Jaromír Hanzlík

Jaromír Hanzlík. Nejvýraznější herec své generace. S herectvím si začal pod vedením legendárního profesora Novotněho na Gymnáziu Jana Nerudy (proslulé Hellichovce). Po maturitě byl přijat na DAMU, ale ke studiu nenastoupil. Jiřina Jirásková a Miloš Kopecký přesvědčili jeho tatínka, že když ho pustí hrát do Divadla na Vinohradech, dají mu tu správnou hereckou školu sami – devatenáctiletý student tak začal hrát v nejslavnějších inscenacích velké éry “Vinohrad”.


Jindřich IV.
Divadlo na Vinohradech
Premiéra: 3. 3. 1967

autor: Luigi Pirandello
překlad: Alena Hartmannová
režie: Václav Hudeček
scéna: Miloš Ditrich
kostýmy: Jan Skalický
hudba: Petr Skoumal

hráli: Jiřina Jirásková, Vlastimil Brodský, Otakar Brousek, Zdeněk Řehoř, Iva Janžurová, Oldřich Musil, Petr Haničinec, Svatopluk Skládal, Jan Schánilec, Jaromír Hanzlík

Když byl v roce 1965 Miloš Kopecký angažován doktorem Pavlíčkem na Vinohrady, byl to pro divadelní Prahu šok. Dnes ví každý, že Miloš je hvězda hvězd a že byl geniální herec, ale v roce 1965 měl sice za sebou úžasný komediální nástup ve dvojici s Miroslavem Horníčkem, ale když odešel od Jana Wericha z Divadla ABC, ocitl se náhle v určitém vzduchoprázdnu. Já si přesně pamatuju, že když se Prahou rozletěla zpráva, že Pavlíček bere Kopeckého, tak se zlí jazykové ptali, co bude dělat ve Vinohradském divadle estrádní komik z Pidivajzlic.

Další šok byly jeho první role – Kočka na rozpálené plechové střeše a hned jako druhý úkol dostal Jindřicha IV.  Nejprve Williams a pak Pirandello, to byla pro Miloše v kamenném divadle ohromná výzva a z určité prestiže se snažil dokázat, že tam má svoje místo. A to místo si zaslouženě vydobyl.

Pirandellův text je krásný a sešla se opravdu skvělá sestava. Vedle Miloše Kopeckého jako Jindřicha IV. to byli Brodský, Jirásková, Brousek, Haničinec, Janžurová – první liga té doby. Mně bylo devatenáct, teprve jsem se rozhlížel na jevišti, učil se první kroky. Byla to pro mě obrovská škola je pozorovat. Zajímavé bylo i setkání s režisérem Vaškem Hudečkem. On byl režisér provozního charakteru, nebyl typ Macháčka nebo Dudka nebo Pistoria, ale byl velmi dobrý režisér-řemeslník, který si vždycky dobře obsadil kvalitní herce a ti u něj měli velký prostor. On se na ně spolehl a dával tomu jízdní řád – to je také velká kvalita.

Na Jindřicha IV. mám velmi osobní vzpomínku. Myslím, že Miloš mě měl od počátku rád, ačkoliv vždycky říkal, že na rozdíl od krásných mladých slečen nemá rád mladý kluky a talentovaný už vůbec ne, ale mě si od samého počátku oblíbil. Všichni víme, že trpěl velmi těžkou chorobou, maniodepresí a když se chýlilo k premiéře, trpěl opravdu nezvladatelnou  trémou. Ale jen při premiéře, po třetí repríze už to bylo dobré. Zval si mě k sobě do šatny, před některými zkouškami a vždycky před premiérou, držel mě za ruku a říkal: „Musím z tebe brát sílu, energii, klid.“

V textu bylo jedno místo, kdy on si nás, své sluhy, sezve a říká tam text: Představte si, když jste byli někdy s někým blízkým a dívali jste se do jeho očí – tak jako já jsem se kdysi díval do jedněch očí – nenapadlo vás nikdy, že stojíte jako žebráci přede dveřmi, jimiž nikdy nevejdete dovnitř? Pánové, ten, kdo vstoupí, to nikdy nebudete vy, ale ten, koho ve vás vidí ten druhý.”

Dodneška si to přesně pamatuju. On to vždycky říkal direktně mně do očí, držel mě při tom za ruku a bylo to takové zvláštní – bylo to mezi námi. A myslím, že někde na Jindřichovi začalo naše velmi intenzívní přátelství.

Car Fjodor
Divadlo na Vinohradech
premiéra: 24.10.1975

autor: Alexej Konstantinovič Tolstoj
překlad a úprava: Milan Calábek
režie: Petr P. Vasiljev
výprava: Alexandr Vasiljev
hudba: Petr Růžička

hráli: Jaromír Hanzlík, Hana Maciuchová, Radoslav Brzobohatý, Petr Haničinec, Gustav Nezval, Oldřich Musil, Vlastimil Fišar, Zdeněk Hodr, Antonín Samler, Miloš Kopecký, Oldřich Lukeš, Jaroslav Kepka, Josef Bláha, Jiří Plachý, Jan Schánilec, Ilja Racek, František Hanus, Karel Houska, Daniela Kolářová, Světla Amortová, Vladimír Hlavatý, Rudolf Jelínek, Jaroslav Moučka, Jaroslav Satoranský, Svatopluk Skládal, Vladimír Bičík

Pamětníci mě za to dodneška chválí, ale já vždycky říkám, že to je velmi relativní. Uvědomte si, že to bylo v roce 1975, bylo mi sedmadvacet, byl jsem hrozně mladý – Smoktunovskému bylo padesát, když to hrál. Tahle hra se na českém jevišti nikdy nehrála. Jednou tady s ní byl MCHAT, někdy ve třicátých letech. Ale potkalo se to – nádherný text, veliké téma, šťastná hvězdná chvíle.

Navíc to přijel dělat ruský režisér. On nebyl žádný režijní gigant, v Rusku byl u jejich inscenace asistentem režiséra. Stařičký pán, už mu bylo přes sedmdesát. Ale měl to zažité, protože u nich se to hrálo snad deset let. A pojal to tradičním ruským způsobem, včetně kulis – a to bylo pro naše divadlo svým způsobem zjevení.

Obsazení bylo skvělé – Hanka Maciuchová, Radek Brzobohatý, Péťa Haničinec. Vlastně celý soubor, včetně Miloše Kopeckého, který tam hrál malou roli a hrozně ji nenáviděl. Vždycky říkal: „Ale hraju tam takovou roli, volaj na mě jak na psa – Bojare.“

Moje setkání s rolí bylo krásné, byla opravdu nádherná. Nikdy nezapomenu na Ilju Racka, Petra Haničince a Radka Brzobohatého – scházeli jsme se po večerech a neustále jsme o tom mluvili, oni mi hrozně pomohli. Vlastně jsme zkoušeli permanentně. Já jsem byl mladý, měl jsem minimum zkušeností a oni byli ke mně úžasní.

A pak jsme jeli s Hanou Maciuchovou do Moskvy a hráli jsme v jejich legendárním představení Cara Fjodora. To byl zážitek. Oni byli všichni mnohem starší, byli to všechno národní umělci a laureáti všech možných Leninových cen. Nečekali, že přijede někdo takhle mladej, dívali se po sobě a říkali „rebjata“, až s despektem. Tam hrál cara Innokentij Smoktunovskij, kterému se říkalo Olivier východu a alternoval s populární divadelní a filmovou hvězdou Jurijem Solominem, který na oplátku za mé hostování v Moskvě, přijel hrát cara do našeho pražského představení. V Moskvě jsme měli jenom dvě zkoušky, oni nerozuměli ani slovo česky a my jsme trošku tušili ruštinu. Během těch dvou zkoušek, jsme se s Hankou domluvili, že nebudeme zkoušet žádné experimenty a budeme to hrát tak, jak to hrajeme v Praze a nějak se improvizačně přizpůsobíme. Ten nádherný text je ve verších a tak ten rytmus přece jen nás všechny vedl i v těch dvou jazycích.

Oni už to hráli deset let a když vidíte do herecké kuchyně, tak poznáte, že to je standardně odvedené představení, usazené. Ale tím, jak jsme do toho vstoupili, hráli jsme česky a oni rusky, navzájem jsme si viseli na rtech a dostávalo to ještě úplně jiné dimenze a mělo to nesmírné napětí. A byl to velký úspěch, asi jako když v Praze kdysi hostoval Tabakov v Činoheráku Revizora a hrál ho rusky, to bylo přece úžasný.

Ale teď si představte, že my jsme přijeli na tu Matičku Rus, do jejich divadelního pupku a já jsem jim, těm starým bardům, jako mladičkej car česky říkal „Musíte se mít všichni rádi, jenom neválčete, žádné násilí.“ A oni měli ve vládě gerontokracii, Brežněva, Kosygina. A publikum to pochopilo.  Jan Pivec kdysi říkal „Šla opona, a já jsem tam stál najednou po kolena v kytkách.“ A takhle to opravdu bylo. My jsme s Hankou Maciuchovou byli zahrnuti kyticemi, to si nelze představit, na druhém představení bylo nabito, našlapáno, hned se to po městě rozneslo. Opravdu neuvěřitelný úspěch.

Publikum v tom vidělo to naše téma – dva obrovské nesmiřitelné rody jsou proti sobě a slabounkej car se snaží dát je dohromady, aby neválčili. A říkejte to česky v Moskvě, v době, kdy tady mají tanky!


Dům na nebesích
Divadlo na Vinohradech
Premiéra: 14. 11. 1980
Derniéra: 23.4.1987

autor: Jiří Hubač
režie: Václav Hudeček
scéna: Zbyněk Kolář
kostýmy: Jarmila Konečná
hudba: Jiří Bažant, Jiří Malásek

hráli: Jiřina Bohdalová, Jaromír Hanzlík, Miloš Kopecký, Ludmila Vostrčilová, Hana Maciuchová, Vladimír Krška, Milan Klásek, Stanislava Bartošová

Jiří Hubač napsal Dům přímo pro Jiřinu Bohdalovou, ona to cítila jako veliký závazek a na zkouškách to před sebou úžasně valila. Bylo neuvěřitelné, jak ta holka dřela, opravdu byla radost se na to dívat. Ona je hlavně úžasný tahoun, jak ve figurách na jevišti, tak v životě. Ta opravdu dokáže zabrat jako bejk, když o něco jde. A o tom je i tahle její role, Hubač ji dobře zná a ví, že ona dokáže zvládnout neuvěřitelné věci.

Myslím, že tady si Jiřina začala zadělávat na ty velké role, byla to její obrovská zlomová role. Jestli u nás je nějaká geniální herečka, tak je to Jiřina. Ona je fantastická kominda, ale když se položí na to drama, pak klobouk dolů. To je paní herečka. Já jsem měl strašně rád Danu Medřickou, ale Dana neměla ten obrovský dar komična, který má Jiřina, ale Jiřina má úžasný dramatický dar, který měla Dana. Já jsem šťastný, že jsem s ní mohl být na jevišti, ona je opravdu živel. Děkuju Bohu, že jsem se dostal v tak mladém věku mezi kumštýře jako ona. Práce s ní byla skvělá.


Cyrano z Bergeracu
Divadlo na Vinohradech
Premiéra: 17. 6. 1986
Derniéra: 16.6.1988

autor: Edmond Rostand
překlad: Jindřich Pokorný
režie: Jaroslav Dudek
scéna: Zbyněk Kolář
kostýmy: Jarmila Konečná

hráli: Jaromír Hanzlík (alt. Viktor Preiss), Svatopluk Skopal, Hana Maciuchová, Otakar Brousek, Ilja Racek, Josef Bláha, Břetislav Slováček, Vladimír Bičík, Rudolf Jelínek, Jiří Plachý, Zdeněk Řehoř, Milan Klásek, František Hanus, Miroslav Babuský, Michal Pešek, Svatopluk Skládal, Jaroslav Satoranský, Ludmila Vostrčilová, Alena Procházková, Cvetana Igová – Theiszová, Sylva Sequensová, Alexandra Tomanová, Antonie Hegerlíková

Vinohradské divadlo, to byl Jaroslav Dudek. On je ten pán, který držel třicet let divadlo na vysoké umělecké úrovni, s velkou disciplínou. A v té době to nebylo jednoduché, protože byl režisér, ale všichni věděli, že dává divadlu tvář, protože Míka byl jen ředitel, který měl rád divadlo, ale to bylo všechno.

Teď teprve mám možnost se obrovsky poklonit panu Dudkovi, protože s ním pracovat bylo vždycky fantastické. Jako člověk byl nesmírně inspirující. On byl malej, také se mu říkalo Napoleon a dokázal být velmi nepříjemný, byl autoritativní, mnohdy i despotický. Ale všechno pro to, aby z člověka dostal co nejvíc. On i moc dobře věděl kdy má pochválit, i když to bylo  zřídka. Byl obrovský psycholog, kumštýř a naprosto dokonalý organizátor. Jeho představení byla úžasně organizovaná – když měl kompars deseti lidí, měla jste pocit, že jeviště je zaplněné padesáti lidmi.

To byl gigant. Je ho škoda.

Když režíroval Macháček, začaly zkoušky a už všichni věděli „Macháček – to bude úžasný“, protože byl cholerik, vždycky měl kolem zkoušek nějaké skandály a herci to roznášeli. Nevím, jestli to ten Machajda provokoval záměrně. Dudek vůbec nestál o publicitu, nedělal rozhovory, nic. Za něj mluvila jeho práce, ale kolem něj jako osoby nikdy nic nebylo, všechno šlo tak potichu.

Já jsem byl Dudkův kůň, oblíbenec, dělali jsme spolu téměř všechny moje velké role. Celý život jsme si vykali. Já jsem si ho nesmírně vážil.

A když přišel Cyrano, Dudek nabídl  alternaci  Viktoru Preissovi. Prohlásil tehdy, že pokud se objeví na repertoáru titul jako Cyrano a v souboru je několik herců, kteří jsou schopni ho hrát, bylo by neseriózní jim tu roli nenabídnout.

A musím říci, že to zase bylo šťastné setkání, že jsem byl nakonec moc rád, že jsem to s Viktorem alternoval – také jsem alternaci zažil poprvé v životě.  My jsme chodili na svoje zkoušky, navzájem jsme se podporovali, radili si, nebyla to rivalita. Ani nemohla být, protože jsme každý jiný. Lidi měli – a někteří dodneška mají – pocit, že jsme byli rivalové nebo dokonce nepřátelé a vůbec tomu tak není. Oba dva se to pokoušíme vyvracet.

Myslím, že ti dva Cyranové byli velmi rozdílní. Když je jeden recept na jídlo a uvaří ho pět kuchařek, každé jídlo bude jiné. Viktor byl preciznější v technických věcech. Já jsem spíš byl divoký, emotivní, řekl bych až rošťácký, fanfaronský. A Viktor byl výborný v pasážích, které mně moc k srdci nepřirostly – například „Cestu na Měsíc“, tu on dělal skvěle. Já jsem to tak necítil, takže ani nemělo smysl od něj nějakým způsobem opisovat.

Viktor je nedostižný mistr v hraní s rekvizitou – také se mu říká věcař. V divadle má obrovskou skříň „Rekvizity pana Preisse“ a ta je narvaná věcmi… V tom je úžasný. Prostě cítí, že tady neví a najednou si vezme sirku, strčí si ji do pusy a už je to. A ta figura vylítne. Vezme hůlku a figura mu vyroste. Já to neumím, takhle pracovat s rekvizitou, mně by to překáželo, kdežto on na tom staví. Je to pro něj hodně důležité.

S Viktorem bylo moc fajn nejen alternovat, ale i být s ním na jevišti. My jsme nikdy nebyli kamarádi. Já si ho dodneška nesmírně vážím, ale třeba na víno jsme spolu nechodili. Ale když jsme spolu pracovali, tak velmi intenzívně a poctivě.

Autor

Jana Smetánková
Jana Smetánková

Autorka myšlenky portálu O divadle, majitelka vydavatelství Thespis, které vydalo – s výjimkou Cimrmanů – prakticky všechna DVD s divadlem, která se kdy na českém trhu objevila a je dokonce tím subjektem, který jako první přišel s myšlenkou prodeje záznamu divadelního představení.

Komentáře

Komentáře