V československé skupině panoval rozpor – právě zde vznikla první verze zvacího dopisu. Už tehdy byl z jednání vyčleněn František Kriegel, a to mimo jiné kvůli svému židovskému původu. S jakými očekáváními se delegace potkaly? Jaké to je vyjednávat se silnějším, který se navíc stylizuje do role staršího bratra? Komu je možné věřit? Čemu je možné věřit? A je vůbec možné věřit na zázraky?

Dokumentární inscenace autorsko-režijního dua Petr Erbes a Boris Jedinák vychází z jednání československé a sovětské delegace. Neusiluje o historickou rekonstrukci, ale o hledání paralel mezi tehdejší situací a dnešní zkušeností společnosti i jednotlivce. Volně vychází z předsrpnových událostí, stenografických záznamů schůzí ÚV KSČ i jednání obou delegací, z dobových dokumentů a osobních svědectví. Tvůrci historický materiál nepředkládají jako uzavřený obraz minulosti, ale skrze něj kladou současné otázky: Jak jednáme pod tlakem? Co jsme ochotni obětovat, když čelíme silnějšímu partnerovi? A kde dnes leží hranice mezi loajalitou, kompromisem a přizpůsobením?

Petr Erbes: „Na událostech v Čierné nás zajímalo především to, že nešlo o střet nepřátel, ale o jednání spojenců, kteří sami sebe označovali za bratry. Právě v takových vztazích se často nejvýrazněji ukazuje mocenská nerovnováha, manipulace a neschopnost pojmenovat vlastní hranice, a to obzvlášť v rámci skupiny, která není jednotná a čelí obrovskému tlaku.“

Petr Erbes a Boris Jedinák dlouhodobě pracují na pomezí dokumentárního a autorského divadla. Ve své tvorbě vycházejí z dobových materiálů, které netvoří pevnou strukturu inscenace, ale otevřený archiv, z něhož se prostřednictvím improvizace rodí nové významy. Herci jsou spoluautory situací, v nichž se jazyk minulosti střetává se současnou zkušeností a historické dokumenty se stávají živým materiálem, skrze který lze nahlížet přítomnost.

Boris Jedinák: „Když jsme četli přepisy jednání, překvapilo nás, jak současně mnohé situace působí. Manipulace, tlak silnějšího partnera, rozpor mezi veřejnými sliby a skutečnými kroky – to všechno jsou mechanismy, se kterými se setkáváme i dnes.“

Konec jara tematizuje nejen geopolitickou hranici mezi Východem a Západem, ale i hranice osobní: mezi vírou a iluzí, odpovědností a pohodlím, svobodou a podřízením. Inscenace se vrací k okamžiku, kdy se rozhodovalo o budoucnosti celé společnosti, a zároveň klade otázku, zda podobné mechanismy nepůsobí i v současnosti.

Dokumentární inscenace vychází ze záznamů napínavých jednání, ale zároveň naráží na naši přetrvávající rozpolcenost: patříme na Východ, nebo na Západ? Jsme schopni hájit vlastní hodnoty, nebo znovu sklouzáváme k přizpůsobení, když se setkáme s tlakem? O jakých hodnotách se vlastně bavíme? A není Pražské jaro jen iluzí?

Premiéra 11. června

Více o inscenaci:

Bar, ukrytý před hlukem velkoměsta, je dobré místo. A to i pro ty, kteří nejsou v životě zrovna za hvězdy. Kdokoli může přijít na podium k mikrofonu, pokusit se zaujmout publikum a na chvíli zazářit. Holka z korporátu, věčná účastnice lifestylových kurzů, pivní introvert i ostatní návštěvníci omšelého baru, ti všichni se sem z nějakého důvodu stahují, jako by něco hledali. Něco opravdového a upřímného, možná někoho, anebo sami sebe.

Dramaturgyně Johana Součková Němcová: „Autorská hra Po tátovi je o tom, co dědíme po svých rodičích – hmotné i nehmotné, dobré i špatné. A jak jsme schopni se s tím dědictvím vyrovnat. Pokládá také otázku, jestli se budeme umět tomu špatnému vyhnout při výchově vlastních dětí.”

Režisérka Lucie Ferenzová: „Tématem hry Dagmar Fričové je pravdivost ve vztazích s našimi nejbližšími, které jsou důležitým východiskem pro dobrý život. Všechny postavy hry ale postupně odhalují, že jejich dětství utvářela do značné míry lež. Nové skutečnosti však zároveň odkrývají nové vrstvy jejich existence.”

Autorka Dagmar Fričová (umělecká šéfka A studia Rubín, která s Lucií Ferenzovou spolupracuje pravidelně): „Důležitým prvkem příběhu a současně i prostředkem k nalezení pravdy je zde mikrofon. Právě mikrofon totiž z ústřední čtveřice vytáhne věci, které ještě nikomu neřekli. Ze zábavných historek pro barové publikum se vyloupne téměř něco jako true crime story. Hlavní roli v ní hraje postava otce, o němž všichni čtyři návštěvníci Vesmíru zjišťují, že je jiný, než si do této chvíle mysleli. To zjištění bolí, ale může mít i očistnou hodnotu.”

Autorka scény a kostýmů Andrijana Trpković použila i rudé závěsy, které připomínají divadelní oponu. Ta může postavy schovat a zahalit, ale je ji také možné strhnout a odhalit tak, co bylo skryté. Zatímco Janův kostým zaujme na první pohled hlavně nadčasovou pánskou elegancí, kostýmy ženských hrdinek zahrnují jak blyštivé glamour kousky vhodné pro veřejné vystupování, tak naddimenzované kusy mužského oblečení.

Hudba Markéty Ptáčníkové pracuje se zvuky vesmíru, nahrávkami z NASA. V inscenaci tak zaznívají šumy, výbuchy, hukoty i vibrace kosmického ticha. Melodie letících komet a frekvence nebeských těles přitom autorka hudby namíchala se zvučnými popovými melodiemi.

Lucie Ferenzová: „S Markétou Ptáčníkovou máme rády hudební žánr zvaný dark pop a snažíme se ho rozpracovávat v našich inscenacích. V podstatě jde o chytlavé melodie, které však nepostrádají přesah a temné rify.”

Titul Po tátovi navazuje na dramaturgickou linku inscenací Švandova divadla zkoumajících z různých pohledů vztah rodičů a dětí. Johana Součková Němcová: „Zatímco však ve hrách Gazda a roba nebo Divoká kachna dítě prakticky žádnou možnost vyjádřit se, nebo se dokonce bránit, nemá, v autorské inscenaci Po tátovi tuto příležitost konečně dostane. V době, kdy se rozpadají tradiční hodnoty a náš dětský vesmír se otřásá nebo přímo bortí, hledáme nové hodnoty a přehodnocujeme. V rámci přežití se pokoušíme postavit si nový svět, nový vesmír. Pro oba světy, ten malý rodinný i ten velký, přitom zůstává klíčové, jestli v něm můžeme věřit, důvěřovat a cítit bezpečí.”

Autorka: Dagmar Fričová, režie: Lucie Ferenzová, dramaturgie: Johana Součková Němcová, scéna a kostýmy: Andrijana Trpković, hudba: Markéta Ptáčníková, light design: Andrijana Trpković, Petr Vaněk, Vojtěch Nebeský, produkce: Tereza Marková

Hrají: Marie Štípková, Anežka Šťastná, Andrea Buršová, Jacob Erftemeijer

Předpremiéry: 6. a 8. června
Premiéra: 18. září

Ředitelka Klicperova divadla Eva Mikulková: „Novou sezónu jsme připravovali jako pestrý a živý celek, který nabídne velké emoce, silné příběhy i prostor pro humor a nadhled. Chceme, aby Klicperovo divadlo bylo místem, kam se budou diváci rádi vracet nejen za konkrétními tituly, ale i za atmosférou společného zážitku.”

První premiérou nové sezóny bude westernově laděná adaptace Steinbeckova románu O myších a lidech. Strhující příběh o přátelství, naději a empatii nastuduje umělecký šéf divadla Pavel Khek.

Následovat bude premiéra inscenace vzniklé přímo pro Klicperovo divadlo. Hérečky Petra Kulta – autora a režiséra v jedné osobě. Groteskní kabaret nabídne osobitý pohled na mýty spojené s herectvím, divadlem i uměním samotným a nebude postrádat svébytný humor.

Třetí premiérou sezóny bude Don Quijote – nový autorský přepis slavného románu Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha v režii a dramatizaci Davida Drábka a s hudbou Darka Krále. Hradeckému publiku dobře známý autor se ke klasickému dílu staví s přístupem sobě vlastním: vedle osobitého humoru nabídne i štiplavé komentáře dnešní doby.

První inscenací roku 2027 se stane dramatizace debutového románu Jiřího Hájíčka, držitele ocenění Magnesia Litera, Zloději zelených koní. Na jeviště Studia Beseda ji převede mladý režisér Eliáš Gaydečka. Příběh české „zlatokopecké horečky“ 80. a 90. let se v jeho pojetí stává studií o tom, kdy se ze záliby stává závislost, ze svobody nesvoboda a naopak.

V dubnu uvede Klicperovo divadlo Krále Ubu. Nová autorská úprava textu Alfreda Jarryho vznikne v režii Pavla Kheka. Na jevišti znovu ožije poživačný prostopášník, který roztočí satirický, nebývale směšný a krutý kolotoč moci.

Poslední premiérou sezóny pak bude v květnu muzikál Colea Portera a Paula Blakea Prázdniny v Římě, uváděný v české premiéře. Muzikálová love story mezi princeznou a charismatickým novinářem vychází ze slavné filmové předlohy s Audrey Hepburn a Gregorym Peckem. V Klicperově divadle ji nastuduje režisér Jaroslav Slánský.

Umělecký šéf Klicperova divadla Pavel Khek: „Nová sezóna, to je šest titulů, šest různých pohledů na českou společnost. Díváme se na nás s pochopením, s kritickým odstupem, s humorem i ironií, ale hlavně s nadějí, že nejsme společnost rozdělená, ale že je nadále mnohem víc věcí, které nás spojují a drží pohromadě – a to jsou zejména hodnoty, které jsou možná donquijotské, ale o to víc je třeba ony hodnoty připomínat.”

Kateřina Tučková se vůbec netají tím, že popisuje skutečné události a pracuje s příběhy reálných osob. Historie sama si o tento krok řekla, když komunistický režim bohyně umučil a zničil. A chránit odkaz a moudrost kořenů už je něco jiného než ochraňovat živé: „Ke kraji žítkovských bohyní mám i po letech od vydání knihy stále velmi vřelý vztah. Za dobu, co jsem tam během psaní jezdila, jsem zažila mnoho nového a objevného. A to dobrodružství vlastně pořád nekončí – s každým novým překladem nebo adaptací se ke mně bohyně vracejí trochu jinak. Naposledy jsem byla ohromená během literárních veletrhů v Asii, kde jsem zjistila, že i tam mají bohyně své duchovní příbuzné – kromě kupříkladu polských šeptuch nebo ukrajinských vidunek disponují podobnými schopnostmi i šamanky u tchaj-wanských domorodých kmenů nebo yuty na japonské Okinawě.“

Doru, která na Žítkové pátrá po osudu své rodiny, ztvární Veronika Korytářová. Jejího postiženého bratra Jakoubka vytvoří letošní absolvent brněnské JAMU Michal Květák. Bohyni Surmenu, která sourozence vychovala, Markéta Tallerová, poslední bohyni Irmu Jana Hejret Vojtková. Všechny mužské protihráče příběhu zastane Martin Stránský.

Dramaturgyně inscenace Lenka Chválová: “Režisérka Diana Šoltýsová pracuje se sugestivními obrazy v úzkém propojení s výtvarnou složkou inscenace Agnieszky Páté-Oldak. Kostýmy jsou nedílnou součástí scény i hereckého jednání. Vycházejí z estetiky kopaničářského lidového kroje a jeho tvarosloví rozvíjejí v divadelní stylizaci, motivy zdobící oděv se stávají stopami rodového příběhu, který si postupně skládá románová hrdinka Dora. Jako by dávné generace žen zašívaly své denní starosti do krojových výšivek, odkud pak jejich spletité osudy můžeme s Dorou číst. Skladatel David Hlaváč také čerpá z lidových písní, tradičního proplétání hlasů i textů, které se přiléhavě vážou k odvěkým křižovatkám lidského života.”

Premiéra: 12. června

Více o inscenaci: