Václav Voska

21. října by oslavil narozeniny významný český herec Václav Voska. Rozhodli jsme se mu věnovat v rubrice “To bylo divadlo!”. Výběr inscenací nebyl náhodný. Řídili jsme se vyznáním Václava Vosky, které inscenace ze své tvorby měl nejraději.

Carlo Goldoni: Benátská vdovička
Režie: Karel Dostal
Scénografie a kostýmy: Adolf Wenig
Premiéra: 24. 10. 1957
Derniéra: 16. 6. 1963
Počet představení: 203

Hra během zkoušení neměla důvěru herců, ale předvídaný debakl se nekonal, inscenace zažila (nejen na premiéře) bouřlivé ovace a na repertoáru se objevovala následujících šest let. Nejspíše zaujala přiznanou divadelností, břitkým slovním humorem a sehraností celého souboru. Na hercích je doslova vidět (existuje záznam představení) rozkoš, s jakou své role hrají. Režisér ctil tradici komedie dell´arte s její částečnou improvizací (v tomto případě slovní) a všichni herci využívali svých jazykových znalostí, podle nichž byli i do rolí vybráni. Václav Voska hrál roli Le Bleaua, francouzského nápadníka mladé italské vdovy dony Rosaury (Irena Kačírková) a v kritických ohlasech patří mezi nejchválenější herce.Role byla charakterizována nejen kostýmově, ale též i nezbytným kapesníčkem, který Voska nedal během hry skoro z ruky a pakliže se tomu tak stalo, nahradil jej zdobenou hůlkou. Nechyběla ani obligátní piha pod levým okem. Scénograf využil točny, na kterou postavil železnou trubkovitou konstrukci, která vytvářela několik scénických prostorů najednou, a navrhl soudobé kostýmy. Skladatel Václav Trojan zkomponoval hudbu, která nejen hru otevírala za zvuku menuetu, kdy herci stáli v rozličných pózách na otáčející se točně (vše mělo navodit zdání rokokových hodin), ale stejným způsobem inscenaci i uzavírala.

 

Félicien Marceau : Vajíčko
Režie: Ota Ornest
Scénografie: Jindřich Dušek
Kostýmy: Jan Skalický
Premiéra: 23. 2. 1964 (poprvé 20. 2. 1964)
Derniéra: 30. 3. 1969
Počet představení: 185

Žánrově je Vajíčko konverzační hra a Václav Voska byl na tento žánr odborníkem, měl cit pro tento jemný způsob ironie. Nejen, že byl hlasově vybaven, ale též uměl využít svého umění nosit frak (nebral ho pouze jako tradiční kostým, ale jako zcela běžnou část šatníku) a znalost cizích jazyků. Vajíčko je částečně skrytým monologem jednoho „malého člověka“, outsidera společnosti, který se touží dostat do „vajíčka“. Vajíčko je tu symbolem prosperity, měšťáckého způsobu života. Formou retrospektivních návratů a zcizujícího efektu hlavní postavy (divák je aktivován neustálým obracením se hlavní postavy k němu) se před námi odvíjí příběh Emila Magise, malého úředníčka na ministerstvu. Zpočátku vzbuzuje soucit. Nic se mu nedaří a zjišťujeme, že mu charakter zkazila všeobjímající všestarostlivá matka. Malý Emilek nikdy za nic nemůže a vždy hledá vinu u druhých, nikoliv u sebe. Postupně však zjišťujeme, že Emil si dokáže poradit v každé situaci a obratně pomalu kariérně stoupá. Též se neštítí rafinovaně zbavit své manželky. Z vraždy je obviněn její milenec a toho chtěl Magis dosáhnout. Tím se dostal do „vajíčka“. Má pocit, že on řídí běh světa a nikdo jej nemůže doběhnout. Marceau kontaminuje formu iluzívního a antiiluzívního divadla. Všichni, vyjma Magise, své role opravdu hrají. Jediný on má od své role psychologický distanc a neustále dává divákovi najevo, že o jeho spolubytí ví. Tento jeho vnitřní vyjadřovací prostředek je doplněn ještě ironickými poznámkami vyřčenými mimo Magisovy repliky. Režisér Ornest využil Voskova neoddiskutovatelného šarmu. Bez šarmu se uvedená role nemůže hrát. Jen díky němu mu všechny jeho nepravosti projdou. Dle dochovaných kritik se celá odborná kritická veřejnost vyjádřila, až na jednu výjimku, naprosto kladně. Včetně obávaného kritika Sergeje Machonina. Ten v článku „Proč Vajíčko?“ velmi trefně analyzuje veškeré důvody inscenaci vidět. Je též autorem známé a často citované charakteristiky Václava Vosky: „Václav Voska je pro snící dámy miláček s prošedivělými spánky a nonšalantní, trochu záhadnou a jemně cynickou sugescí […].“ Jeho hodnocení osobnosti Václava Vosky však není myšleno ironicky. Poukazuje totiž na fakt, že „[…]zbožnění idolu se zároveň, nevědomě pro zbožňovatele dostává do obecného povědomí vysoká norma vkusu, jde-li například o takovou hvězdu, jako je Václav Voska […].“ Podle Machonina byly tři důvody, proč měl divák představení zhlédnout. Za prvé se jednalo o osobnost Václava Vosky jako takového, za druhé pro samotný text hry, který dokáže kriticky pohlédnout na diváka a jeho život, protože „malý človíček“ Magis je lidem bližší než heroické postavy světové dramatické klasiky a za třetí, pro inscenaci samotnou, která je vyvážená a opravdu stojí za zhlédnutí. Sám Václav Voska se k této roli vracel jako k jedné ze svých nejmilejších. Magis mu též byl nejen herecky, ale i intelektuálně blízký.

 

Frank Daniel Gilroy: Kdo zachrání kovboje?
Režie: Václav Hudeček
Scénografie: Adolf Wenig
Kostýmy: Jan Skalický
Premiéra: 4. 6. 1964
Derniéra: 3. 7. 1965
Počet představení: 68

Touto rolí získal Voska protiúkol ke svému častému hereckému zařazení. Místo role intelektuála s duchaplnými poznámkami hraje člověka ze dna společnosti, primitiva a alkoholika Alberta Cobba. Právě pro uvedenou charakteristiku postavy měl tuto roli Václav Voska velmi rád a často na ni v novinových článcích vzpomínal. Odborná kritika však inscenaci ve většině případů ostře odsoudila pro lacinost a sentimentálnost. Vyzdvihovala ale herecký výkon Václava Vosky a Jaroslavy Adamové (manželka Alberta Cobba, Helena). Jedná se o psychoanalytické drama, ve kterém se představí osud „malého člověka“. Albertu Cobbovi za 2. světové války zachránil život jeho přítel Larry. Zranění, které však během záchrany utržil, jsou nevyléčitelná, a když to Larry zjistí, chce se ještě jednou s Albertem setkat, aby se ujistil, že jeho oběť byla smysluplná. Nalézá však ztroskotance, který nedokáže žít život dospělého člověka. Ze své slabosti se uchýlí k alkoholu a nedokáže zachránit ani své manželství. Před Larrym však hraje, že je vše v naprostém pořádku. Larry, který jeho lež prohlédne, ale nechce přijít o svou iluzi, smysluplné oběti, přetvářku přijímá.

 

Friedrich Dürrenmatt: Play Strindberg
Režie: Ivan Weiss
Scénografie a kostýmy: Zdeněk Pavel
Premiéra: 22. 1. 1970
Derniéra: 8. 6. 1972
Obnovená premiéra: 10. 10. 1974
Derniéra: 6. 3. 1976
Celkový počet představení: 132

Na prvních čtených zkouškách vyjádřil Voska hře nedůvěru. Měl pocit, že v době společenského marasmu by se spíše měla lidem dodat naděje. Byl však svými partnery (Jaroslava Adamová jako jeho manželka Alice a Svatopluk Beneš jako přítel Kurt) přesvědčen, že uvedení smysl má. Postupně si svou roli důstojníka Edgara natolik oblíbil, že se s ním na jevišti naprosto ztotožnil. Inscenace natolik silně zarezonovala ve společnosti, že dva návštěvníci představení, studenti medicíny Vít Ryška a Jaroslav Pichlík z nadšení z inscenace založili Club Play Strindberg (veškeré stanovy, sídlo a ostatní s tím související agenda byla ve znamení odkazů k replikám inscenace). Protože však téma hry nebylo v souladu s nastolenou konsolidační politikou v Československu, bylo pražské uvádění inscenace zastaveno. Členové Play Strindberg clubu vytvořili fingovanou petici dělníků ČKD za znovupovolení inscenace v Praze a zaslali ji (i s 200 fingovanými podpisy) zřizovateli MDP. Protože nešlo jistě o naléhání jediné, byla přeci jen inscenace dne 10. října 1974 obnovena i pro Prahu. Hrálo se na vyvýšené kruhovité plošině, na které byly pouze předepsané rekvizity. Při popisu scény se budeme pohybovat kruhovitě z levé strany jeviště do pravé strany jeviště. Nejblíže divákovi byl kulatý stůl s dvěma židlemi, klavír, na který hrála Alice, stolek s telegrafem, barometr, věšák s důstojnickým pláštěm, bufet, lůžko a mezi lůžkem a již jmenovaným stolem a židličkami byla lenoška. Vybraný nábytek spolu naprosto neharmonizoval a tato disharmonie měla zobrazit i disharmonii mezi manželi. Antiiluzivnost inscenace podporovalo nejen text herectví, ale již popsaná scénografie i s viditelnými odkládacími lavičkami, odkud si herci sami brali potřebné rekvizity, případně na ně usedali během své herecké nečinnosti. Václav Voska do role Edgara vtiskl veškerý vztek z marasmu kolem sebe. On, který vždy působil esteticky a ironicky (již jsme se zmínili o jeho citu pro konverzační hry) zde užívá jiné herecké výrazové prostředky než v ostatních inscenacích. Sergej Machonin pro jeho ztvárnění postavy použil termín „dryáčnická hanswurstiáda“. Edgar trpí progresivní paralýzou, která se projevuje záchvaty nevědomí, během kterých postava vždy vytřeští oči, vystrčí obhrouble břicho a zůstane určitou dobu v jakémsi kómatickém stavu. Režisér Weiss s Václavem Voskou dlouho hledali výrazové prostředky pro tento stav bezvědomí, až Vosku napadlo, že by mohly záchvaty přicházet nečekaně a najednou. Weiss souhlasil a Voska přidal k postavě ještě obhroublost vůči ostatním postavám a tupý výraz počínající demence z progresívní paralýzy. Již to nebyl ten „miláček s prošedivělými spánky“, jak se o něm kdysi vyjádřil Sergej Machonin v již uvedené kritické reflexi, ale nesnesitelný, opilecký hulvát.

Galerie

 

Autor

Jitka Neureuterová
Jitka Neureuterová

Narozena roku 1985 v Praze. Katedru divadelní vědy Univerzity Karlovy v Praze absolvovala v roce 2012. Specializuje se především na české činoherní divadlo 20. a 21. století a osobnost herce Václava Vosky. Mezi její koníčky patří divadlo, četba, poslech mluveného slova a její kocour Arbenin.

Komentáře

Komentáře