Antonie Hegerlíková – na jevišti nemohu být bez citového zázemí

“Já si Čapka strašně vážím, mám ho ráda, ale Matku bych nikdy nechtěla hrát, protože absolutně nesouhlasím s jejím závěrem. (…) Tomu prostě nemůžu uvěřit. Bytostně s tím nesouhlasím, vždyť mateřský cit je ochranářský za hranici vlastního života.” Antonie Hegerlíková, herečka, narozena 27.11.1923 v Bratislavě, zemřela 11.12.2012 v Praze

Hoře z rozumu
Městské divadlo na Vinohradech
(dnes Divadlo na Vinohradech)
premiéra: 7. 11. 1947

autor: Alexandr S. Gribojedov
překlad: Marie Marčanová, Bohumil Mathesius, Zdenka Niliusová
režie: Jiří Frejka
scéna: František Tröster
kostýmy: František Tröster
hudba: Alexandr Podaševský

 

 

 

hráli: Jiří Plachý, Jiřina Štěpničková, Jaroslava Adamová, Otomar Krejča, Vladimír Šmeral, Václav Vydra st., Marie Rosůlková, Gustav Nezval, Antonín Strnad, Marie Bendová, Antonie Hegerlíková (1. princezna), Miluše Zoubková, Lída Skleničková, Naděžda Vasiljevna, Bohumila Šešínová, Miluška Šípová, Marie Rýdlová, Libuše Freslová, Josef Bělský, Anna Iblová, Jiří Těšík, Miloš Liška, Vladimír Hlavatý, Jaroslav Vávra, Alois Novák, Josef Císař, Adolf Balcar, Karel Richter, Ladislav Vičar, Dobroslav Čech, Jiří Hajek

Kvalita inscenace je dána režisérem, který musí umět dobře vybrat lidi a nechá jim prostor pro jejich vlastní práci, nekočíruje je. “Teď jsi udělal tři kroky, zastav se, otoč hlavu” – při tom nelze herecky pracovat. Takhle prý pracoval Brecht, byl autoritativní režisér, ale přitom jeho představení byla strhující, plná citu.

Frejka byl plný fantazie. On měl v zubech ten svůj čibuček, jiskřivá modrá očička, pořád vypadal, že se usmívá a hrozně málo mluvil. V Božském Cagliostru nás mělo pět hereček rychle zmizet do propadla na jevišti – metr na metr dvacet. Bleskově, všechny najednou, v dlouhých nabíraných sukních s vlečkami a na vysokých podpatcích. Nedokázaly jsme to. Frejka jen řekl: „Pomalu.“ Znovu jsme to zkoušely strašně dlouho a nakonec jsme se rozhodly mu říci, že to nezvládneme. A Frejka zase řekl jen: “Jste herečky?“. A my jsme přišly na to, že nemůžeme letět nosem dopředu na ty ouzké schůdečky jedna přes druhou, ale musíme nejdřív sukně nahoře do náruče, jít bokem a stranou šlapat po těch schodech…

Frejka byl fantastický. Aniž to kdykoliv vyslovil, naučil mě: „Musíš chtít. Když chceš, tak taky můžeš. Když můžeš, přijdeš na to, jak.“

Vytvořil herci prostor pro fantazii, ale v hranicích, které té figuře určil  - aniž by to herec tušil. On vždycky věděl, proč co inscenuje, byl vždycky hluboce připraven, dobře naladěn. Nikdy nezvýšil hlas, nikdy se u stolku v hledišti nechytal za hlavu, nelezl pod stolem, vždycky se jen usmál, zajiskřila mu očička a dostal z nás všechno.

V Lady Macbeth jsem nemohla zvládnout scénu zkrvavených rukou – svědomí. On ke mně přišel a říkal: „Tonka, ona má rezavé konzervy v břiše“. Věděl, že kdyby mi začal vykládat o lidském svědomí, že bych to v těch třiadvaceti letech nepochopila, ale na tohle jsem okamžitě skočila, najednou jsem měla pocit, že ty rezavé konzervy skutečně v sobě mám a už mi bylo těžko, kroutila jsem se, narovnávala, hrbila – najednou to byla otázka mého svědomí, neunesla jsem to, co jsem vyvolala.

Frejka opravdu uměl pracovat s hercem a dosáhl svého dvěma, třemi slovy.

Já jsem měla v Borisi Godunovi kostým po Adině Mandlové a tenkrát jsem nebyla tak vyspělá jako ona – takže když jsem se ohnula, bylo mi vidět do výstřihu. Frejka jen přišel ke mně, před zrcadlem mě ohnul a jen řekl: „Marina to ví.“ Jako Marina o tom ví, ta to vědomě prodává, to ženství, řekl “Marina to ví.” a šel pryč. A vy jste musela přemýšlet, co tím chtěl říci a proč. Takže jsem tu Marinu začala dělat úplně jinak, začala jsem Dmitrije svádět všemi dostupnými prostředky. Tehdy jsem měla dojem, že vylézám z kůže.

Frejka byl básník, i výtvarník František Tröster byl básník. Každý jiného druhu, ale strašně si rozuměli, na půl slova – a společně vytvářeli pro herce báječné prostředí. Já nezapomenu na scénu večírku u Famusova, kde Čackij má svůj obrovský monolog, odchází společnost a zbytek společnosti se za skleněnými dveřmi v mrtvolném světle bez nadšení pohybuje, tančí. Ta podivně osvětlená okna – ale to vám běhal mráz po zádech z té zšeřelé scény.

V Hoři z rozumu mě Frejka obsadil do 1. princezny. Ve scéně, kdy jsme šly z plesu, jsme měly jsme jen přeběhnout jeviště do kočáru. A mě nebavilo jen tak přeběhnout jeviště, dostala jsem vztek, říkala jsem si, že na to mohli vzít kohokoliv z ulice. Přemýšlela jsem, co bych tam mohla udělat a vzpomněla jsem si, že za války, než Němci zakázali taneční zábavy, zažila jsem jeden jediný věneček v autoklubu mediků. Dokud jsem tančila, necítila jsem nic, ale jakmile to skončilo a šli jsme domů, já jsem nemohla stoupnout na bříška u nohou, jak jsem nebyla zvyklá na vysoké podpatky. Takže mi nezbylo, než se zout a jít domů v punčochách. Na tohle jsem si vzpomněla, že by se to do té scény báječně hodilo, vždyť je to její první večírek. Vyběhla jsem ze sálu poslední, všechny sestry poctivě pošupitaly po schodech a do portálu a já jsem vyběhla, zdržela jsem se, zula jsem si střevíčky, osáhla jsem si bříška nohou a scupitala jsem po patách ze schodů, dokulhala jsem, aby mi neujeli.

A s napětím jsem čekala, co bude. Frejka přišel, poplácal mě po rameni a říkal: „Ty se neztratíš.“ To bylo největší vyznamenání, které jsem mohla dostat.

Jednou byla paní Štěpničková unavená, chtěla na Frejkovi dovolenou, ten jí ji nedovolil, ale ona přesto odjela. Frejka přišel, dal mi text a hrála jsem její Sofii Pavlovnu. Ale v takovém stresu, že si do dnešního dne z toho představení nepamatuji vůbec na nic.

Já si myslím, že Frejka vybral Hoře z rozumu pro jeho lidský obsah. Po strašné zkušenosti války to prostě bylo omračující, jako obrovská tragedie myslícího člověka mezi blbci… Já se od této hry nejvíc bojím lidské hlouposti – ne ve smyslu vzdělání, ale lidského obsahu.

Protože co pomohlo k 2. světové válce? A zase nabývá vrchu? Lidská hloupost, lidi nemyslící, neuvažující, kteří jenom hrabou a čím víc mají peněz, tím mají větší pocit moci.

Frejka měl obrovský lidský obsah a já jsem kvůli tomu do něj byla zamilovaná.

Válka s mloky
Divadlo československé armády
(dnes Divadlo na Vinohradech)
premiéra: 19. 1. 1963

autor: Karel Čapek
dramatizace: Pavel Kohout
režie: Jaroslav Dudek
scéna: Zbyněk Kolář
kostýmy: Radka Mikulová

 

 

 

hráli: Ilja Prachař alt. Vladimír Šmeral, Josef Bláha, Otakar Brousek, Vlastimil Fišar, Petr Haničinec, Josef Chvalina, Vladimír Krška, Jaroslav Moučka, Vladimír Bičík, Jaroslav Kepka, Antonie Hegerlíková (Povondrová), Věra Budilová, Gabriela Vránová, Světla Svozilová, Martin Růžek, Vlastimil Brodský, Oldřich Lukeš, Gustav Nezval, Karel Houska, Jiřina Jirásková, Jiří Pleskot, Josef Abrhám, Ludmila Vostrčilová, František Hanus, Jan Kühnmund, Miloš Liška, Čestmír Řanda, Jiří Vala, Zdeněk Řehoř alt. Vladimír Hlavatý, Zdeněk Hodr, Karolina Slunéčková, Hynek Němec, Jiří Sovák, Stanislav Remunda, Oldřich Musil, Jiřina Švorcová, Libuše Pospíšilová

Nebyla jsem zrovna nadšená z Kohoutova dodatku, který k Čapkovi dopsal. Ale bylo to velké představení a jsem hluboce přesvědčená, že to byl Dudek, který tuhle obrovskou ságu z tolika obrazů dovedl dát dohromady a dostat na jeviště – to je nadlidský úkol. Jediní dva režiséři, kteří tohle mohli dokázat, byli Frejka a po něm Dudek. Protože to byl inženýr, organizátor, pečlivě připravený, i technicky. On vedl i výtvarníka! Co potřebuje, jak má řada obrazů navazovat na sebe, aby se to nepropadalo. Dělat s Dudkem Mloky, to byl neuvěřitelný zážitek.

On věděl, že jednotlivé obrazy nemůže oddělovat tma nebo opona. Oponu vůbec vyhodil, takže se začalo a jelo se až do konce. Vymyslel vozy, na kterých byly postavené dekorace, v zákulisí se přestavovaly a ty vozy se zprava, zleva, zezadu střídaly a vjížděly na jeviště. Až do první hlavní zkoušky to vypadalo, že premiéra nemůže být. Že to technika nezvládne. Geniální Dudek přerušil herecké zkoušky a nechal tři dny zkoušet jenom techniku. S vozy, se vším, říkaly se jenom narážky na přístavby a za tři dny kluci jezdili, že mohli dostat metál. Nacvičil to s nimi jako s vojskem – a technika cítila z Dudka jeho sílu, zapálení pro věc, strhující energii, kterou v sobě měl. Poslechli na slovo, neměli žádné řeči a dřeli.

Já jsem se svou postavou neměla žádný herecký problém, rodina Povondrových byly běžné typy lidí, jakých chodí po světě tisíce. Herecky nezajímavá role. Úkol, který jsem sypala z rukávu, nekladlo to na mě žádné nároky.

Řešila jsem jen stárnutí postavy, která byla na jevišti od mládí až do babičky a režisér na to neměl v celkovém shonu čas. Tenkrát jsme se ještě hodně líčily a dělat do toho mladého obličeje vrásky a kruhy mi připadalo nevhodné, protože bych byla jak šašek nebo jako smrtka. A pak mi spadl kámen ze srdce, protože jsem přišla na to, že slovanské ženy stárnou tloustnutím.

Byla jsem hrozně šťastná, že jsem na to přišla a když jsem vylezla na jeviště jako babička Povondrová, Dudek zařval „Máme nejtlustší ženu na světě!“ a ještě jsem v tom vatonu vystupovala v cirkuse jako nejtlustší žena na světě a na mém tlustém stehně dělal Jiří Sovák, jako ředitel cirkusu, stojku.

Pro mě byl naprosto nezapomenutelný mloček Jaroušek Kepka. Jeho „Máš oči? Koukni na cedulku.“ je pro mě životní heslo. Když něco nemůžu pochopit, řeknu si „máš oči, koukni na cedulku“, rozesměju se a začne mi to znovu myslet. On byl k sežrání, to se nedá napodobit. Ten tón, výslovnost – pro celou inscenace bylo strašně důležité, aby mločci byli milí, okouzlovali. A to Kepka byl – tónem, výslovností, kostýmem, chtěli byste ho mít doma.

Mí Povondrovi byli vlastně nezajímaví lidé. Moc neuvažují, ani moc nechtějí, nemají ideály, prostě žijí svůj obyčejný život a jsou s ním spokojení. Ale právě tito lidé způsobí světovou katastrofu. Povondra obstará mločka – jemu podobní lidé způsobili v Německu fašismus.

Díky Dudkovi to bylo strhující představení, lidé nemohli zůstat v klidu, ale tehdy jsem nepocítila „dobové aplausy“, tak jsem to nevnímala. I když reakce lidí v divadle byla často nejvyšší politická škola, kterou jsem zažila. Divák v hledišti cítí každou sebemenší změnu politické situace a reaguje i ve hře, která s politikou nemusí mít nic společného.

Politici by měli sedět v lóžích a nedívat se na jeviště, ale na lidi. Poslouchat, na co a jak reagují. Výrazy obličejů lidí v publiku, to je čitelná reakce na politickou situaci. V každé době.

Matka
Divadlo na Vinohradech
premiéra: 1. 9. 1967
autor: Karel Čapek

režie: Luboš Pistorius
scéna: Zbyněk Kolář
kostýmy: Zbyněk Kolář
hudba: Evžen Illín

 

 

hráli: Olga Scheinpflugová j.h., Otakar Brousek, Zdeněk Řehoř, Petr Haničinec, Viktor Vrabec j.h., Jaroslav Satoranský, Jaromír Hanzlík alt. Jaroslav Kepka, Vladimír Šmeral alt. Zdeněk Hodr, Antonie Hegerlíková (Ženský hlas z ampliónu), František Hanus, Karel Houska

Já si Čapka strašně vážím, mám ho ráda, ale Matku bych nikdy nechtěla hrát, protože absolutně nesouhlasím s jejím závěrem, připadá mi to na Čapka plakátové, povrchní. Kdyby ona vzala flintu a šla, souhlasím a budu hrát revoluční matku s praporem. Ale že vrazí poslednímu synovi pušku do ruky, tomu prostě nemůžu uvěřit. Bytostně s tím nesouhlasím, vždyť mateřský cit je ochranářský za hranici vlastního života.

To nesouvisí s tím, že herec nemusí být vrah, aby hrál vraha. Já nemohu být na jevišti bez citového zázemí a nedokázala bych mu tu pušku dát.

To téma je otřesné. Žijeme ve středověku, protože dokud lidé řeší problémy válkou, nemůže být novověk. Čapek říká, že se musíme postavit násilí – ale já nesouhlasím s tím, že by matka poslala posledního syna.

Uvedení Matky s Olgou Scheinpflugovou v hlavní roli byl šťastný tah ředitelství divadla k zahájení oslav šedesátého výročí založení Divadla na Vinohradech. Aby Olga Scheinplugová hrála svou Matku – ona nám to i říkala, že námět je její a pak že to uchopil Čapek.

Pro mě v tom byla překvapující. Já jsem si ji pamatovala z doby, kdy jsem jako konzervatoristka statovala v její Médei v Národním divadle. A její herecký projev mi, jako mladé holce, tenkrát šel strašně proti srsti – všechna ta hlasová tremola a typické „ééé“.

Tady jsem najednou viděla úplně jinou Scheinpflugovou – vyspělou, zklidněnou, sice se stejnými výrazovými prostředky, ale kultivovanými, citem naplněnými, zvládnutými i v konečném pláči, což je pro herečku strašný úkol. Takže jsem ji nesmírně obdivovala. To byla úplně jiná herečka.

Strašně, strašně se mi líbil Otakar Brousek v roli Otce. Byl to typický Brousek, proti Scheinplugové vypadal nesmírně uhlazený, inteligentní – ale to se nedá srovnávat, to by byla křivda a nespravedlnost. Sešly se dva naprosto rozdílný herecké způsoby, styly. Ona byla ojedinělá, ostatní byli jakoby pod pokličkou, jakoby na jiném ostrově.

Věřila jsem jí to, hluboce jsem se poklonila a v duchu omluvila, že jsem od ní nečekala takový výkon. Čekala jsem tu Médeu…

Galerie

Autor

Jana Smetánková
Jana Smetánková

Autorka myšlenky portálu O divadle, majitelka vydavatelství Thespis, které vydalo – s výjimkou Cimrmanů – prakticky všechna DVD s divadlem, která se kdy na českém trhu objevila a je dokonce tím subjektem, který jako první přišel s myšlenkou prodeje záznamu divadelního představení.

Komentáře

Komentáře