Matěj Šumbera

V lezeckém světě je to trochu klišé, ale jednou bych chtěl vylézt na El Capitan. / Myslím si, že mám schopnost nebo možná touhu propojovat všechno co znám. Odmaturoval jsem z matematiky a deskriptivní geometrie. Fyzika a technologie mě vždycky fascinovaly. A tenhle zájem se teď snažím přenést do své práce, konkrétně do projektu Luminofor.

Nezapomenutelným projektem se pro studenta herectví Matěje Šumberu stala inscenace Mistři pohybu: Zrod, jejíž slibný rozjezd ale záhy zbrzdily pandemie a uzavření divadel. Matěj je také součástí uskupení Československé klacky, které má na kontě úspěšnou loutkovou inscenaci Nejmenší ze Sámů, který byla oceněna 2. místem v ceně Erik na 29. ročníku festivalu Přelet nad loutkářským hnízdem. Svůj zájem o fyziku a technologie prolíná s divadelními projekty, v nichž s těmito prvky pracuje. Kromě divadla rád tráví svůj čas lezením po skalách či plachtěním.

Jaká očekávání jsi měl od studia na DAMU? Naplnila se?

Chtěl jsem být mechanikem a zároveň inženýrem, a naopak. Na alternu jsem šel s tím, že tam nebudu “jenom herec”. A zároveň pro mě bylo alternativní herectví něčím záhadným, svobodným a plným možností. Všechna má očekávání byla zbořena, přetvořena i naplněna.

Co pro tebe znamená alternativní divadlo? Jak bys svoje pojetí alternativního divadla popsal?

Vysvětlovat, co znamená alternativní divadlo, je pokaždé nové dobrodružství. Třeba je to právě tím slovem alternativní. Alternativní k čemu? Možná jsou slova jako autorské, experimentální, postdramatické a nejen interpretační, vhodnější. Alternativní divadlo pro mě znamená svobodu. Svobodu i v tom, jak chápat divadlo jako takové, že nemusím všechno chápat, stačí, když něco cítím.

Píšeš o sobě, že se snažíš být komplexním a univerzálním tvůrcem. Jak podle tvé představy vypadá komplexní tvůrce a co všechno by měl umět?

Možná je to jenom výmluva pro neumět si vybrat, chtít umět všechno a nic pořádně. Existují švýcaráky, ale i pořádné tašky s nářadím. Hlavně to pro mě znamená flexibilitu. Umět vycítit, co je třeba, co chybí a stát se tím. Vědět, kdy mi pilka na noži nebude stačit.

Na který projekt, na kterém ses v rámci studia podílel, nikdy nezapomeneš?

Nejradši bych odpověděl, že všechno, co jsem dělal, pro mě bylo něčím důležité a inspirativní. Ale to bych nic neřekl. Nikdy nezapomenu na Mistry pohybu: Zrod. Je to inscenace, která vznikla z čisté legrace, lásky a přátelství. Ale bohužel vznikla ve špatnou dobu a zdá se, že jak rychle a bouřlivě vznikla, i zanikne. Premiéra, festival v Maďarsku a pak divadla zavřela. Občas s mistry vtipkujeme, že si ji znovu zahrajeme jako dědci, Rolling Stones amatérské akrobacie. Mistři pohybu: Revival?

Inscenace Mistři pohybu se točí kolem řady sportovních aktivit. Jaký máš tedy ty vztah ke sportu a případně, jaké sporty děláš?

Moje cesta ke sportu byla poměrně klikatá, o tom ale mluvím v Mistrech pohybu. Miluju pohyb. Snažím se být co nejvíc v kontaktu se svým tělem a doufám, že je to jedna z mých silných stránek. Jeden z mých oblíbených předmětů na DAMU byla akrobacie. Závodně jsem střílel z luku a chvíli cvičil aikido. Teď nejradši lezu po skalách, tančím, plavu.

Máš nějakou vysněnou skálu, za kterou by ses chtěl vypravit a vylézt ji?

V lezeckém světě je to trochu klišé, ale jednou bych chtěl vylézt na El Capitan.

Se spolužáky Johanou Bártovou a Jakubem Šulíkem tvoříte divadelní skupinu Československé klacky. V rámci ní vznikla i loutková inscenace Nejmenší ze Sámů, se kterou jste vystupovali na řadě festivalů, a dokonce byla oceněna 2. místem v ceně Erik na 29. ročníku festivalu Přelet nad loutkářským hnízdem. Čím je pro tebe tato inscenace, inspirovaná Laponskými pověstmi, výjimečná?

Nejmenší ze Sámů je pro mě jedinečný svou hravostí a atmosférou. Snažili jsme se v inscenaci pracovat s filmovou řečí a její obrazovostí. Na malém prostoru obsáhnout obrovskou prázdnou laponskou krajinu a ukázat ji divákovi z mnoha různých perspektiv. Věřím, že se nám to povedlo. Pro mě je svět Nejmenšího ze Sámů pokaždé živý a nutí mě propadat se do představivosti.

Máš nějaký speciální rituál před premiérou? Jaký?

Jsem nuda. Nemám.

Máš blízko i k filmu. Hrál jsi v několika snímcích a pár z nich jsi dokonce i zároveň režíroval. Co tě baví víc – stát před kamerou nebo spíš za ní?

Baví mě to před i za kamerou. Myslím, že je dobré, zkusit si obojí, ty zkušenosti se výborně doplňují. Momentálně bych se ale nejraději postavil před kameru.

Co bys řekl, že je tvá největší přednost?

Pořád ji hledám, ale myslím si, že mám schopnost nebo možná touhu propojovat všechno co znám. Odmaturoval jsem z matematiky a deskriptivní geometrie. Fyzika a technologie mě vždycky fascinovaly. A tenhle zájem se teď snažím přenést do své práce, konkrétně do projektu Luminofor.

Hraješ ve skupinách Safari Jazz Orchestra a Sanace velkého zdiva. Na jaké nástroje hraješ?

Hraju na klarinet, baskytaru a kytaru. Občas kamarády obtěžuji třemi písničkami, které umím na klavír, dvěma beaty, co zahraju na bicí, nebo pískáním na koncovku.

Jak nejraději trávíš svůj čas, když zrovna nehraješ, nezkoušíš nebo nestuduješ?

Nejradši chodím lézt. Nejčastěji zatím po překližce, ale občas vyrazím i na skály. A v létě, když začne foukat, hodím na střechu auta maličkou plachetnici a vyrážím zkoumat česká vodní díla. Ach, jak pozérské zájmy mám!

Kde se vidíš v budoucnu?

To záleží na tom, jestli a odkud bude foukat. A předpovědi se často nedá věřit.

 

Galerie

Autor

Lucie Mlejnková
Lucie Mlejnková

Studentka druhého ročníku bakalářského programu na Katedře produkce DAMU. Za normálních okolností tráví většinu času ve škole a v divadlech v Praze, ráda se ale pravidelně vrací za rodinou a přírodou do rodného Komárova, malého města poblíž Brd.

Komentáře

Komentáře