’68

„Všechnu moc imaginaci!“ Na jaře roku 1968 pařížští studenti spolu s pracujícím lidem protestují proti konzervativně orientované pravicové vládě generála de Gaulla. Jejich ideály jsou: emancipovaný svět, konec kolonialismu a boj proti autoritářství. V témže roce 21. srpna je v Československu násilně potlačené hnutí Pražského jara vpádem vojsk Varšavské smlouvy, což zdiskredituje levicové ideály na dlouhá desetiletí. Střih. Kulisy doby, která věřila v lepší svět, se uklízejí a zítra se vstává do práce. Mluvili protestující roku 1968 na obou stranách železné opony o stejném boji nebo ve skutečnosti stáli proti sobě? Vracíme se zpět – cesta do Musée du Cinéma! Mladí studenti zakládají revoluční buňku ve stylu Godardovy Číňanky (1967). Zavřeni v bytě bohatých rodičů, kteří odjeli na dovolenou, sepisují svůj manifest. Kouř, diskuze, pózy. Jejich požadavky jsou v mnohém oprávněné, ale názory na jejich uskutečnění a ideologickou interpretaci se tříští. Jak přesvědčit společnost o své pravdě, když ne násilím? A navíc – není to všechno jenom rekonstrukce filmu? Staří pamětníci roku 1968 v Československu sedí ve snové čekárně připomínající vetešnictví a pokuřují jointa. Čekají na někoho? Třeba na svoje děti? Nekonečnou chvíli si krátí vzpomínáním na film Ukradené polibky (1968) od Françoise Truffauta, který záměrně upozaďuje politické souvislosti roku 1968 a místo toho staví před diváka žánrový obraz detektivů vyšetřujících milostné nevěry zbohatlíků. Svět ponořený do romantiky! Dá se ale nemyslet na dobu, ve které žijeme? Co je víc, pravda nebo krása? Je možné snít o lepším než normalizovaném světě? A hlavně – je možné překonat rozpolcenou společnost? Nebo rozpolcený pohled na rok 1968? Je padesát let po něm, vidíme věci jasněji? Hravá scénická esej J. A. Pitínského jako volání po avantgardě.