Hamlet (Národní divadlo, 13. dubna 1982)

Hamlet — to je Mont Everest. Měl jsem pocit, jako bych stál na úpatí nesmírné hory, váhal jsem, jestli budu mít dost síly, ale když jsem našel v režiséru Macháčkovi spolehlivého a zkušeného průvodce, pak se mi výstup na tuto velehoru přestal už jevit tak zrádný, nebezpečný a obtížný.

Autor: William Shakespeare, překlad: Břetislav Hodek, režie: Miroslav Macháček, dramaturgie: Radoslav Lošťák, scéna: Josef Svoboda, kostýmy: Šárka Hejnová, hudba: Milan Svoboda

Hráli: František Němec (Hamlet), Josef Somr (Claudius), Jana Hlaváčová (Gertruda), Jiří Štěpnička (Fortinbras), Petr Kostka (Horacio), Vladimír Brabec (Polonius), Ivan Luťanský / Boris Rösner (Laertes), Zora Jandová (Ofelie), Václav Postránecký (Rosencrantz), Petr Štěpánek (Guildenstern), Bořivoj Navrátil (Osrik), Soběslav Sejk (Marcellus), Oldřich Vlček (Bernardo), František Filipovský (1. komik), Milan Stehlík (2. komik), Zdeněk Hrášek (Loutnista), Milan Mach (Kapitán), Kněz (Jaroslav Kašpar); herecká družina: Miroslav Macháček, Jana Březinová, Josef Kemr, Rudolf Hrušínský nejml. / Petr Jana, Jaroslav Kulhánek, hudebníci: Pavel Vondruška, Jaroslav Hustoles, Vladimír Klazar, Zdeněk Kučera, Anna Kostohryzová, Vladimír Lejčko, Tomislav Novák, Vladimír Žižka

Premiéra: 13. dubna 1982

 

8:8
8/8 (video)

 

 

Herec – horolezec

Rozhovor s Františkem Němcem po premiéře Hamleta v Národním divadle

V historii Národního divadla zaujímá dílo Wiliiama Shakespeara velice závažné místo. V jeho tragédiích i komediích nacházejí představitelé různých hereckých generací své stěžejní role, každá nová gcneiace si dramatické dílo Wiliiama Shakespeara vždy znovu a znovu osvojuje a nachází v interpretaci jeho her smysl. V kontextu Shakespearova dramatického díla zaujímá tragédie Hamlet výjimečně postaveni, takže není divu, že dramaturgická volba při výběru základních děl české a světové klasiky k 100. výročí znovuotevření ND padla právě na toto dílo. V titulní roli se představil včera poprvé František Němec, kterému jsme položili několik otázek.

S jakými pocity jste přistupoval ke studiu role Hamleta?

Napadl mě takový příměr: Hamlet — to je Mont Everest. Měl jsem pocit, jako bych stál na úpatí nesmírné hory, váhal jsem, jestli budu mít dost síly, ale když jsem našel v režiséru Macháčkovi spolehlivého a zkušeného průvodce, pak se mi výstup na tuto velehoru přestal už jevit tak zrádný, nebezpečný a obtížný. To je asi ve stručnosti můj pocit, když jsem obdržel tuto roli. Navíc jsem se dostal poprvé do tak velkého hracího prostoru. Zpočátku mě všechno to naplňovalo obavami.

Na které myšlenky díla se inscenace zaměřuje především?

Shodli jsme se všichni na tom, že tragédie Hamlel je obrazem renesanční doby, že zachycuje jak její přebujelý individualismus, tak bezohlednou touhu po moci, která se nezastavuje před intrikami ani zločiny, že Hamletovy otázky po smyslu života a možnostech lidského činu nás dodnes vzrušují a vyzývají k hlubšímu promýšlení a vnímání života. Nemyslím si, že bychom kladli na cokoli důraz, to by znamenalo něco oslabit. Snahou celého kolektivu bylo předvést dílo v celé bohatosti, šířce myšlenkové a situační. Snahou bylo přetlumočit co nejpřesnčji, co Shakespearova tragédie obsahuje. Hra byla pro nás zprvu zdánlivě nepřehledná. Naší snahou bylo očistit ji od všech nánosů minulých výkladů, dobrat se k jádru, k pravému smyslu díla. Inscenace záměrně nepovyšuje nic, co by bylo na úkor celkového vyznění.

Hru pochopitelně vnímáme dnešníma očima, text prověřujeme našimi životními zkušenostmi. Dochází tedy k prolnutí našich pocitů s autorovým textem. Text je vlastně živinou, z níž rostou jednotlivé postavy hry. Hamlet bude znít pro diváky všech věků a pořád.

(Večerní Praha, 14.4.1982)

Hamlet `82

(…)

Známe ho všichni – toho mladého muže Hamleta. A přesto se vám přiznám, že bych byla velmi na rozpacích, kdybych měla říci, jaký Hamlet je … začínám dialog o Hamletovi s Františkem Němcem, který z Městských divadel pražských přechází do činohry Národního divadla, kde svůj nástup zahajuje nikým menším než právě Hamletem.

Tomu se nedivím, protože Hamlet – to je všechno: syn, milenec, snílek, mstitel, idealista, rozhněvaný mladý muž, člověk krutý i laskavý, mudrc… Snad ani není možné v jediné inscenaci ho zobrazit v celé jeho šíři, jak ji autor pouze naznačil. Vzpomenete-li si totiž na kteroukoliv lidskou vlastnost, v postavě Hamletově ji najdete. A v díle Hamlet na pozadí rodinného dramatu se Shakespearovi podařilo zobrazit celý svět v jeho nejrozmanitějších konfliktech, v jeho pravdách i lžích, v jeho krásách i hrůzách. V té hře se vlastně ani tak moc neděje, a přesto je silně dramatická každá postava, která se jevištěm jen mihne, každá osoba tohoto mikrosvěta je vtažena do problému a všechny dohromady vyčerpávají snad všechny charaktery, jaké zná svět. Chápu, že Hamletem se zabývaly celé generace divadelních historiků, že o něm byly napsány stohy učených knih…

A přesto všechno, když ho máte ztělesnit, zjistíte, že proti němu – nebo chcete-li: s ním – stojíte sám. Jaký je to pocit?

Takový, že doma i kolegové a přátelé vás začnou pokládat bezmála za blázna, protože máte v hlavě jenom jeho a žijete takřka jenom jím.

Byl vaším velkým mladistvým snem?

Nebyl. Samozřejmě, že jsem si prošel údobím, kdy jsem snil o velkých rolích. To s dozráváním odeznělo, ale pak zas přišla doba, kdy jsem měl pocit, že by se měly nějak zúročit zkušenosti, které jsem celá léta sbíral, vše, čemu se mi podařilo se naučit. A právě v tu dobu mi přišla nabídka angažmá v Národním divadle, kde nastupuji od příští sezóny, ale ještě v této sezóně tu začínám Hamletem. A tak mám pocit, že jeho prostřednictvím bych měl prokázat, čemu mne léta u divadla naučila. Tím jsem se zas vrátil k těm velkým snům mládí o velkých rolích. Jenomže tehdy bych se s nimi byl pral s prázdnýma rukama, zatímco dnes mám za sebou oporu hereckého zázemí.

Co jste díky Hamletovi objevil?

Že když se člověk prodírá k nějaké životní pravdě, pozná i pravdu o sobě. Že poznávání sebe sama je to nejtěžší hledání. Že člověk, který pod tíhou poznané pravdy stojí na pokraji šílenství, může mít ještě dost sil povolat na pomoc rozum a jím se řídit. Že rozum povyšuje člověka nad ostatní tvory a umožňuje mu zvládat vášně, zlobu a hněv… To objevování jako by nikdy nekončilo. Každou zkouškou jsem se dobíral k něčemu novému, každou zkouškou jsme odhadovali nová poznání, postoje a pravdy.

V každém usilovném hledání pravdy je především prvek odpovědnosti k sobě i k druhým. Nepřipadá vám, že současný člověk právě této vlastnosti nemívá nadbytek?

Připadá. Občas si dokonce kladu otázku o významu takzvané kolektivní odpovědnosti. Je to myšlenka krásná, ovšem jak často právě za kolektivní odpovědností se skrývají jedinci, kteří odpovědnost vůbec nemají. Chceme-li přiměřené žít v určité společnosti, odpovědní být musíme – a to předpokládá: být k odpovědnosti vedeni. Podle mne důsledkem odpovědnosti je, že člověk se může s čistým čelem podívat za sebe, na svoji cestu i rozhlédnout kolem sebe.

(…)

Nějak nám utekla láska. A ta přece k mládí patří. K mládí současnému i časů, do nichž Shakespeare svá díla situuje. Takže – jaká je vaše láska k Ofélii?

Zas jen obyčejně lidská, taková, jakou ji známe všichni z doby mládí. A že ji nahlodává svět, který do ní vstupuje? To je přece běžné i dnes. Dva mladí lidé si v takové situaci nedokáží poradit, dochází k nedorozumění – v případě Hamleta a Ofélie vyústí v tragédii. Už jsem říkal, že v Hamletovi nalezneme vše. Nalezneme v něm tedy i vměšování se rodičů do lásky svého dítěte, zásahy vůbec do života dospělého dítěte.

Mluvíme-li však o Hamletovi v souvislosti s láskou, řekl bych, že je ztělesněním lásky mezi lidmi vůbec. Líbí se mi, jak hra zdůrazňuje přátelství mezi muži, pozitivní vztah mládí ke stáří, jak vám vnucuje myšlenku: lidi, mějte se přece rádi!

Konfrontujete někdy vlastní mládí s tím současným?

Pokud se mi někdy dnešní mladí lidé zdají jiní, než jsem byl kdysi já a moji vrstevníci, přičítám to pohledu kluka venkovského na mládež městskou. Ve skutečnosti si myslím, že mládí se příliš nemění, přestože doba se na ně podepisuje. Potkal mne takový hezký zážitek: setkání maturantů po dvaceti letech. Když si vzpomenu na všelijaké ty naše průšvihy, zpupnost, výstřednosti, je to krásný pocit, že beze zbytku všichni ti, s nimiž jsem toto mládí sdílel, se ukázali jako lidé, kteří v životě něco dokázali, věnují se pořádné, zajímavé práci, starají se o rodinu… Je to zbytečné lámat nad mladými lidmi hůl, lamentovat. Výstřednosti je přejdou, přijde věk, kdy se vrhnou na věci smysluplné – prostě srovnají se.

Hamlet je role, která nemůže svého nositele nepoznamenat.

Hamlet je role, z níž člověk vyjde trochu jiný. Hamlet je očistná lázeň. Hamlet je představení, v němž člověk nechává na jevišti kus svého vlastního těla.

Zdena Frýbová (Čs. voják, 16.5.1982)

 

Rozhovory, které jsme natočili při vydání Hamleta na DVD (2008):

Kateřina Macháčková: Otcův Hamlet

Screen Shot 2019-03-15 at 11.25.34
(video)

 

Zora Jandová: Ofelie v bačkůrkách

Screen Shot 2019-03-23 at 17.35.06
(video)

 

Jiří Štěpnička a Vladimír Brabec: Být připraven, jen na tom záleží

Screen Shot 2019-03-23 at 17.47.53
(video)

 

 

 

 

 

 

 

 

Ukázky

1:8
1/8 (video)
2:8
2/8 (video)
3:8
3/8 (video)
4:8
4/8 (video)
5:8
5/8 (video)
6:8
6/8 (video)
7:8
7/8 (video)

 

Být zrcadlem a kronikou své doby

K slávě i bídě divadla náleží od počátků jeho existence až po naše dny, že se pokaždé znovu odehrává zde a teď. Divadelní představení nepočká jako obraz na svého vnímatele v depozitáři, nepřečká svou dobu ve spisovatelově šuplíku, aby po čase vydalo svědectví. K jeho danostem náleží, že se buď stává aktualitou dne a jako takové existuje, nebo prostě není.

(…)

V divadle vstupuje mezi literární dílo a vnímatele režisér s inscenačním kolektivem a součástí jevištní konkretizace se pak zákonitě stává i vnitřní aktualizace díla. K slávě i bídě divadla ovšem náleží, že toto specifikum může být zneužito, ať už tvůrci, obecenstvem nebo kritikou.

K hrám, v jejichž stavbě je dokonce toto téma záměrně exponováno, patří Hamlet Williama Shakespeara. Není proto vůbec náhodné, když jeho návrat na jeviště bývá tak často spojován se snahou tvůrců zodpovědět zde a nyní základní otázky, jež Shakespearovo dílo pokládá. Miroslav Macháček s inscenačním kolektivem činohry Národního divadla hledá k danému tématu cestu prostřednictvím apelativní divadelní metafory a atakujícího výkladu titulní postavy. (…) V této souvislosti není náhodné, že ke klíčovým scénám inscenace patří Hamletův výstup s herci a jejich divadelní představení na Elsinoru. Nejde pouze o to, že Hamlet si tu potřebuje ověřit, jestli pravda, kterou mu odhalil otcův duch, je vskutku pravdou nebo halucinačním ztělesněním pochybností. Režisér scénou zdůraznil zásadní téma, obsahující vášnivé vyznání smyslu divadla. Zahrnuje jak jeho zdánlivou pošetilost, tak reálnou sílu, skrytou v jeho etické závaznosti, jež tu je ostatně v úzké spojitosti s výkladem Hamletovy postavy.

Divadlo jako obraz světa, jako možný katalyzátor dění v něm, zde není pouze působivě exponovanou součástí příběhu, ale i metaforickým vyjádřením jeho smyslu. Vždyť podobně jako herci na Elsinoru hrají i herci ND Hamleta na téměř oproštěné scéně (Josef Svoboda), vykryté černým sametem a po většinu času rozčleněné jen několika schody a stupínky, jež tvoří plynule i nepatrné proměny dějiště. Nic z vnějších znaků divadelnosti nechce zpočátku na sebe poutat pozornost. V osvobozeném prostoru je především herec pojednávající zvolené téma.

Divadelní vícevrstevnatost je daná několika čitelnými znaky, např. dvojí oponou: červenozlatou revuálkou, naznačující prostor herecké produkce, a polovytaženou železnou oponou oddělující hlediště od jeviště, přičemž dění se často záměrně přesouvá i nad překryté orchestřiště Smetanova divadla k blízkosti diváků (zejména Hamletovy monology pojaté hercem i režisérem jako atakující dialogy s publikem).

Herci Hamleta i herci elsinorského představení používají k nástupům stejných prostřihů ve vykrytém černém horizontu. Druhý herec (paralelní Claudius) vybíhá se získanou korunou na týž stupínek v popředí, na němž stál vítězně při vstupní scéně Claudius. Hamlet svými provokujícími vstupy zcizuje celou produkci, čímž nepřetržitě akcentuje vážnost smyslu hry i fiktivnost její divadelnosti, současně tím aktivizuje její účinek i obsah, adresovaný publiku na elsinorském dvoře. Na podobném principu je stavěno i Hamletovo chování v celém příběhu, jehož adresáty jsou nezvykle soustředění diváci v hledišti a prostřednictvím Horaciova svědectví i nastupující Fortinbras.

Napůl spuštěná železná opona dotváří výtvarný i divadelní rámec, předsouvajíc opticky i významově dění bezmála do hlediště, aby se narušením iluzivity kukátkového prostoru zdů­ raznilo Hamletovo aktivizující hledání smyslu činu v dialogu s divákem. Železná opona se vysouvá až před soubojovou scénou a v závěru, kdy je dokonale stržena maska Claudiovy samovlády. Král, padaje mrtev k zemi, strhává s sebou černý horizont; odhaluje se i celá plocha jeviště, kterou v pozadí vytváří dlouhé, strmé schodiště, po němž v pateticky smuteční tryzně vynášejí za Fortinbrasovy účasti mrtvého, ale vítězného Hamleta. Úplně vysunutá železná opona tu zcela odhaluje smutné divadlo ve chvíli vzdávání úcty těm, kteří si ji zasluhují.

Takto koncipovaná inscenace klade nejvyšší nároky především na představitele Hamleta. František Němec hraje dokonale nejen zvolený výklad, ale obsáhne i jeho nezbytnou divadelní vícevrstevnatost V koncentrované logice vedeného projevu je nepřetržitě činorodým iniciátorem veškerého dění. Novou kvalitou ve výkladu postavy je snad v ideální rovnováze přítomná schopnost k rozhodnému činu, jímž nejsou afektovaná gesta bolestínsky rozervaného prince, ale především racionální uvážlivost, schopnost vidět pod povrch věcí a rozlišovat pod nimi životní hodnoty.

Herec s režisérem pochopili, že aktivitou se nemůže stát pouze krevní msta, ale zejména poznání samo a teprve z něho vyplývající činorodost. Toto pojetí může být jistě předmětem shakespearologické diskuse, ale není pochyb, že text ho umožňuje (nový Hodkův překlad, vzniklý právě pro tuto inscenaci, téma navíc nenásilně zdůrazňuje). Uvedená Hamletova po­ doba (inscenačně průkazně vybudovaná) má svůj pozitivní smysl, i když je jisté, že takový Hamlet je pro špatného vládce nebezpečnější než slepě vraždící mstitel (inscenace to čitelně dokládá na cholericky impulsívním a proto snadno manipulovatelném Laertovi I. Luťanského). Svou pravdou nestojí pouze proti králi, vrahovi svého otce, ale proti destruktivním principům, na nichž je založena králova moc.

Díky danému výkladu, který Němec čitelně a neartistně rozehrává v Hamletově fyzickém jednání vůči jednotlivým postavám a který se tak plasticky uplatňuje při jeho vnitřních meditacích, vyrůstá v této inscenaci Hamlet nerozdrobeně do imponující závažnosti. Nejde přitom o glorifikaci; tvůrci udržují svého hrdinu v reáhých rozměrech naznačením princovy ješitnosti (tu zaplatí životem, Claudius s ní počítá v intrice se soubojem), posedlé, ale rozumově kontrolované netrpělivosti i hořkosti osamění, jež není pózou, ale skutečností. Vždyť i Hamletovi oddaný Horacio není ve své vyrovnané dobrotě činu vlastně schopen (P. Kostka).

Nejméně je nová inscenace Hamleta průkazná v traktování Claudia a Gertrudy, jejichž vztah zůstal jen naznačen. Somrův Claudius pochopitelně nemá shakespearovský tragický rozměr, je spíše lidská nula, která si udržuje moc přítomností ochranné suity. Přesto i on tu má svůj silný okamžik pravdy, v němž si je dobře vědom míry i váhy svých vin. Jana Hlaváčová je vedle něho okázale krásnou a nekrálovskou Gertrudou, jež zůstává jakoby nedotčena podstatou konfliktu. Ofelie Z. Jandové nachází přirozenou pravdu své hrdinky spíše až ve scéně šílenství. Rosencrantz a Guildenstern (V. Postránecký a P. Štěpánek) tu mají významněji akcentovanou podobu Hamletových spolužáků, kteří v Claudiových rukou nasávají s jeho přízní i výkonnou moc a staví se konjunkturalisticky proti Hamletovi. Myšlenkově působivější rozměr chybí však scéně hrobníků, jež se tu odvíjí pouze v prvním významovém plánu.

Inscenace vyjevuje přesně postoje Hamleta vůči jednotlivým postavám (zrcadlově vesměs odráží i jejich vztah k němu). Méně jsou ale čitelné další vazby ve hře, což naštěstí neoslabuje zásadní výpověď ve výkladu Hamleta. Vždyť tento Hamlet, který řeší historicky zakotvenou krizi rozumu a ducha, způsobující ztrátu důvěry v možnost politického činu i pesimismus hrdinova hořkého zoufalství, se stává svým úsilím dobrat se kořenů společenského zla i dnes pozitivním kazalyzátorem myšlení a jednání.

Václav Königsmark (Scéna, 14.1.1983)

♣  Ostatní recenze

♣ Vladimír Just: Hamlet na českých jevištích

 

Galerie

 

Autor

Jana Smetánková
Jana Smetánková

Autorka myšlenky portálu O divadle, majitelka vydavatelství Thespis, které vydalo – s výjimkou Cimrmanů – prakticky všechna DVD s divadlem, která se kdy na českém trhu objevila a je dokonce tím subjektem, který jako první přišel s myšlenkou prodeje záznamu divadelního představení.

Komentáře

Komentáře