Ucho

Pro divadlo zpracovala Lenka Procházková Příběh jevištní verze scénáře filmu Ucho, kterou zpracovala spisovatelova dcera spisovatelka Lenka Procházková, vychází z děje filmu samotného. Odehrává se v 60. letech minulého století ve vile, kterou režim zabavil původním majitelům, aby do jejího luxusu ubytoval své kádrové opory. Po prezidentské recepci, kde zazní nejasné náznaky chystaných mocenských změn, prožije manželský pár dvou ambiciozních parvenue povýšených stranou mezi elitu státu, strašlivou noc pravdy. Čím více relativní moci, tím více strachu. Čím více jde o to pravdu utajit před všudypřítomným estébáckým odposlouchávajícím „uchem“, tím více se vyjevuje pravda o manželském vztahu a charakterech náměstka ministra a jeho funkcionářské paničky a jejich lidské a odborné kompetenci, o legitimitě jejich svazku, legitimitě jejich společenského postavení i legitimitě celého profízlovaného režimu. Film má také svůj příběh: byl natočen v roce 1968 a po dokončení okamžitě trezorován, uvedení se dočkal až v roce 1990. Smutný je příběh jednoho z nejbrilantnějších českých scenáristů a spisovatelů Jana Procházky, který se doslova stal obětí normalizace. Samy dramatické kvality díla by byly dostatečným důvodem pro jeho znovuuvedení. Žel, zdá se, že víra části společnosti v pominulost doby, kdy lidské intimní osudy řídily záznamy „ucha“ a kdy manipulátoři odposlechů se snažili strachem ovládat osudy celé společnosti, byla naivní. Hra tak dnes varuje před ohrožením, které představuje restaurace v ní zobrazených společenských poměrů.