DAMU mi obrátila život vzhůru nohama.
Jak ses dostala k divadlu? Vzpomeneš si na svůj první kontakt s divadlem?
K divadlu mě přivedli oba rodiče už v dětství – tatínek jako herec, maminka jako choreografka. Můj první počin si pamatuju jen matně z vyprávění, bylo mi totiž asi tři a půl. Jmenovalo se to Motýlci. Tančila jsem v kroužku s mámou, panem Packem a starší sestrou Alžbětou a to hned na prknech Divadla v Dlouhé a před plným hledištěm. Měla jsem pár velkých motýlích křídel a tykadla s bambulí na konci, prostě sen.
Proč sis zvolila právě obor herectví alternativního a loutkového divadla? Hlásila ses i na jiné katedry?
Už od mala (cca od již zmíněných Motýlků) jsem se velmi intenzivně věnovala tanci všeho možného druhu. Na alterně se mimo herectví klade také velký důraz na zpěv a pohyb – více hodin tance, akrobacie, apod. To, a také fakt, že jsem před těmi pár lety nijak nedisponovala umem práce s textem, byly důvody, proč jsem zkusila alternativní a loutkovou katedru. Pro mě osobně to byla, a vlastně pořád je, jediná schůdná cesta, nikam jinam jsem se tedy nehlásila.
První inscenací vašeho ročníku je Barunka is leaving (režie Anna Klimešová a kolektiv), autorský projekt, jehož hlavním tématem je paměť a zapomínání. To se v inscenaci pojí s postavou babičky, kterou máme snad všichni spojenou se vzpomínkami na dětství. Do jaké míry hraje v režijně-dramaturgické koncepci roli i tvé osobní vzpomínání na dětství a prarodiče?
Už od začátku byl kladen velký důraz na to, aby celá Barunka vycházela z našich vzpomínek. Proto jsme si často vyprávěli zážitky z dětství a spousta z nich se do výsledného celku také zapsala. V inscenaci od nás například několikrát zazní věta: “Nikdy nechci zapomenout na…”, a i já ji tam, těsně před nasazením masky naší babičky, říkám. Ta je jen moje. Podle mě je ale na představení Barunka is leaving nejkrásnější, když se vzpomínky všech lidí v sále protnou. Tak se na tom vzpomínání podílíme vlastně všichni společně, což bylo také jedním z našich cílů už od samého začátku.
Účinkuješ také v inscenaci 49 barů (rež. Viktore Vášová) – dalším netradičním projektu, který je uváděn v Divadle DISK. Inspirujete se v něm pocity a atmosférou potápěčského světa. Popsala bys krátce, jak tato autorská věc vznikala?
Velkou část zkoušení jsme se pokoušeli tvořit kolektivně, všichni všechno. I proto můžete v představení 49 barů vidět hrát celý tvůrčí tým. Myslím, že pro nás všechny to byla víceméně nová zkušenost a tak jsme velmi dlouho hledali a nacházeli. Nebo i nenacházeli. Každopádně víc než na příběh jsme kladli důraz na situace, atmosféru a hudbu. Myslím, že ke konci zkoušení jsme opustili téma potápění jako takové a soustředili jsme se hlavně na tlak, který můžeme pocítit nejen pod mořskou hladinou.
Baví tě herecká práce v některé ze zmíněných inscenací víc? Dají se v tomto směru projekty vůbec srovnat?
Co se týče procesu zkoušení, výsledného tvaru i směru, jakým se postupně obě představení vyvíjejí, není úplně možné je srovnávat. Obrovský rozdíl je i mezi prací se skupinou jedenácti ztřeštěných herců nebo o polovinu menší skupinou složenou napříč všemi obory a ročníky. Každá inscenace mi nabízí jiné herecké možnosti a každá je pro mě i jiným druhem výzvy.
Mám pocit, že je ve vašich absolvenstkých inscenacích důležitý pohyb a tělesnost. Navíc jsi členkou souboru CHŮDADLO, v němž se věnujete novému cirkusu. Je pro tebe pohybové divadlo tím, čemu se chceš po odchodu z DAMU hlavně věnovat?
Dřív jsem si to myslela, ale moje tělo mě v té myšlence úplně nepodporuje. Je pravda že teď při škole se mu věnuju asi nejvíc, ale čekám, že se to bude časem měnit. Nerada bych zůstala u toho, v čem se už teď cítím pohodlně. DAMU mi nabídla spoustu možností, které bych ještě ráda zkusila a co bude po odchodu z téhle školy, můžu zatím jen hádat.
Spolupracovala jsi někdy s nějakým profesionálním režisérem? Byla tato práce v něčem odlišná od té v DISKu, kde tvoříte inscenace převážně kolektivním způsobem a zároveň jste všichni zatím ještě studenti?
Spolupracovala, před kamerou i na divadle. A ano, byla to mnohdy práce soustředěnější a možná od začátku pevněji vedená k dané představě, ale pracovat s přáteli a na věcech se společně učit, to je zase větší sranda a dobrodružství.
Jakým jiným divadelním projektům se věnuješ mimo inscenace, které jsou uváděny v DISKu?
Nejvíc se teď mimo DISK věnuju novému cirkusu, ale to je spíš náhoda, pořád se snažím zkoušet od všeho trochu. Můžete mě vidět například ve Spalovači mrtvol ve Stavovském divadle, Smolíkových ve Studiu 2 nebo v mém nejnovějším představení, ve kterém stojím na jevišti úplně sama – představení Malá v kavárně Potrvá.
Láka tě filmové nebo televizní herectví?
Láká a hlavně baví. Před kamerou se cítím hrozně uvolněně. Je fakt, že natáčení je hlavně o čekání, ale když spolupracujeme třeba s filmovými školami jako FAMU nebo FAMO, nudou na place opravdu nikdo netrpí.
Přemýšlela jsi někdy o tom, že vytvoříš svůj vlastní divadelní projekt, v němž budeš zastávat pozici režisérky, nikoliv herečky?
Popravdě ani ne, tyhle ambice se ještě nedostavily. Nebo mi možná jen chybí ten správný nápad.
K jakému koníčku utíkáš, když si chceš odpočinout od divadla?
Nevím, jestli bych to nazvala koníčkem, ale mám doma takovou malou zoo a ke svým zvířatům si ráda odběhnu kdykoli. Už od základky se mi stávalo, že když moji kamarádi našli nějaké zvíře, přinesli ho k nám domů. A jelikož mám naprosto světové rodiče, kteří mi většinou dovolili nechat si je, získali jsme spoustu zvířecích kamarádů, kteří mi vždycky zaručeně dobijí baterky.
Tímto zdravím Anču, Justina, Balua, Karla, Jolene, Allana, Jellynku, Beníka a Bubu.
Vzkázala bys něco budoucím absolventům DAMU? Budoucím hercům a herečkám?
Nerada bych zněla pateticky, ale musím říct, že DAMU mi obrátila život vzhůru nohama. Tolik příležitostí a tolik neuvěřitelných lidí, za které budu pořád hrozně vděčná. Přála bych si nikdy neztratit tu pokoru, se kterou jsem na tuhle školu přicházela a přála bych to i všem budoucím absolventům.
