Zahradní slavnost vsadila na genius loci, zbytek se ale rozplynul v mlžné přítomnosti.
Jižní svéráz je festival site-specific a improvizačního divadla, který od května do září letošního roku pořádá Jihočeské divadlo České Budějovice. Pod jeho záštitou pak jím oslovené divadelní společnosti realizují především autorské divadelní projekty na různých místech Jihočeského kraje. Stejně tomu bylo také v případě Zahradní slavnosti. Ta vznikla pod hlavičkou Musaši Entertainment Company speciálně pro prostor Krafferovy zahrady v Jindřichově Hradci. Premiéra se tady uskutečnila ve čtvrtek 16. 7. 2026 a poslední představení pak v neděli 19. 7. 2026. Vše bylo pojato jako imerzivní divadlo, což ve spojitosti s rukopisem uskupení, které se prezentuje především alternativním, loutkovým a výtvarným divadlem, logicky předznamenalo průběh celého večera. Největší ozdobou však bylo místo samotné a jeho genius loci.
Na úvod jsme se ve spodní části zahrady prostřednictvím krátkého loutkového skeče seznámili se založením samotného místa, které podle legendy provázela smlouva s ďáblem. Po tomto prologu nás herci v historických kostýmech odvedli na vysutou terasu zahrady, kde pro nás byly připraveny slavnostně prostřené stoly a kde jsme se měli poprvé setkat s baronkou Marií Isabellou – zakladatelkou Krafferovy zahrady. Jak jsme se měli hned vzápětí možnost přesvědčit, baronka – vdova po Františku Josefu Černínovi – byla herecky pojata trochu jako poťouchlá puberťačka, která si celý večer náležitě užívá. To vše přesvědčivě zapadlo také do celkového výtvarně-scénografického pojetí inscenace. V tomto ohledu jistě stojí za zmínku originálně vymyšlený hraběnčin kůň Sultán, zahrada plná pobíhajících pávů. Obraznost pak dotvářelo ztvárnění honu na laně, po kterém se bezprostředně servírovaly grilované klobásy přímo na talíře nás, hostů slavnosti.
Zvláštní kapitolou celého večera pak bylo, že návštěvníci mohli hraběnku prostřednictvím lístečků připravených na stole požádat o audienci, a když se pak připozdilo, došlo také na baronkou vyžádané verše, které jsme jí mohli zanechat a které byly následně nahlas čteny. Když se zdálo, že už se nemá divadelní čas kam vyvíjet, objevil se před baronkou samotný ďábel – tentokrát už v životní velikosti –, který požadoval odpovědi na otázky vyřčené na samotném úvodu večera. Tuto část jsem vnímal jako nejproblematičtější. Zdálo se mi totiž, že se i kvůli předchozímu času, který plynul v žertovném, ba možná až poťouchlém duchu, nepodařilo pro samotný závěr potřebné a zřejmě i chtěné napětí dostatečně vybudovat. Z mého pohledu to nezachránil ani závěrečný šermířský souboj mezi ďáblem a hraběnkou, při kterém ďábel dostal odpovědi na tíživé otázky a zahrada tak byla zachráněna. Narativ se spíše rozplynul v mlžné přítomnosti, než aby zůstal silnou tečkou za celým večerem. To byl možná autorský záměr, ale z mého pohledu to byla přece jen trochu škoda. Jako divák jsem si tak odnesl spíše vzpomínku na krásný prostor Krafferovy zahrady. Jako milovník divadla však pouze střípky výtvarně zdařilého letního imerzivního divadla.
Psáno z představení 19. 7. 2026
Koncept, Režie, Scénografie: Adam Páník a Antonie Formanová
