Hradci pustil do dalšího slavného textu, který skýtá politické možnosti: Shakespearova Richarda III.

Anotace slibuje “politický kabaret”, což je pravda tak napůl. Kabaretní tu je především rámec – Richardův příběh pozoruje a komentuje žába a pták, v groteskním, místy až pitvorném podání Jana Vápeníka a Kamily Sedlárové. Jejich zvířecí postavy představují dvě možnosti pohledu na svět: ten z žabí perspektivy je nízký, “hospodský”, ten z ptačí zase přezíravý.

V inscenaci se s nimi však nepracuje systematicky. Žába a pták se tak stávají především nositeli Drábkových uvědoměle společenských postřehů (třeba že moc koukáme na televizi a málo vychováváme děti), které by se daly en bloc přemístit do kterékoliv jiné Drábkovy inscenace a jež přes všemožné ironizování působí čím dál otravněji moralizujícím dojmem.

Překvapivě v blankversu

Jenomže tahle zvířecí dvojka stojí naštěstí vcelku na okraji dění. Mnohem důležitější je to, co se odehrává v onom kabaretním rámci – a proti všem očekáváním je to Shakespeare. Na rozdíl od Drábkovy Figarovy svatby, v níž z Beaumarchaisova textu zbylo sotva pár vět, se tady hraje Shakespearův Richard III. se vším všudy, včetně blankversu (překlad Martina Hilského pro inscenaci razantně, ale vlastně citlivě seškrtala dramaturgyně Jana Slouková).

Přese všechno “kabaretní” shazování a žertování to je místy naprosto vážný, přesně vyložený příběh o vzestupu zla, který těží z velice pozoruhodného Richarda.

Hraje ho Pavlína Štorková – herečka dívčího vzezření, ale s nepřehlédnutelnou urputností v naturelu. Její oboupohlavní Richard s neslušivou ofinou a havraními vlasy spletenými do dlouhého copu je výtečným exemplářem nepsychologizujícího, proměnlivého herectví, které zvládá spojit komediální zkratku s momenty bezmála tragickými.

Její kolegové z pověstně vyrovnaného hradeckého souboru přihrávají velice zdatně, byť někteří v poněkud nešťastně estrádním ladění.

Kabaret jako výmluva

K tomu svádí především (k alžbětinské tradici odkazující) obsazení ženských postav muži – zatímco takový Hynek Pech uhraje zhrzenou bývalou královnu Markétu bez zdviženého obočí, královna Alžběta Filipa Richtermoce už by mnohdy patřila spíš do silvestrovského pořadu.

Totéž ostatně platí i o řadě školáckých legrácek, kterými si Drábek diváka kupuje dost lacino. A Jan Sklenář coby Richmond zpívá milostnou píseň svému koni (sic!) nejspíš prostě proto, že zpívá dobře a často a hradecké publikum je na to tak zvyklé – a kabaret to přece unese.

Nápady, v nichž Drábkova bující imaginace dospívá k něčemu kloudnému (a nemusí hřešit na onu kabaretní “výmluvu”), jsou ale tentokrát naštěstí výrazně častější. Jeden z nich přichází v závěru: když Richard volá své proslulé “Království za koně”, začnou mu jeho dva zavraždění synovci nosit nejrůznější koňské hračky a naposled koně houpacího.

Hradecký Richard III. je příkladnou ukázkou, jak může takové středněproudé, divácky vstřícné divadlo s obecně sdělným přesahem a výrazným autorským rukopisem vypadat – Shakespeare a Drábek jsou tu téměř v symbióze. A nebyl by žádný div, kdybychom o výkonu Pavlíny Štorkové ještě slyšeli v souvislosti s nominacemi na herecké ceny.

Komentáře

Komentáře