Srpnová neděle (Národní divadlo, 25. 4. 1958)

Krejča to stopnul a říkal nám: „Vy jste všichni herci Národního divadla, ale přistupujete k tomu moc herecky. A to bych nechtěl. Zkuste tam přijít jako normální lidi. Reagujte na situace jako normální lidé a ne jako herci, kteří to mají nacvičené: Teď na mě přijde řada, už vím, jak to řeknu.“

 

Tak slunný, rozlehlý život před sebou mít

jako tvá hladina, na níž prostíráš klid,

oblohy slavnostně vzduté,

blankytu plný rybníku, na kterém vítr čeřívá vlny!

Jako ty vlastních vod nikdy nebudeš syt,

člověk syt nebude nikdy holého žití,

ať v mlhách ztrácí se, ať se na slunci třpytí

a jako ovládl živel země a vod,

i život ovládne, z jeho hladiny zmizí

mdlý bludičkový svit,

z hlubin s mrtvými slizy

zdvihne dno úrodné, život aby se z nás

rozlil a obzíral slunný, pokojný čas!

(František Hrubín: Rybník Hejtman, motto k Srpnové neděli)

 

(pro zvětšení klikni)

 

Autor. František Hrubín, režie: Otomar Krejča, scéna: Josef Svoboda, kostýmy: Jindřiška Hirschová, hudba: Václav Trojan

Hráli: Vlasta Fabianová (Věra Mixová), Marie Tomášová (Zuzka), Karel Höger (Alfréd Morák), Bohuš Záhorský (Pan Vach), Jiřina Šejbalová (Paní Vachová), Radovan Lukavský (Poštmistr), Luděk Munzar (Jirka), Eva Blažková (Míla), Jana Benešová (Hanka), Jan Šmíd (Chlapec), František Filipovský (Venovan), Zdeněk Šavrda (Muzikant), Eliška Poznerová (Žena)

Premiéra: 25. dubna 1958

 

Z první scény na nás horce dýchl jeden z našich dnů

Jeden z mnoha našich dnů – zní to tak prostě – a přece je v tom pojmu skryto tak mnoho. Představit čtenářům, posluchačům, divákům, právě takový den, v němž dnešní lidé myslí, trpí, radují se, jednají tak, jak je známe kolem sebe, jak je známe sami v sobě – to je netěžší úkol pro umělce. Vzácně se podaří zmobilizovat myšlenku, osobní zaujetí, statčnost, nesentimentální lásku k lidem, zralou znalost života a spolu s uměleckým posvěcením vytvořit přesvědčivé dílo., které ukazuje, jak každý jedinec souvisí se společností, jak bez touhy přispět svým vkladem k jejímu rozvoji nenajde naplnění svého života. Vaše dopisy, čtenářky, v mnoha obměnách a přece shodně hovoří o tom, jak velká žízeň ve vás i ve vašich dospívajících dětech je po takovém umění, které pomáhá rozhlédnout se lépe po našem dnešku. Po prvních úspěších našich filmů s dnešní tématikou, po nových sbírkách mladých básníků přichází naše první scéna – činohra Národního divadla – s novou, českou původní hrou, která se rázem stala středem pozornosti. “Srpnová neděle”, tak ji nazval její tvůrce, laureát Státní ceny Klementa Gottwalda František Hrubín. Poprvé v ní básník předstupuje před veřejnost jako autor divadelní hry. Poprvé, ale s bohatou znalostí psychologie lidí, jejich zjevných a skrytých zápasů.

Příběh hry? Dalo by se spíše říci, že je v ní zachyceno, co se zběhlo od rána do noci na břehu jihočeského rybníka a během jedné slunné srpnové neděle. Setkávají se tu místní obyvatelé s pražskými letními hosty, setkávají se tu ti, kteří mají ještě celý život před sebou, i ti, kteří jej mají již odžitý. Od první chvíle, kdy ztemní světla v hledišti, jste vtaženi do ovzduší svátečního dne u rybníka. Řeknete si: Odkudpak ji jen znám, tu krasavici paní Věru Mixovou? Jakže je to s jejím manželem? Říká se, že má pořád plno schůzí, plno práce – a ona bývá tak často sama, zvlášť teď, kdy jí synek odrůstá. Tuhle ji sousedka pomlouvala, prý je to moc lehkomyslná panička, do zaměstnání nechodí, má spoustu času sama pro sebe. Mám jí to závidět, mám jí závidět úspěchy v očích mužů, nebo zaslouží spíš politování?

A co tihle Vachovi? Ona bývala dcera z cukrárny, půvabu asi mnoho nepobrala. On si ji bral právě pro tu cukrárnu. Děti neměli – co ti lidé jen celí dny dělají? Copak je možné žít jen z věčného pletení svetrů z vlny, kterou jí posílá strýček ze zahraničí? O čem si ti dva mohou celý den povídat? I když vypadají při své obtloustlosti tolik unaveně a uboze v srpnovém horku, lítost k nim vámi prošlehne jen na chvilku, protože pak si nad těmi troskami lidských bytostí uvědomíte, že si svůj osud zavinili vlastně sami: majetek a dobré bydlo jim bylo nad nejsvětější city. Takoví musí prohrát před stoletími jako dnes.

Za doznívání smutečního pochodu ze vzdáleného vesnického pohřbu vchází na scénu Alfréd Morák. V mladých letech budil zdání, že v něm roste talentovaný básník. Takového jej pamatuje paní Věra Mixová, takového jej obdivuje. Před jejíma očima však odpadává jedno pozlátko za druhým. V samomluvě i v rozhovoru s venkovským poštmistrem se odhaluje Morákovo nitro, podobné “studenému vykuchanému kuřeti”. Člověk, který nedovedl odhadnout své síly, člověk, který viděl jen sám sebe, vždycky přezíral druhé, až je začal nenávidět a osočovat z vlastních proher a neúspěchů. Nebezpečný, jako zahnívající mrtvola mezi živými. Naštěstí mladé lidi, které na břehu rybníka potkává, již neoklame: cítí k němu instinktivní odpor, je jim pro smích nebo v nich vzbuzuje hrůzu. Podvědomě se mu touží vyhnout.

Mladí? Ano, těm patří básníkova důvěra především. Viď, Zuzko, trochu paličatá neteři krásné paní Mixové! Toužíš po zdravém vzduchu, toužíš po lásce, líbí se ti sklářský dělník Jirka, ale chraň bůh, aby se to dozvěděl! Možná, že ještě mnohokrát zaškobrtneš o plůtky, které se ti snaží nastavět do cesty starý svět, možná, že ještě mnohokrát se rozeběhneš hlavou proti zdi. Ale nevzdáš se – ty už ne, ani všichni ti rozezpívaní chlapci a děvčata z vesnice, které jsi poznala o těchto prázdninách. A neboj se, že ve světě starších nenajdeš spojence. Jsou tu, byť nenápadní, byť méně zajímavě se tvářící než Alfréd Morák. Jsou tu – v Hrubinově hře ztělesněni v postavě poštmistra – tak samozřejmě vykonávající svou každodenní práci, tak samozřejmě ochotní zdobit stromy lampióny k nedělní slavnosti, že ani netouží po tom, aby se zveřejňovalo jejich jméno.

Příběh hry? Vidíte, není tu, každá ta postava si jej přinesla sama ze sebe na jeviště s sebou, je o čem přemýšlet. Ale to už nejde o divadelní příběh, to už jde o opravdový život, o jeho klady i zápory. Aby to kladné, životaschopné zvítězilo.

Libuše Hamšíková (Vlasta, 5.6.1958)

 

(pro zvětšení klikni)

 

“Když jsme začali zkoušet, tak po takovém velice krátkém entrée to Krejča stopnul a říkal nám: „Vy jste všichni herci Národního divadla, ale přistupujete k tomu moc herecky. A to bych nechtěl. Zkuste tam přijít jako normální lidi. Reagujte na situace jako normální lidé a ne jako herci, kteří to mají nacvičené: Teď na mě přijde řada, už vím, jak to řeknu.“

A skutečně k tomu všechny dovedl, skutečně se to podařilo a kritici pak psali, že to je obroda činoherního herectví. Všechny ty stereotypy herecké zručnosti, virtuozity, to všechno tam najednou nebylo, najednou nikdo z těch hvězd nehrál stereotypním způsobem. Byli tam jako normální lidé. To bylo skutečně nádherné, fantastické.

Nebylo to civilní herectví, ale přirozené herectví. Každý herec má nějakou hereckou manýru – a tady se jich přestali držet.”

Radovan Lukavský, 2006

 

Nádavkem

Srpnová neděle naštěstí existuje i jako film, a také byla natočena jako rozhlasová hra, kterou si dosud lze i koupit.

(A myslím, že to je moc dobře, že si ji lze připomenout – je velmi hezká i bez toho obrazového vjemu. Poslouchala jsem ji kdysi ve studiu v Českém rozhlase a byl to tak působivý zážitek, že jsem zkusila zavřít oči, jestli budu mít pocit, že sedím na břehu rybníka Hejtman v Chlumu u Třeboně. A fungovalo to :-)

♣ Srpnová neděle – program

 

 

Galerie

 

 

 

 

Autor

Jana Smetánková
Jana Smetánková

Autorka myšlenky portálu O divadle, majitelka vydavatelství Thespis, které vydalo – s výjimkou Cimrmanů – prakticky všechna DVD s divadlem, která se kdy na českém trhu objevila a je dokonce tím subjektem, který jako první přišel s myšlenkou prodeje záznamu divadelního představení.

Komentáře

Komentáře