Vlastně to celé byla náhoda. Bylo mi sympatické, že se na přijímačkách nedělají zkoušky z cizího jazyka. Dali nám jen rozřazovací testy, díky kterým jsem se dostal do skupiny lidí, kteří na tom byli s angličtinou stejně jako já. Úplně stejně blbě. Takže čtyři roky bylo náplní výuky stálé opakování: „My name is…“ a pak šlo o to, trefit se do svých jmen. Časem nám to docela šlo. Navíc byly přijímačky dřív než u ostatních škol a já neměl vůbec představu o tom, kam bych šel. Takže jsem to jen tak šel zkusit na konzervatoř. A bylo to.

Po konzervatoři ses vydal na DAMU studovat činoherní herectví. Když jsem se dívala na soupis tvých dosavadních rolí, překvapilo mě, že tvé vystupování v Lucii není tvým prvním účinkování v muzikálu. Zároveň hraješ a zpíváš v kapele EMA, takže k hudbě máš dost blízko. Přemýšlel jsi někdy nad muzikálovým herectvím?

Rozhodně ne. Nikdy jsem nad tím ani nezauvažoval, protože jsem si říkal, že bych chtěl umět alespoň jednu věc pořádně. Muzikálový herec by, podle mě, měl umět geniálně hrát, zpívat a tančit. Na to jsem se necítil tehdy a necítím se na to ani teď.

Přesto: Hodláš v účinkování v muzikálech pokračovat?

Chtěl bych, protože mě muzikál hrozně baví. Obzvlášť ta hudba, která je jeho nedílnou součástí. Mít možnost si zazpívat s orchestrem je skvělá věc. Herecky to sice není náročné tak, jak jsem zvyklý, ale pěvecky ano a to je pro mě opravdu velká zkušenost. Když stojím vedle těch lidí, kteří jsou opravdoví zpěváci, tak to na mě zákonitě klade obrovské nároky, díky nimž se snažím zlepšovat. Dokonce od té doby, co jsem zkoušel Lucii, chodím pravidelně na zpěv. Najednou na svém hlase pracuji tak, jako nikdy předtím a mám z toho obrovskou radost.

A co tví partneři v muzikálu? Mnozí jsou více školení ve zpěvu a ty v herectví. Pozoruješ, že by se ti třeba snadněji tvořila postava?

Tohle je hodně individuální. Měl jsem možnost se potkat i s tzv. puďáky, tedy těmi, kteří postavu udělají na první dobrou, po svém a jsou s tím vlastně spokojeni. To já neumím. Na druhou stranu začne hrát hudba, oni běhají, tančí a já začnu kulhat. Takže nikdo nemá náskok před nikým. Každý dělá, co umí.

Vytváříš postavu raději podle sebe nebo podle pokynů režiséra?

Podle režiséra. Nebo si to alespoň myslím. Potkal jsem se ale i s režisérem, který mi toho moc neřekl. Žádné: Já bych potřeboval to a to. Z toho jsem byl najednou bezradný a bezmocný. Vím o sobě, že nejsem schopný si sám přesně vymyslet, jak budu postavu hrát. Ani nevím, jestli to někdy budu umět nebo jestli bych se na to měl vůbec soustředit. Pro mě je důležité, jestli vím, „o čem to je“. Když se začne zkoušet, tak sice mám nějakou představu, když ale není korigovaná režisérem, tak mě nedovede k cíli, s kterým bych byl výsledně spokojený a mohl si za ním stát. Jsem velmi závislý na režisérovi.

Spolupracoval jsi s více než patnácti divadelními režiséry. Jistě sleduješ rozdílné přístupy ve zkoušení nových inscenací… Existuje ale také nějaký ustálený a opakovaný postup?

Už s patnácti? To bych nevěřil. Nicméně k tvé otázce, každý z nich přistupoval ke zkoušení jinak. Každý preferoval něco jiného – někdo chce déle sedět u stolu, číst text a povídat si o jeho možnostech; jiný zas chce u stolu sedět dvakrát a má raději práci v prostoru. Ten proces je individuální, tedy pokaždé úplně jiný.

Ohlédneš-li se zpět na všechna ta zkoušení, vzpomeneš si na nějaké, které bylo pro tebe i něčím nevšední?

Rozhodně se mi vybaví hned první zkoušení tady ve Švanďáku. Zkoušeli jsme s Dodem (Dodo Gombárem) Dorstova Merlina a bylo to pro mě něco neskutečného. Úplně nevím, jak bych jeho práci popsal. Dá se říct, že kreslí emoce. Po herci požaduje, aby ke své postavě přistupoval jinak. Neříká kam má kdo jít a co tam má udělat.  Spíš popíše náladu dané situace a snaží se, aby pak byla pro diváky dobře čitelná. Je takový abstraktní režisér a o to příjemnější je moment, kdy najdeme společnou notu, to už se pak spousta věcí nemusí říkat.

A co Daniel Špinar, s kterým jsi zkoušel Hamleta?

Dan pracuje úplně jinak. Je naprosto konkrétní a hodně na herce tlačí. Chce z každého vytěžit naprosté maximum. Snaží se nás zbavit jakýchkoliv předsudků a představ o tom, jak bychom měli svou postavu hrát. Všechny nánosy vizí musí pryč. Herec musí začít spontánně existovat na jevišti, co nejdříve je to možné. Teprve pak mu nechá svobodu. Stalo se mi, že jsem během zkoušky najednou zjistil, že Dan už víc než dest minut nic neřekl, což mě zákonitě vyhodilo z koncentrace, byla to přece jenom dost nevídaná věc. Dan si mého nesoustředění samozřejmě okamžitě všimnul a už zase „ryl“. Celé to zkoušení pro mě byla obrovská škola.

Nedávno jsem s ním dělala rozhovor a on mi prozradil, že občas hercům předehrává. Můžeš to potvrdit?

Můžu. Je to tak a mně to třeba vůbec nevadilo, protože předehrává sám za sebe – jako kdyby každá postava byla on. Člověk z toho snadno pochopí, o co mu jde. Samozřejmě nechtěl, abychom kopírovali to, co nám předvádí. Šlo mu o porozumění. Navíc ty chvíle, kdy začal hrát byly velmi srandovní. Horší je samozřejmě varianta, když režisér něco předehraje a je to lepší, než to, co tam celou dobu předvádím. To je pak takový malý útok na ego.

Jaké jsou vlastně ohlasy na Hamleta? Sama jsem ho viděla a jsem z něj ohromená ještě teď. Myslím, že se vám podařila skutečně mimořádná inscenace.

Musím zaklepat na dřevo. Sám mám pocit, že se to povedlo. Máme na repertoáru inscenace, které jsou pěkné, ale nesetkají se s takovým ohlasem jako Hamlet. Tady to klaplo. Jsou na něj parádní ohlasy a návštěvnost je velká, takže jsem spokojený.

Obzvlášť u Hamleta jsem si říkala, jak obrovské množství textu se musíš naučit. Máš něco, co ti při tom pomáhá? A jak se ti daří ho udržet v paměti?

Pro mě jsou nejdůležitější situace. Pokud inscenace situačně drží, tak si text pamatuju, i když jsem ho půl roku neviděl. To se ostatně hodně pozná na tzv. Oprašovačkách – zkouškách před představením. Když mi během této zkoušky text nenaskočí, nezbývá mi nic jiného, než si před představením sednout do šatny a text si hodinu opakovat. Také mi pomáhá rozdělení do logických celků, i když mnozí tvrdí, že je nepoznám… Nicméně i tak mi pomáhají. Odkud a kam úvaha vede, proč to ta postava říká, co bude následovat, a co z toho vyplývá. Ale text je asi to nejmenší. Těch zkoušek je tolik, že si to prostě zapamatuješ. Hamleta jsme četli maximálně čtyři dny a pak jsme šli hned zkoušet do prostoru. Snažil jsem se na každou prostorovou zkoušku naučit text. Četl jsem si stále dokola danou situaci a bylo to.

Jak probíhá tvoje příprava na představení?

Mám takové rituály, které mě připraví na atmosféru daného představení, abych si uvědomoval svou postavu. Asi by to tak nemělo být, ale připravuji se kus od kusu. U Hamleta je to třeba extrémní příprava. Potřebuji být v divadle minimálně dvě hodiny předem a projdu si pokaždé celou první půlku na jevišti, v dekoraci a v civilu. Technicky náročné scény si projdu s kolegy, kteří postupně přicházejí. Pak sprcha, kostým a půl hodinky před začátkem soustředění.

Jak jsi na tom s improvizací během představení? Vzpomeneš si nějaký konkrétní případ, kdy jsi musel zachraňovat situaci?

Jeden mě napadá: Když jsme měli premiéru Zatáčky, řádně ukecané grotesky, tak mému kolegovi vypadla jedna z prvních replik. Vlezli jsme na jeviště a bylo ticho. Napověděl jsem mu text tím, že jsem řekl jeho repliku a on místo toho, aby ji zopakoval, začal říkat ty moje. Slušně jsme se do toho zamotali, takže v té chvíli nezbývalo rozhodně nic jiného, než z toho vybruslit improvizací.

Improvizuješ rád?

Moc rád. Ale musí k tomu být příznivé podmínky. Pokud mám mluvit o zkouškách, tak nejsem ten typ, který by dokázal z fleku improvizovat a bavit tím okolí v jakékoliv společnosti. Jakmile znám lidi kolem sebe a cítím se bezpečně, tak mi to nedělá problém, ale jinak mám pocit, jako bych se odhaloval. Jsou inscenace, při kterých jsem vůči tomu uzavřený. Navíc, co si budeme povídat, devět z deseti pokusů o improvizaci je blbých, ale i tak se člověk těší na tu desátou, která vyjde. Přežít ale těch devět trapasů za sebou ve společnosti lidí, s kterými mi není úplně dobře, to je nepříjemné. Pokud se má zkoušet tímto způsobem, je pro mě atmosféra a zázemí to nejdůležitější.

Patriku, stíháš divadlo, seriál, kapelu i film. Jak vypadá tvůj běžný pracovní den?

Jsou extrémní dny a méně extrémní dny. Volné dny bohužel moc nejsou. Extrémní den nastává, když točím od šesti od rána, na desátou hodinu přiběhnu do divadla na zkoušku, která končí ve dvě, abych mohl být o půl třetí zase zpět na place a točit do té doby, než zase poběžím do divadla, kde hraji ve večerním představení. Většinou jsou natáčecí dny po sobě, což pro mě znamená přijít po představení domů a učit se text, protože ráno v šest musím být připravený na další natáčení. Když se poštěstí, že se z extrémního dne stane den normální a já nemusím po zkoušce běžet točit, tak je čas na ty příjemnější věci, jako třeba jít do studia a natáčet desku s kapelou.

Vaši kapelu EMA čeká 16. dubna křest prvního alba. Jak dlouho už spolu hrajete?

Šest let. A bude to náš první koncert! Ještě nikdy jsme na veřejnosti nehráli. Dokonce konečně víme, jaký hudební styl hrajeme. Podle zvukaře je to prý folk rock, nebo rock folk? Teď úplně nevím. Náš styl je nepojmenovatelný. Takové pěkné písničky.

Kdo je jejich autorem?

Já. Píšu hlavně texty, pak vymyslím melodii, tu zazpívám Míšovi Sedláčkovi, mimochodem herci od Bezručů, a on si zaznamená tóny, které dál rozvine v akordy a přimyslí i další nástroje. Najednou koukám a z toho triviálního popěvku je písnička. Funguje mezi námi skvělá symbióza.

Zmínil jsi kolegu z Divadla Petra Bezruče. Máš vůbec čas a chuť chodit na představení do jiných divadel?

Chuť mám, a to velkou. Vždycky, když jsem měl volno, tak jsem se šel někam podívat. Během zkoušení Hamleta jsem se tomu ale začal vyhýbat. Upřednostňoval jsem klid a samotu. Teď se k tomu zase pomalu vracím. U Bezručů jsem viděl Strýčka Váňu, Jindřicha IV. na Vinohradech a zavítal jsem také do Dejvického divadla. Ale vím, že mám velké dluhy.

Jaký jsi divák, fandíš?

Stoprocentně. Já si to vždycky užívám. Nejsem žádný „špekulant“. Jen sedím a dívám se. Myslím, že jsem úplně obyčejný divák, který něco má rád a něco ne. Je pravda, že v některých případech jsem hodně kritický, protože mám pocit, že by měly ustát parametry kritiky. Konkrétně můžu jmenovat třeba Národní divadlo. Když se tam jdu na něco podívat, tak vím, že budu kritičtější. Přece jenom jsem odchovaný v Ostravě a něco to ve mně zanechalo… Pamatuji si, jak jsem se poprvé přijel do Národního divadla podívat na Dobře placenou procházku. Seděl jsem na té nejvyšší galerii a byl jsem šťastný. Pan Suchý při děkovačce zvedl ruce a nad ním byl nápis: Národ sobě. Tehdy jsem se rozplakal. Seděl jsem tam a byl jsem hrdý na to, že jsem Čech. Byl jsem rád, že máme takovou kulturu, a že existuje takovýto stánek. Byl to pro mě velmi emotivní zážitek a možná proto kladu na tu instituci vyšší nároky. Chápu, jak je obrovská, a že její provoz s sebou nese řadu problémů, ale měli by se snažit být vizitkou národa… I když tam ale vidím nějaký „punk“, jako je třeba Drábkovo Jedenácté přikázání, tak jsem rád, že vidím cosi živého, provokativního a progresivního. Takové inscenace nabourávají zaběhnuté konvence a to se mi děsně líbí.

Tohle sama oceňuji třeba na Činoherním studiu v Ústí nad Labem. Jejich dramaturgie je osobitá, provokativní a nejenom na severu Čech zcela ojedinělá. To, co se s touto scénou v současnosti děje, není zrovna nejlepší vizitkou české kultury…

Přesně tak. Ať už se to někomu líbí nebo ne, lidem kolem Činoheráku se podařilo vyprofilovat divadlo v oblasti, která není kulturně zrovna příznivá. Je to tam pochmurné a úzkostné i na mě, a to jsem vyrostl v Ostravě. Takových divadel není moc ani v Praze, kde je daleko větší divácký potenciál a prostředky. Kolik je v Praze divadel? A kolik z nich je natolik osobitých jako ČS? Ta situace mě zaráží a doufám, že celá kauza dopadne dobře, protože by to byla věčná škoda přijít o takové divadlo.

Jak jsi na tom s kritikou, čteš ji?

Jasně, že čtu. Nedokázal bych ji od divadla odstřihnout. Prostě to k sobě patří.

A uznáváš názor nějakého kritika?

Baví mě číst kritiky a především pak sloupky paní Machalické. Ať si o ní myslím, co chci. Kolikrát mě ale dokáže vytočit do nejvyšších obrátek. Myslím si, že je ve svých hodnoceních občas až příliš osobní. Její názory mě baví a provokují zároveň.

Sleduje rodina tvou práci? Existuje album vystřižených recenzí a rozhovorů s Patrikem Děrgelem?

Rodiče nemají s divadlem nic společného. Když jsem se dozvěděl, že jsem nominovaný na cenu Alfréda Radoka, tak jsem okamžitě zavolal mamince, abych se jí pochlubil. Říkám jí: Maminko, jsem nominovaný na cenu Alfréda Radoka. A maminka na to: Fakt? Pěkné. A co budeš mít k obědu? A hotovo. Řekl jsem jí, že si jdu koupit čínu a ona mi řekla, že mi musí poslat recepty, abych si v té Praze mohl něco dobrého uvařit. Konec. Vrátilo mě to zpátky na zem, což je vlastně fajn. Užil jsem si svých „pět vteřin slávy“. Pro mě je to ocenění vlastně takovým potvrzením, že cesta, kterou se snažím jít má smysl a nevede úplně blbě.

Máš za sebou osmadvacet rolí, a to nepočítám klauzury na DAMU a na konzervatoři. Máš pocit, že by v tobě všechny ty postavy něco zanechaly?

Ano, ale spíš podvědomě. Určitě ve mně zůstávají. Nejsilněji to pociťuji u Hamleta. Během zkoušení jsem se začal chovat úplně jinak. Začal jsem rozsekávat problémy v osobním životě. Hamlet totiž pořád jen mluví, ale vlastně nekoná a to mě hrozně štvalo. Nechtěl jsem být jako on. Takže abych se vůči němu vymezil a začal jsem jednat. Jsem za to strašně rád, protože mluvit dokáže každý, ale dělat ty věci, to už je těžší.

Teď vás čeká premiéra Idiotů. Jak se ti zkouší s režisérkou Annou Petrželkovou?

Je to zase něco úplně jiného. Ona je takový hravý „mimoň“. Nastavila mantinely až příliš daleko od sebe, s čímž jsem měl zpočátku velký problém. Nevěděl jsem, co se po mě chce. Jak bych měl vědět, jak to má jako celek vypadat? Ona je ta, která nám to má říct. Mám radši, když je výběr menší, líp se mi na danou postavu soustředí.

 Kde se teď ve zkoušení nacházíte?

Jsme stále v etapě, kdy si hrajeme. Je to dost těžké zkoušení, i díky tomu, že se jedná o adaptaci filmu. Všechny situace musíme teprve vytvořit. V dramatickém textu jsou situace dané, tady jsou spíš dokumentárně zachycené. Navíc je to Trier, u jehož filmů mám pokaždé pocit, že jsem voyer. Zároveň jakoby ty postavy vycházely z herců samotných. Musíme si tedy prožít to, co si prožili lidé ve filmu. Snažíme se vytvořit svoje příběhy, konflikty, minisituace, vztahy a zároveň zachovat linku filmu. Vyplnit prostor něčím z nás. Je to pro mě až na hranici autorského divadla.

Takže vycházíte sami ze sebe, ze svých zážitků a zkušeností?

Rozhodně. Především ze svých zkušeností. Byli jsme se podívat i v jedné psychiatrické léčebně. Samozřejmě, že je pro nás nejdůležitější dějová linka filmu, ale na jevišti se ukazuje, že to nestačí. Je to hodně těžké a chtělo by to asi dvojnásobek času na zkoušení, ale stejný pocit jsem měl i při zkoušení jiné filmové adaptace – Nebe nad Berlínem. Najednou víš, že to potřebuje něco navíc. Film má v sobě něco, co se na jeviště nedá přenést. Ta prázdná místa se musí vyplnit vkladem každého z nás. Nebo nevím čím, ale něco to prostě ještě chce.

Myslíš, že tě tvé účinkování v seriálu Ulice zviditelnilo?

Upřímně, já se o to, jestli roste nebo klesá moje popularita, nestarám. Asi to tak je, těžko říct. Pro mě bylo zásadní účinkování v Hořícím keři. To bylo takové splnění velkého snu. Když mi někdo řekne, že mě zná z Ulice, tak mě mrzí, že se spíš nepodíval na Keř. Ne kvůli mně, ale kvůli tomu, že ten film má smysl, nese poselství. Myslím, že je důležité, aby se točily takové filmy.

Setkal ses někdy s tím, že by lidé zaměňovali některou z tvých postav za tvou osobnost?

Ano, stalo a je to hodně nepříjemné. A vlastně i úsměvné. Podívám se na ty lidi a dál to neřeším, není vlastně co řešit. Taky se mi stalo, že mi paní prodavačka nechtěla prodat rohlíky, protože jsem zrovna v Ulici odváděl ženu od rodiny. Co na to říct? Rozhodně se tím netrápím.

Patrik nedá dopustit na rodnou Ostravu ani na svůj typicky ostravský přízvuk, který údajně rozkvete v momentě, kdy vlak zastaví na hlavním nádraží v Ostravě. Evidentně nejenom tam. Ostravština se rozléhala i po kavárně Švandova divadla, kde Patrik tráví každou volnou chvilku a kde jsem se s ním sešla, abych udělala tento rozhovor.

Výmluvná je hned první situace, kdy na scénu přichází herec Ondřej Mikulášek (v novém provedení pro Divadlo Na zábradlí tuto postavu hraje Leoš Noha). Vezme si od bíle prostřeného dlouhého stolu jednu ze židlí a postaví ji dopředu směrem k divákům. Je klidný a vyrovnaný. Sedne si na židli a čeká. Za malou chvíli se začnou sbíhat elegantně ustrojení lidé. Přináší věnec, svíčky i fotku zemřelého, na které je vyobrazen právě Ondřej Mikulášek / Leoš Noha. Příchozí přešlapují, kontrolují čas na hodinkách, navzájem po sobě pokukují. Něco je špatně. Nebožtík, kvůli němuž se sešli totiž stále překypuje životem. Zpočátku se snaží zachovat dekórum, které si taková situace žádá. Nervozita smutečních hostů ovšem stoupá. Pokud to půjde tímto tempem dál, nestihnou obřad ani hostinu. Ujišťují se, zda měl být pohřeb skutečně dnes a ne někdy jindy. Protože není času nazbyt, padnou všechny zábrany a přistupují k útoku. Přinesou rakev a budoucího nebožtíka do ní nemilosrdně narvou. I když se oběť brání, není úniku. Umírá. Po krátkém, samozřejmě předstíraném, truchlení, rychle utíkají na obřad. Na důstojné rozloučení s mrtvým zkrátka nezbývá čas. První obraz proběhne téměř beze slov, přesto jasně pochopíme, že jsme měli možnost vidět obraz dnešní pokřivené společnosti. Falešné vztahy, citová vyprahlost, předstírání, bezohlednost, odcizenost a neustálá honba za něčím víc. Ani na pokojnou smrt není čas. Vymizela přirozenost i spontánnost. Lidé si kvůli tlaku zvenčí neustále něco plánují, neumí vnímat a ani si užívat kouzlo přítomnosti.  Diář jako zcela nezbytná pomůcka v 21. století.

A tím vyobrazení „světa buržoazie“ nekončí, ba naopak. Na scénu přicházejí číšníci nesoucí na stůl tácy plné křupek. Protože si každý hledí jen své práce, začne jeden z nich tajně uždibovat. Hamižnost narůstá a číšník se tak po chvíli začne za zády svých kolegů regulérně nacpávat. Zkrátka příležitost dělá zloděje. Brzy si jeho bouřlivého „futrování“ všimnou i ostatní. Započne hon, a i když je oběť znevýhodněná počtem protivníků, utíká a rve si do úst další a další křupky. V momentě, kdy už to vypadá, že se podaří nezdárného číšníka chytit, přidávají se ke kradení i ostatní číšníci. Nakonec zůstává jediný poctivý mezi nenažranými a rezignovaně sleduje „žrací“ orgie za doprovodu potemnělého Nocturna Op 55 No. 1 Frédérica Chopina. Stůl podlehne destrukci. Zprvu pečlivě naaranžované křupky se válejí všude po stole, pod ním, zkrátka po celé místnosti. Veškerá předchozí práce přišla vniveč a číšníci si v rytmu hudby s plnými ústy užívají slastnost dané chvíle. Nenápadný půvab buržoazie Dory Viceníkové a Jana Mikuláška je sestaven z celé řady takovýchto situací, které upozorňují na násilí, nechutnosti, zvrhlosti, zkrátka vše, co nás obklopuje a vůči čemu jsme i díky médiím již otupělí až imunní.

Inscenátoři hledali inspiraci všude. Často lze jen těžko uhodnout, kde má která situace svůj původ. Za všechny vzpomenu monolog Petry Bučkové o pravdivém nacistickém masakru Židů na zámku Rechnitz hraběnky Margit von Batthyany (úryvek textu ze hry Rechnitz Elfride Jelinekové je mimochodem inspirovaný Buñuelovým filmem Anděl zkázy). Herečka Zuzana Ščerbová zase cituje úryvek z článku Jana Vedrala (vyšel v Divadelních novinách 8/2012), v němž se vyhraňuje vůči filmovým adaptacím na divadle; považuje je nejen za zcela zbytečné, ale překvapivě je nazývá dehonestací činohry jako takové. Z úst distingovaného Jana Hájka uslyšíme celou řadu známých či neznámých pouček o správném stolování a základech slušného chování ve společnosti.

Režisér Jan Mikulášek má za sebou již celou řadu úspěšných inscenací, které vyvolávají velké diskuze (Europeana, Gottland, Divoká kachna atd). Nenápadný půvab buržoazie se k nim bezpochyby může připojit. Společně s dramaturgyní poukázali na vše nízké: lidskou bezcitnost, nenažranost, krutost, podrážděnost, násilí, škodolibost, ale i otupělost vůči šokujícím situacím odehrávajícím se všude kolem nás. Zatěžkávací scénou je jednoznačně pomyslné vyměšování všech hodovníků, kteří si na svých exkrementech, zvratkách i moči následně s úsměvem pochutnávají. Na představeních, která jsem navštívila, byly reakce publika spíše přívětivé a vyjádřené bouřlivým smíchem. Kde se ale někteří smějí, konzervativní diváci raději odcházejí, přitom v inscenaci hraje zásadní roli nadsázka. Vše je komické, přehnané, jako bychom měli možnost pozorovat některý ze surrealistických obrazů. Stejně jako u filmové podoby Nenápadného půvabu buržoazie má divák zpočátku pocit, že sleduje konvenční, normální lidi v docela běžné situaci. Rázem se ale vše zvrhává v cosi neskutečného a překvapivého. Sny se stávají realitou a naopak. Kde je začátek a kde konec si musí každý určit sám.

Při práci na inscenaci se tvůrci inspirovali přístupem známého lotyšského divadelníka Alvise Hermanise, který vyžaduje přímou účast svých herců na zadaném tématu inscenace. Každý přináší materiály, z kterých se posléze vybere to nejzajímavější. Dramaturgyně Dora Viceníková nezakrývá, že v tom vidí ideální způsob vzniku inscenace. Ovšem ne všichni herci jsou na tento způsob ochotni přistoupit anebo pro něj nejsou dostatečně vybaveni. Kdo se neprosadí při zkoušení, je ke své smůle upozaděn. Herec musí být dvojnásobně invenční, musí se napojit na režisérovu poetiku, což je v případě natolik stylizovaného divadla pro některé nepřijatelné.

Kvůli přesunu inscenace z brněnského Divadla Reduta do Divadla Na zábradlí museli tvůrci částečně pozměnit obsazení a kvůli menšímu jevišti i scénografii. Pokud znáte předchozí verzi „Buržoazie“, jste vystaveni porovnávání (podobně jako při sledování filmových adaptací pro divadlo). Co předtím hrál Ondřej Mikulášek, nyní hraje Leoš Noha, Jiřího Knihu vystřídal Miloslav König, Zuzanu Ščerbovou Anežka Kubátová, Ditu Kaplanovou Magdaléna Sidonová a Jakuba Gottwalda Ladislav Hampl. Ač jsou herecké výkony v nové verzi srovnatelné a v některých případech i lepší, něco postrádáte, a to i když v současném obsazení zůstávají ti herci, kteří nejpřesněji dosahují exprese a grotesky (Jiří Vyorálek, Jan Hájek, Petr Jeništa a Petra Bučková). Na předpremiéře odehrané v rámci plzeňského festivalu DIVADLO chyběla dravost a přesnost, která mne předtím tolik fascinovala a bavila. Netvrdím, že by nová podoba byla oproti té původní špatná, nikoliv. Nicméně – opakovaný vtip, zahraný někým jiným, najednou nebyl tak vtipný, nebo alespoň ne tak, jak bych očekávala. I když jsem si po zatěžkávací scéně plné exkrementů myslela, že nejsem konzervativní typ, tak jím zřejmě v jistém smyslu slova evidentně jsem. Konzervativní diváci nepřekousnou sílu toho, co se děje na scéně, já zase nedokážu přijmout nové obsazení. Což je zřejmě způsobené i tím, že ve verzi Divadla Na zábradlí jsou herci téměř stejně staří, kdežto v té brněnské věkový rozptyl herců dával celé inscenaci a především některým situacím docela jiný význam.

Buržoazie v Divadle Na zábradlí má novou scénografii, kostýmy, je částečně přeobsazena a má zřejmě i drobně přeházené pořadí jednotlivých situací. I když o ní lze do jisté míry mluvit, jako o zdárné kopii, neměli byste si ji nechat ujít! Obě verze jsou velmi vtipné a značně provokativní. Nejenom že se dozvíte něco o společnosti, ale především i sami o sobě. Proto i já mám v plánu se vydat na některou z příštích repríz do Divadla Na zábradlí. Konečně mám totiž ideální možnost vidět inscenaci v divadelním prostoru, v kterém byla nazkoušená, což se mi předtím nepoštěstilo. Psáno z reprízy 5. listopadu 2012 v Divadle v Dlouhé a z 11. září 2013 ve Velkém divadle v Plzni.

Jakub Špalek se jako režisér s touto divadelní hrou nesetkal poprvé. Před čtyřmi lety ji pohostinsky nazkoušel v ostravské Komorní scéně Aréna a nyní se k ní vrací se svým  divadelním spolkem Kašpar působícím v pražském Divadle v Celetné. Zvolil stejný inscenační tým jako v Ostravě (Karel Špindler, Vladimíra Fomínová, Radek Pastrňák), pouze dramaturgii tentokrát svěřil Lence Bočkové. Možná právě přiznaná inspirace ostravskou inscenací  zapříčinila nedostatečně propracovanou psychologii postav, především sester Anity a Lulu. Zaniká naléhavost a syrovost textu. Pokud čekáte, že zneužívaná Anita bude zranitelná křehká dívka, která se mermomocí snaží dostat z nadvlády svého otce, budete zřejmě zklamaní. Obsazení dvojčat Černodrinských je možná na první pohled zajímavé a nevšední, ovšem tím to bohužel končí. Viola Černodrinská je jako Lulu strnulá a statická, navíc své repliky neustále doprovází rušivým pokyvováním hlavy. I Sandra Černodrinská se se svou postavou značně pere. Jakoby si Anita z incestního vztahu vlastně nic nedělala. Po zlomových okamžicích nepřijde žádná reakce. Vše je chladné až apatické. U obou dívek chybí emoce, pocit vzpoury či znechucení. Naproti tomu autoritativní otec v podání Jana Potměšila svou živelností a expresivitou své herecké partnery zcela zastiňuje.

 Absence vzájemných (rodinných) vztahů, způsobuje, že se celek ocitá kdesi na půl cesty. Ztrácí se důmyslná síť životních příběhů, do níž jsou postavy se svými problémy a touhami zapleteny. Skvělému textu Dey Loher se u Kašparů nedostává dostatečně kvalitnímu zpracování. Obsah v tomto případě jednoznačně vítězí nad formou.

To, že jsou hry Henrika Ibsena u diváků oblíbeny a často inscenovány, se v průběhu času nemění. Ve svých hrách se totiž většinou zabývá obyčejnými lidmi a jejich běžnými starostmi, které jsou nám pokaždé něčím blízké. Protože tématem této divadelní sezóny Divadla D21 je Prachy, moc a sláva, sáhla režisérka Tereza Karpianus právě po tomto dramatickém textu. Příběh se odehrává v době, v níž měli muži moc nad svými ženami. Ty byly povětšinou pouhými ozdobami společných příbytků, nemohly si vydělávat peníze a ve společnosti měly spíš mlčet, být krásné a okouzlující. Stejně tak se měla chovat hlavní hrdinka Nora.

Existuje řada rodin, v kterých je žena finančně závislá na manželovi a její denní náplní jsou nákupy „nezbytností“ a výchova dětí.

Ač bychom si mohli myslet, že tato doba už dávno pominula, našla režisérka určitou podobnost s dobou dnešní. Existuje řada rodin, v kterých je žena finančně závislá na manželovi a její denní náplní jsou nákupy „nezbytností“ a výchova dětí. Do jisté míry jde o určitou pohodlnost, která je Noře samozřejmě sympatická, ovšem to, že se za tímto způsobem života skrývá nepředstavitelná nuda, jí dojde až později. Zakázané ovoce chutná přeci jen nejlépe, a proto Nora vymýšlí různé tajnosti a hry, kterými by si svůj život mezi čtyřmi stěnami zpříjemnila.

Inscenace Nory v D21 dodržuje dějovou linku a téměř ničím nevybočuje. Režisérka a její asistent Jiří Hajdyla do textu zasáhli pouze menšími škrty, což je v jistých rozvleklých pasážích trochu škoda. Samotnému začátku hry ovšem předchází seznámení se s postavami, vyjma titulní. Herci zaujmou pozice a v rychlém tempu předvádí konkrétní gesta, která jsou charakteristická pro jejich postavy a jež během představení divák uvidí. Celá tato předehra působí jako kolotoč, který přestane příchodem Nory, o jejíž divoký tanec půjde v průběhu představení především.

Před diváky se na začátku rozsvítí běloskvoucí obývací místnost, z které vede řada dveří do dalších místností. Je zde pouze židle, houpací křeslo, vánoční stromek a dlouhé závěsy vzadu a na bočních stranách jeviště. Vše je panensky bílé – dokonce i tzv. Pan Smrček, který je celému dění v rodině Helmerových svědkem. Do sterilní bílé místnosti vstupuje kontrastně oblečená Nora, zprvu do růžových a posléze křiklavě rudých smyslných šatů.

Nora je v podání herečky Stely Chmelové roztomilou okatou panenkou, která nejenom, že si ráda hraje, ale ráda do svých her zatahuje i ostatní. Její šarm, určitá nedospělost, nerozvážnost, a zároveň i bezbrannost z ní činí pro muže takřka neodolatelnou. Přesně ví, kdy má dát mužům najevo svou závislost na nich. I přes různé hry na malou holčičku činí Chmelová z Nory dámu, která toho má spoustu za sebou. Hra na roztomilou ženušku se vzápětí mění v hru na schopnou ženu. Nořina těkavost, neposednost i tanec jsou odrazem jejího vnitřního rozpoložení – jejího zoufalství. Chmelová tyto změny střídá znamenitě a stejně tak dobře si vede v zaujímání konkrétního vztahu ke každé z postav. To se ovšem vůbec nedaří v případě jejího manžela, Torvalda Helmera, kterého hraje Lukáš Šolc. Jeho postava je až příliš odměřená, chladná, a dokonce se v průběhu představení nijak výrazně nemění. Ani v momentě, kdy se dozvídá o smrti svého věrného přítele. Vše působí dojmem nahodilosti a neprocítěnosti. Manželství Torvalda a Nory se tak stává nevěrohodným, neexistuje mezi nimi žádný konkrétní vztah či pouto.

Nora je v podání herečky Stely Chmelové roztomilou okatou panenkou, která nejenom, že si ráda hraje, ale ráda do svých her zatahuje i ostatní.

Naproti tomu důvěrné promluvy Nory s doktorem Rankem (Jiří Panzner) jsou plné napětí, zábavy a vášně. Jiří Panzner postavu na smrt nemocného doktora hraje s velkou lehkostí. Vytváří ji na základě maličkostí – bryskním měněním hlasu, vtipnými grimasami nebo třeba jen soustředěným pohledem k milované ženě. Roztomile žárlí na Kristýnu Lindovou (Hana Mathauserová), protože má pocit zastupitelnosti a okázale dává najevo svou nadřazenost nad Nořiným manželem. Dr. Rank Jiřího Panznera je muž, který i když se snaží sebevíc být hrdým a neporazitelným, je přesto obyčejný člověk, který se podobně jako Nora bojí samoty a smrti. Stejně silným spoluhráčem je i Petr Pochop. Nilse Krogstada vytváří pomocí tichých promluv a úsporných gest. Jeho ústa jsou během dialogů sevřená a v obličeji je zřejmá úzkost z toho, na co je nucen přistoupit. Ani on nechce ztratit důstojnost a obzvlášť ne před ženou, na níž mu záleží. Proto své emoce před ní raději skryje do klobouku. Jeho oční souboj s Kristýnou Lindovou, je plný jiskření a zloby. Stejně tak je tomu i u ní. Ovšem na rozdíl od něj, je ona od začátku sebevědomá, cílevědomá a zkušenostmi opředená žena, která si jde za svým. Také proto přijíždí za svou dřívější přítelkyní Norou. Je až k neuvěření, že se jejich vztah za ta léta nezměnil. Nora by chtěla být také tak nezávislá jako Lindová. Žije přece jen v patriarchálním světě. Svou hrdost a sebevědomí nachází až na samotném konci svého manželství. Touží po pocitu soběstačnosti. Vzdát se své dosavadní identity, vystoupit z kolotoče běžného dění. Je si vědoma, že to chce odvahu a kuráž. Odkládá proto maškarádu a jedná. Lindová i Nora berou věci do svých rukou. Chtějí změnit svět mužů a jejich přístup k nim i k sobě samým. Nora se proto netouží stát ženou, ale stojí o to, stát se člověkem. Svébytnou bytostí, která má zastání jak ve světě mužů, tak žen.

Inscenace Terezy Karpianus je o hledání místa, smyslu lidského bytí a konání; a to i za cenu, že je člověk nucen zbourat něco, co po léta pečlivě stavěl a pečoval o to. Jsme-li kvůli něčemu nespokojení, můžeme to zcela jednoduše změnit. Stačí se jen nadechnout a jednat, stejně tak jako Nora.

Galerie

Ladislav Smoček hostoval v nejrůznějších divadlech, a to nejen českých, ale i zahraničních (Švýcarsko, Finsko, Itálie, Rakousko a Belgie). Se scénou Činoherního klubu je ovšem spjat nejtěsněji. Ať už to byl Goldoniho Poprask na laguně (1973), Zuckmayerův Hejtman z Kopníku (1980), Gogolovi Hráči (1982) nebo inscenace známé z dnešního repertoáru divadla, Smočkovo Podivuhodné odpoledne dr. Zvonka Burkeho (znovu 1990), Chiarelliho Maska a tvář (2002), Goldoniho Impresário ze Smyrny (2004) nebo Williamsova Tramvaj do stanice Touha (2011), všechny ve své době rezonovaly (či rezonují) svou výpovědí i zpracováním daných textů. Staly se událostí českého divadla a pro inscenátory určitou normou kvality. Málokdo se proto dokáže oprostit od srovnávání jeho výkladu a řešení situací s inscenacemi jiných režisérů.

Jak Krugel Petra Nárožného z drobných detailů – manipulace s lžičkou, s obkladem, vysypávání karet z oděvů, atp. – skládá groteskní obraz svého zdravého nemocného – zaslouží si obdiv, jak Nárožný tvoří svou mnohavrstevnatou postavu, uvážíme-li, že se herec v textu neměl příliš o co opřít.

Vždy si zakládal na kvalitním hereckém souboru, proto jsou s Činoherním klubem spojena jména známých hereckých osobností jako Josef Somr, Josef Abrhám, Jiřina Třebická, Petr Čepek, Jiří Kodet, Nina Divíšková, Jiří Hálek, Jiří Hrzán, Petr Nárožný nebo Pavel Landovský. Herec je pro něj prvořadý a pokaždé jej zajímá jeho potenciál. Herci by měli být otevření, měli by být schopni nabízet možnosti, jak danou situaci rozvinout a něčím tak uměleckému dílu přispět. Zároveň vedle sebe musí fungovat svoboda i ukázněnost. Mimo to jsou charakteristickými rysy jeho prací záliba v komediích charakterů, v hravosti a nadhledu.

Josef Abrhám práci v Činoherním klubu přirovnává k hraní v jazzbandu, kde je důležité, aby celá kapela fungovala pospolu, v souhře, a zároveň, aby každý hráč zcela ovládal své sólové výstupy, pro které mu ostatní fandí a podporují jej. To se mu ostatně splnilo právě při zkoušení inscenace Hráči, kdy se při závěrečném monologu Ichareva, kterého Abrhám hrál, tísnili jeho kolegové i zaměstnanci divadla v portálu, jen aby o to krásné vystoupení nepřišli.

Jeho žalostné vytí a lezení nahoru po strmé stěně, se stalo postupem času legendárním. Nejenom pro Abrhámovo herecké ztvárnění, ale i kvůli vyznění situace – potírání její naléhavosti směšností jeho projevu.

Okolnosti vzniku této aktovky nejsou úplně známé. Chybí přesnější datace. Koncept vznikal zřejmě již v polovině třicátých let, tedy v době, kdy Gogol napsal své dvě nejslavnější divadelní hry Ženitbu (1833) a Revizora (1835). Text Hráčů byl poprvé uveřejněn až roku 1842 v Gogolových Sebraných spisech. O rok později byl M. S. Ščepkinem inscenován v moskevském Velkém divadle. Kvůli malému rozsahu byl povětšinou považován za text okrajový a hrál se především ve spojení s jinou z Gogolových her. Tehdy, ve Velkém divadle, se Hráči uváděli spolu s Ženitbou.

Ladislav Smoček propracovaným rozehráváním situací a rozvíjením jednotlivých gagů ze hry udělal regulérní plnohodnotnou inscenaci, která je obsahem i délkou rovnocenná ostatním Gogolovým hrám. Komorní hra, odehrávající se v jedné zaplivané místnosti menšího ruského hotelu, má přirozený a pravděpodobný děj odpovídající konvencím své doby. Psychologie postav se odkrývá postupně, podobně jako při některé z karetních her. Své karty si nejprve všichni hráči bedlivě střeží. Až postupem času se rozhodnou vyložit je na stůl a jednat s druhým na rovinu, i když nějaké to schované eso v rukávu nezaškodí. Revizor a Hráči mají leccos společného. V Revizorovi slouží podvod jako obraz společnosti, v Hráčích jako obraz lidského uvažování a chování. Gogolův pohled na tehdejší společnost byl jiný než u jeho romantických současníků. Odráželo se to v samotném výběru témat i ve způsobu jakým byla zpracována. Zajímala jej životní banalita a malichernost soudobé společnosti.

Ze Smočkových Hráčů se okamžitě stala výjimečná inscenace. Text hry starý 160 let, který neztrácel na půvabu a aktuálnosti v době svého vzniku, neztrácí nic z toho ani dnes. Hra o podvodníkovi, kterého podvedou ještě větší podvodníci zobrazuje vášeň ke hře, podvodu a samotné umění podvodu. Tedy něco, na co jsme z dnešní společensko-politické situace zvyklí až příliš. Velkou zásluhu na úspěšnosti textu má překladatel Leoš Suchařípa, který se v průběhu let stal jedním z nejpovolanějších překladatelů vrcholných děl ruské dramatiky. Málokdo ví, že se inscenace původně zkoušela v jiném překladu, protože Suchařípa jej dokončil až v průběhu zkoušení. Ovšem pro živější jazyk a jiskřivější dialogy vyměnili inscenátoři původní překlad za ten jeho.

Slovo Hráči – právě s tím velkým písmenem – [můžeme] bez obav použít jako ocenění skvělých aktérů, neboť všichni, od představitelů velkých rolí až po epizodky, se dávají plně do služeb díla, vtiskují scénám vůni nejskvělejší herecké lahůdky v celku i detailech a znovu dokazují, že mužská část souboru Činoherního klubu […], má jedinečnou úroveň.

Při zkoušení se Ladislav Smoček snaží nalézt správný a přesný výklad textu. Protože lze danou okolnost vyložit třeba desaterým způsobem, mají herci Hráče spojené s dlouhým sezením nad textem a detailním rozebíráním jednotlivých replik. Rudolf Hrušínský ml. v rozhovoru (který je součástí záznamu divadelního představení vydaného na DVD) říká, že byl překvapen, do jaké míry se jim tato důkladná průprava vrátila. V momentě, kdy přišli na jeviště, postavy okamžitě ožily. Všechna slova měla svůj význam, nic nebylo nahodilé. Každý z herců nasbíral na zkouškách vše potřebné pro to, aby své postavě vdechl život.

Ne náhodou se se skupinkou tří karbaníků – podvodníků seznamujeme ještě před začátkem představení, tedy samotné „hry“. Utěšitel (Jiří Kodet), Krugel (Petr Nárožný) a Švochněv (Jiří Zahajský) stojí na jevišti a vyhlížejí, mezi sedajícími si diváky, svou oběť – Ichareva (Josef Abrhám). Terčem jejich podvodu se může stát vlastně kdokoliv. Nikdo není v bezpečí.

I divák se během představení stává obětí manipulace, mystifikace a podvodu. Celou dobu se nechal vést po falešné stopě. Inscenace končí úplně stejně, jako začínala. Pokoj je vzhůru nohama; na zemi se povalují zbytky jídla, poházené karty, rozpité lahve a nad tím vším visí lidský zoufalec. Kruh se tím uzavřel a divák se stal svědkem děsivého fungování přetvářky a podvodu v mezilidských vztazích.

Petr Nárožný, pro kterého to bylo vůbec první herecké setkání s Gogolovým textem, vzpomíná v souvislosti s Hráči na pěknou sestavu lidí, povedenou inscenaci a fungování týmu. Ač je jeho postava barona Krugla textově limitována, podařilo se mu – společně s režisérem Smočkem – z ní udělat postavu rovnocennou zbývajícím třem hlavním postavám. Což potvrzuje nejedna dobová recenze. „Jak Krugel Petra Nárožného z drobných detailů – manipulace s lžičkou, s obkladem, vysypávání karet z oděvů, atp. – skládá groteskní obraz svého zdravého nemocného – zaslouží si obdiv, jak Nárožný tvoří svou mnohavrstevnatou postavu, uvážíme-li, že se herec v textu neměl příliš o co opřít.“ (Jan Kolář, nedatováno)

Skvělý herecký výkon Petra Nárožného samozřejmě nebyl v této inscenaci výjimkou. „A jaký je tenhle Abrhámův Icharev? Nejprve naivní jako dítě, okouzlené vlastní dovedností, postupem hry se proměňující v důležitost samu, neustále přesvědčující sebe i publikum o své genialitě, ponechávající však ve svém jednání prvky nejistoty, které posilují věrohodnost hercova výkonu v okamžiku zhroucení Icharevova života.“ (Jan Kolář, nedatováno) Nicméně kritici píší o hereckých výkonech v této inscenaci spíše globálně a nevyvyšují jednoho herce nad ty druhé. Naopak je fascinuje jejich souhra, nasazení a hravost.  Recenzent Jiří Strnad v Květech ze dne 16. prosince 1982 píše: „[…] slovo Hráči – právě s tím velkým písmenem – [můžeme] bez obav použít jako ocenění skvělých aktérů, neboť všichni, od představitelů velkých rolí až po epizodky, se dávají plně do služeb díla, vtiskují scénám vůni nejskvělejší herecké lahůdky v celku i detailech a znovu dokazují, že mužská část souboru Činoherního klubu […], má jedinečnou úroveň.“

V listopadu letošního roku – konkrétně dvaadvacátého (premiéra byla z původního dvanáctého o deset dní posunuta) uplynulo třicet let od premiéry Hráčů. Činoherní klub se rozhodl toto výročí oslavit veřejným promítáním jejich záznamu, který natočila Československá televize v roce 1983. Promítání se bude konat v pondělí 17. prosince od půl sedmé v prostorách Činoherního klubu, kam se můžete přijít sami přesvědčit, o jak výjimečnou inscenaci se jedná.

Galerie